ECLI:CZ:US:2014:2.US.3538.13.1
sp. zn. II. ÚS 3538/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Marie Stříbrné, zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Váňova 3180, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2289/2013-175 ze dne 10. 10. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), v platném znění, když dospěl k závěru, že odvolací soud stěžovatelkou nadnesenou otázku platnosti předmětné kupní smlouvy vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž se nebylo důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy právní jistoty a spravedlnosti a vyznačuje se nezákonnou libovůlí v soudním rozhodování spočívající "v hrubém rozporu napadeného rozsudku s konstantní judikaturou", čímž podle stěžovatelky zakládá "hrubé porušení základních práv a svobod a zásadním způsobem vybočuje z kautel spravedlivého soudního procesu". Rozpor s konstantní judikaturou stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší soud v celé řadě svých předchozích rozhodnutí, zejména v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 981/2001, rozhodl opačně, když judikoval, že prodávající v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří a předá. Tyto své výhrady pak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka své výhrady směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, což dovolací soud v posuzovaném případě splnil.
Poukázal na to, že účastníci nesjednali koupi věci budoucí, věci, kterou prodávající dosud od jiného nenabyl, ani smlouvu o obstarání prodeje věci náležející jinému, s tím, že vzhledem k tomu, že byli přesvědčeni o tom, že pozemek vlastní stěžovatelka, nemohla informace, že by se snad žalovaná měla stát vlastnicí pozemku teprve v budoucnu, vyjít najevo ani v průběhu vyjednávání účastníků o uzavření smlouvy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se tudíž závěry z judikatury citované neprosadí, neboť stěžovatelkou uváděná rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových okolností případu, zvláště rozsudek sp. zn. 22 Cdo 981/2001 ze dne 11. 12. 2002 pak řešil situaci, kdy účastníci uzavřeli kupní smlouvu s odkládací podmínkou, že se převodce vlastníkem předmětu koupě stane v budoucnu. Tyto své vývody pak dovolací soud v napadeném usnesení přiblížil (srov. str. 4). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s normami a principy ústavního pořádku, naopak těmto požadavkům prima vista vyhovuje.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu