ECLI:CZ:US:2009:2.US.352.09.1
sp. zn. II. ÚS 352/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. K., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Praha 10, Volyňská 1190, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 č. j. 2 To 8/2009 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 48 T 8/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud po přednostním projednání věci zrušil v záhlaví uvedená usnesení, kterými bylo rozhodováno o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 7, čl. 8, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 5 odst. 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaný dvěma útoky, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Kromě něj je stíháno dalších sedm obviněných. Trestní řízení se nachází ve stádiu řízení před soudem prvního stupně.
Rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2007 byl stěžovatel vzat podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů §67 písm. a), b), c) tr. ř. do vazby. Důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. pak v zákonné lhůtě pominul. Naposledy bylo o vazbě rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2008 v rámci rozhodování podle §71 odst. 5 tr. ř. Toto rozhodnutí bylo ke stížnosti stěžovatele potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení i jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně byla usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Dne 5. 10. 2008 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu. Krajský soud v Ústí nad Labem jeho žádost ústavní stížností napadeným usnesením podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítl a nepřijal písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Shledal, že stěžovatel je důvodně obžalován za trestné činy, za něž zákon stanoví citelný trest, přičemž se jedná o závažné násilné trestní jednání, spáchané ve spolupachatelství v rámci organizované skupiny více osob, jejichž zájmy směřovaly k obohacení se. Dále přihlédl k tomu, že stěžovatel byl v roce 2000 odsouzen za majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí v trvání 8 roků, do výkonu trestu však nenastoupil dobrovolně, ale až v r. 2005 na základě příkazu k dodání do výkonu trestu, z čehož dovodil neochotu stěžovatele dostát svým povinnostem uloženým v trestním řízení. Skutků se navíc dopustil v době, kdy mu hrozilo vykonání zbytku trestu odnětí svobody, což nesvědčí o jeho řádném způsobu života, a nadto byl v minulosti již opakovaně soudně trestán vesměs pro majetkovou trestnou činnost. Argumentaci stěžovatele o vázanosti místem pobytu označil za nepřiléhavou vzhledem k tomu, že je rozvedený a ani v podnikání se mu nedařilo. Důvodnou obavu z toho, že by v případě propuštění na svobodu mohl pokračovat v páchání trestné činnosti majetkového charakteru dovodil i ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie.
Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelovy námitky, že soud prvního stupně rozhodl po zákonné pětidenní lhůtě, a že posuzovanou trestnou činnost nespáchal, shledal neopodstatněnými. K jeho námitce, že není podložen statut zvlášť nebezpečného recidivisty, uvedl, že u trestného činu loupeže zřejmě nepůjde o případ zvlášť nebezpečné recidivy, i tak stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výměře od deseti do patnácti let, čímž je dán vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a uvádí, že ve své žádosti o propuštění z vazby navrhoval, aby soud provedl důkaz výslechem rodinných příslušníků, sousedky z místa trvalého bydliště, vyžádal výpis z pošty o doručené korespondenci z místa bydliště, vyžádal kartu návštěv a korespondenci z vazební věznice a vyžádal výpis z obchodního rejstříku na jeho firmu ke zjištění jeho pracovních a výdělkových možností. Soud však o jeho návrzích nerozhodl ani neodůvodnil, proč je neprovedl, čímž jeho rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Stejně tak nerozhodl o jeho návrhu, aby vazební omezení jeho svobody bylo nahrazeno dohledem probačního úředníka. Dále má za to, že soud nepřihlédl k tomu, že v předchozí trestní věci byl z vazby propuštěn na svobodu v r. 1997 a poté se řádně až do r. 2000 účastnil soudního řízení. Nadto ani přehledně a logicky nevysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), c) tr. ř. Pouze konstatoval, že důvod vazby je dán. Vytčené vady neodstranil ani stížnostní soud, který sice námitky stěžovatele o neprovedení jím navržených důkazů konstatoval, ale nevypořádal se s nimi. I toto rozhodnutí je dle názoru stěžovatele vadné a nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění dovozuje, že odpadl vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., přitom tento důvod nebyl zrušen.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145).
Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), požadavek jistoty bez důvodných pochybností zde není reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný se zachová způsobem, předvídaným v §67 tr. ř., protože by se v praxi takovému jednání již nepodařilo zabránit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 161/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 74, str. 229, usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07). Podstatné je, aby závěry soudů o nezbytnosti dalšího trvání vazby logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu, jinými slovy, aby z napadených rozhodnutí bylo možno vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se při hodnocení dobraly. V tomto směru nelze napadeným rozhodnutím nic podstatného vytknout.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, odůvodňující trvání vazby. Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, důvodnost obavy z naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř. spatřoval soud prvního stupně v povaze stíhané trestné činnosti (v případě loupeže jde o závažný násilný majetkový trestný čin, spáchaný dvěma útoky, ve spolupachatelství v rámci organizované skupiny, jímž měla být způsobena mnohamilionová škoda), ve výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody, který stěžovateli hrozí (v rozmezí od deseti do patnácti let), v osobě stěžovatele (v minulosti byl opakovaně soudně trestán za majetkovou trestnou činnost) a v jeho dosavadním chování (stěžovatel nenastoupil k výkonu předchozího trestu dobrovolně, skutků se dopustil v době, kdy mu hrozilo vykonání zbytku trestu v jiné věci). Z těchto konkrétních skutečností i dle názoru Ústavního soudu vyplývá reálná obava z možného opakování trestné činnosti, odůvodňující předstižnou vazbu, i důvodná obava, že při ponechání na svobodě uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu.
Stěžovatel nemá pravdu ani v tom, že z odůvodnění usnesení stížnostního soudu vyplývá, že odpadl vazební důvod dle §67 písm. c) tr. ř. Nic takového z jeho rozhodnutí dovodit nelze. Stížnostní soud, který zamítl stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou, konkrétní skutečnosti odůvodňující předstižnou i útěkovou vazbu, z nichž vyšel soud prvního stupně, znovu neopakoval. Zabýval se toliko stížnostními námitkami. Pokud se k námitce o nenaplnění podmínek pro posouzení jeho osoby ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. vyjádřil tak, že zřejmě nepůjde o případ zvlášť nebezpečné recidivy, ale i tak stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výměře od deseti do patnácti let, což samo o sobě odůvodňuje vazbu dle §67 písm. a) tr. ř., z takového vyjádření rozhodně nelze dovodit, že by hodlal zrušit důvod vazby dle §67 písm. c) tr. ř., byť k němu nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně nic nového neuvedl. Podstatné je, že konstatoval, že stížnost stěžovatele není v žádném směru důvodná.
Ústavní soud připouští, že další námitce stěžovatele, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy ani neodůvodnil, proč tak neučinil, lze přiznat jistou opodstatněnost. Nikoli ovšem proto, že soud tyto důkazy neprovedl, neboť ze zásad řádného a spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, ale proto, že ve svém rozhodnutí opomněl vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Ústavní soud se ovšem dále zabýval tím, zda dané procesní pochybení má v projednávaném případě ústavněprávní rozměr. Přihlédl k tomu, že soud opřel své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě o řadu konkrétních skutečností, z nichž vyplývá důvodná obava, že by se stěžovatel po propuštění z vazby mohl zachovat způsobem předvídaným v §67 písm. a), c) tr. ř. Navrhované důkazy, které měly podpořit jeho tvrzení o vázanosti na trvalé bydliště a podnikání, by proto na zjištěném skutkovém stavu nemohly nic změnit, a jejich provedení se tudíž jeví jako nadbytečné. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení mělo vliv na jinak řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která potvrzuje i výše aplikovaný závěr, dle kterého se rozsah povinnosti soudu vyjádřit se v rámci odůvodnění ke každému argumentu a návrhu může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Uvedené platí i pro námitku o nevypořádání se s návrhem na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, neboť i toto pochybení nepřekračuje rovinu zákonnosti. Nadto se touto námitkou zabýval stížnostní soud, který k ní uvedl, že vazba stěžovatele není v současném stádiu řízení pro mimořádnou závažnost trestné činnosti a recidivu stěžovatele nahraditelná žádným z opatření, obsažených v §73 odst. 1 tr. ř.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů v dané věci nebylo zjištěno takové porušení zákonných ustanovení, které by se promítlo do roviny ústavnosti a mělo za následek porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu