ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2289.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2289/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Stanislavy Bednářové , se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, správkyně konkursní podstaty úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci, IČ: 41196422, se sídlem v Praze 5, Jeremiášova 870, zast. JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované M. S. , bytem v P., zast. Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, o zaplacení částky 1.086.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 155/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č. j. 22 Co 148/2011-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Karla Poláka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 15.681,60 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 2010, č. j. 21 C 155/2004-69, změnil pouze v nákladovém výroku IV. tak, že žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 59.873,- Kč; jinak jej potvrdil, a to včetně výroku II. o věci samé, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 1.086.264,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 14. 6. 2002 žalovaná prodala úpadci, správkyní jehož konkursní podstaty se posléze (po prohlášení konkursu dnem 15. 4. 2003) stala žalobkyně, pozemkové parcely č. 429/2 a 429/3, ležící v katastrálním území Ch. u P. za kupní cenu 1.099.320,- Kč. Vlastnictví k prodávaným pozemkům žalovaná prokázala rozhodnutím Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 6. 2000, č. j. D 423/2000-64, Nd 149/2000, o vypořádání dědictví po zemřelém A. S. Úpadce žalované zaplatil sjednanou kupní cenu. Dne 17. 6. 2002 pak podle předmětné kupní smlouvy bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo úpadce k předmětným pozemkům. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha – západ ze dne 15. 11. 2004, jež nabylo právní moci dne 26. 11. 2004, bylo ovšem následně určeno, že vlastníkem převáděného pozemku parcelní č. 429/2 je třetí osoba (V. K., jakožto oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3189/2011, shledal předmětnou kupní smlouvu v části, kterou byl převeden pozemek parc. č. 429/2 neplatnou ex tunc, neboť žalovaná v okamžiku jejího sjednání nebyla jeho vlastnicí (vlastníkem pozemku byl v této době stát, na nějž jeho vlastnictví přešlo na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku ke dni 13. 7. 1965) a nemohla tak podle občanskoprávní zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má) platně převést vlastnické právo k pozemku na úpadce (§37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Odvolací soud proto dovodil, že je žalovaná povinna vrátit žalující správkyni konkursní podstaty kupujícího úpadce kupní cenu (v požadované výši 1.086.264,- Kč odpovídající ceně dotčeného pozemku), která jí byla vyplacena na základě neplatné kupní smlouvy (§451 obč. zák.). Žalobě tudíž vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v okolnosti, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tato otázka má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 o. s. ř.). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platnosti kupní smlouvy nebrání okolnost, že prodávající v okamžiku jejího uzavření není vlastníkem předmětu koupě. Uvedla přitom, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, či ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 132/2012, že funkcí či smyslem kupní smlouvy je, aby prodávající kupujícímu opatřil předmět koupě - umožnil mu jeho nabytí. Podle §588 obč. zák. tak na základě již uzavřené kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost opatřit předmět koupě a odevzdat jej kupujícímu k převzetí. Nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází uzavření kupní smlouvy. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být vlastníkem předmětu koupě, zavazuje se jen, že jej kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě od jiného prodávajícího nepřevzal či ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt. Dovolatelka, odkazujíc na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, a sp. zn. II. ÚS 3381/10, rovněž vytýkala, že závěr odvolacího soudu odporuje principu výkladu smluv směřujícímu k zachování jejich platnosti. Dovozovala také, že měla být kupujícím vyzvána, aby na něj převedla vlastnické právo k předmětnému pozemku v dodatečné přiměřené lhůtě. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 296/01, IV.ÚS 525/02, I. ÚS 2216/09, III. ÚS 457/07 či III. ÚS 3247/11, taktéž vytýkala nepředvídatelnost rozsudku odvolacího soudu. Závěrem uvedla, že v současnosti již je vlastnicí předmětného pozemku, a je tak s to závazek vyplývající z uzavřené kupní smlouvy splnit a vlastnické právo k němu na úpadce převést. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, eventuálně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že rozhodnutí citovaná dovolatelkou na posuzovaný případ nedopadají, neboť vycházejí z odlišných skutkových okolností. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že platnosti kupní smlouvy, v níž prodávající deklaruje své vlastnické právo k předmětu koupě a na jejímž základě byl ve prospěch kupujícího proveden vklad vlastnického práva k převáděným pozemkům do katastru nemovitostí, brání okolnost, že prodávající v okamžiku jejího uzavření i v době vkladu vlastnického práva vlastníkem předmětu koupě nebyl.
Nejvyšší soud se otázkou platnosti smluv, na jejichž základě se převodce zavázal převést na nabyvatele předmět plnění, jímž nebyl (např. z důvodu nedostatku vlastnického práva) oprávněn disponovat, opakovaně zabýval. Nejen v rozsudku ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3189/2011, jehož závěry byl odvolací soud v projednávané věci v důsledku uplatnění kasačního principu vázán (§243d odst. 1 věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), ale i v ostatních případech přitom Nejvyšší soud vycházel ze soukromoprávní zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má), dle níž není platným převod takového práva, kterým převádějící platně nedisponuje. Nedostatek dispozičního oprávnění přitom způsobuje neplatnost právního úkonu ex tunc (§37 odst. 2 obč. zák.). K jeho platnosti se totiž vyžaduje, aby jeho obsah byl možný. Je-li předmětem právního úkonu plnění, které nelze poskytnout, nelze mu přiznat právní závaznost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, nebo ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3041/2006).
Jestliže tedy žalovaná v době uzavření předmětné kupní smlouvy ani v okamžiku, kdy dle této smlouvy bylo vloženo vlastnické právo k pozemku do katastru nemovitostí, nebyla vlastnicí pozemku, který se zavázala převést na kupujícího úpadce, prohlašujíc, že jeho vlastnicí je, nezbývá než uzavřít, že s předmětem koupě nebyla oprávněna platně disponovat. Nemohla tak na kupujícího převést více práv, než která jí v době prodeje náležela. Předmětná kupní smlouva je tudíž pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná (§37 odst. 2 obč. zák.).
Ze skutkových okolností případu přitom vyplývá, že účastníci nesjednali koupi věci budoucí, věci, kterou prodávající dosud od jiného nenabyl, ani smlouvu o obstarání prodeje věci náležející jinému. Vzhledem k tomu, že byli přesvědčeni o tom, že pozemek vlastní žalovaná (okolnost, že pozemek je vlastnictvím státu, jim tehdy vzhledem k absenci zápisu státního vlastnictví do katastru nemovitostí nemohla být známa), nemohla informace o tom, že by se snad žalovaná měla stát vlastnicí pozemku teprve v budoucnu, vyjít najevo ani v průběhu vyjednávání účastníků o uzavření smlouvy. V posuzovaném případě se tudíž závěry z judikatury citované dovolatelkou neprosadí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, či ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 132/2012). Uvedená rozhodnutí totiž vycházejí z odlišných skutkových okolností případu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001 řeší situaci, kdy účastníci uzavřeli kupní smlouvu s odkládací podmínkou, že se převodce vlastníkem předmětu koupě stane v budoucnu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 132/2012, pak vychází ze situace, kdy převodce byl vlastníkem předmětu koupě již v okamžiku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rovněž v případě řešeném rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, se již ze samotného znění smlouvy o převodu směnky podává, že tato dosud neexistuje, avšak vznikne k pozdějšímu smluvně stanovenému datu. Neobstojí tedy námitka, že by dovolatelkou přednesená otázka byla za obdobných skutkových okolností případu Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dovolatelkou nadnesenou otázku platnosti předmětné kupní smlouvy vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Nedůvodnou je přitom i námitka dovolatelky, že odvolací soud nevykládal předmětnou kupní smlouvu směrem k zachování její platnosti. Uvedený princip se totiž uplatní pouze při výkladu sporného obsahu a významu smluvních ujednání, eventuálně při odstraňování jejich neurčitosti či nesrozumitelnosti, nikoliv však v posuzovaném případě, kdy důvodem neplatnosti je jednoznačný závěr o tom, že vlastníkem převáděného pozemku v době uzavření smlouvy a vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nebyla prodávající žalovaná ale stát. Vytýká-li dovolatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nepředvídatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, nezbývá než uvést, že tato výtka není kritikou právního posouzení věci, ale namítanou vadou řízení. Vady řízení ovšem podle účinné úpravy dovolacího řízení dovolacím důvodem nejsou, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto k uvedené námitce nepřihlížel. Dovolatelka ostatně tuto námitku ani blíže neodůvodňuje. Tvrdí-li pak dovolatelka, že se v průběhu dovolacího řízení stala vlastnicí předmětného pozemku, a byla by tak již schopna jej převést do konkursní podstaty zastupované žalobkyní, sluší se uvést, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.), přičemž v dovolání je zapovězeno uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Ke skutečnostem uplatněným dovolatelkou nově v dovolacím řízení proto přihlížet nelze.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání nepřípustným (§237 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném a účinném znění, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, č. seš. 7, pod R 73/2013), z tarifní hodnoty 1.086.264,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 12.660,- Kč (§7 bod 6 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 15.681,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu