ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3041.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3041/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. H., a 2) M. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 95/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 22 Co 65/2006 - 340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 22 Co 65/2006 - 340, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 11. 2005, č. j. 5 C 95/2004 - 311, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí ve výroku rozsudku specifikovaných, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl vlastníkem předmětných nemovitostí, tvořících zemědělskou usedlost, v jejichž obytné části bydlí se svým otcem, potřeboval jako samostatně hospodařící rolník finanční prostředky k zajištění svého podnikání. Uvěřil slibu D. H., že mu zprostředkuje jejich získání z programu „Phare“, v tomto směru s ní uzavřel smlouvu, takže potřeboval peníze nejen pro své podnikání, ale i částku 100.000,- Kč pro firmu D. za zprostředkování. Na doporučení D. H. se pak žalobce obrátil na společnost E., spol. s r. o., která mu měla peníze půjčit, byla však ochotna tak učinit jen za podmínky, že bude uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí s možností zpětného odkupu. Dne 10. 12. 2003 byla mezi žalobcem a označenou společností uzavřena ústní smlouva o půjčce částky 300.000,- Kč, dále písemná kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod nemovitostí žalobce na tuto společnost za kupní cenu ve výši 434.000,- Kč, a dále smlouva o smlouvě budoucí, ve které se žalobce zavázal, že po dobu 4 měsíců jí bude platit měsíční zálohy po 21.000,- Kč a doplatek kupní ceny ve výši 350.000,- Kč zaplatí nejpozději do 10. 4. 2004, a společnost E., spol. s r. o., se zavázala, že pokud žalobce dodrží platební podmínky, uzavře s ním smlouvu na zpětný převod nemovitostí. Žalobce řádně zaplatil tři měsíční zálohy, ohledně poslední požádal o odklad, ale nebylo mu vyhověno. Kupní smlouvou ze dne 20. 4. 2004 převedla společnost E., spol. s r. o., všechny nemovitosti za částku 1,000.000,- Kč na žalované (druhá žalovaná je sestrou žalobce a důvodem uzavření této kupní smlouvy byla snaha zachovat nemovitosti v rodině). Dále bylo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zjištěno, že žalobce je důvěřivý a nezodpovědný a že má tendenci nedomýšlet všechny možné následky obchodních jednání s vysokými finančními objemy, a ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky - ceny a odhady nemovitostí, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činila 2,560.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, a shodně s ním dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako prodávajícím (a dlužníkem ze smlouvy o půjčce) a společností E., spol. s r.o., jako kupujícím (a věřitelem ze smlouvy o půjčce) ze dne 10. 12. 2003 je absolutně neplatná jednak pro nedostatek vážnosti vůle účastníků (§37 odst. 1 obč. zák.) a dále podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona (ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků), když jejím účelem bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnických práv dlužníka k nemovitostem na věřitele s tím, že pokud by splátky na půjčku (tak jak byly dohodnuty ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě) nebyly řádně a včas zaplaceny, zaniká závazek budoucího prodávajícího uzavřít kupní smlouvu a nemovitosti zůstanou v jeho vlastnictví, tedy pohledávka bude uspokojena vlastnictvím k předmětu kupní smlouvy; to je zřejmé i z toho, že kupní cena uvedená v kupní smlouvě odpovídala výši půjčky a zaplacení „obvyklého zastavárenského poplatku“. Protože společnost E., spol. s r.o., se vlastníkem předmětných nemovitostí nestala, nemohla je platně prodat žalovaným, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, a v daném případě se nejednalo ani o zajišťovací převod práva ve smyslu §553 odst. 1 obč. zák., který je převodem bezúplatným, uzavřeným s rozvazovací podmínkou, že po splnění dluhu bude vlastnické právo převedeno zpět. Okolnost, že žalovaní byli při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, že nemovitosti kupují od vlastníka, je zde nerozhodná, a nelze přehlédnout ani to, že žalovaní znali důvod, pro který kupní smlouva byla uzavřena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť mají za to, že „v soudní praxi je rozdílně rozhodována otázka prodeje nemovitostí s možností zpětného odkupu, jehož účelem bylo zajištění peněžní půjčky s přihlédnutím k ust. §37 odst. 1 obč. zák. (možná neplatnost právního úkonu pro absenci vážnosti) a k ust. §39 obč. zák. (možné obcházení realizace zástavního práva) a následný převod nemovitostí na dalšího nabyvatele, který tyto nemovitosti získal v dobré víře“. Uvedli, že nezpochybňují skutečnost, že žalobce původně požadoval na společnosti E., spol. s r.o., půjčku v částce 300.000,- Kč, která mu však nebyla poskytnuta, a proto za účelem uspokojení jeho finanční potřeby došlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí s možností jejich zpětného odkupu. Mají za to, že o věrohodnosti tvrzení žalobce o nedostatku vážnosti jeho vůle uzavřít kupní smlouvu, nemůže svědčit jeho potřeba v zemědělské usedlosti bydlet či podnikat, ani spojení činnosti jednatele společnosti E., spol. s r.o., s údajným trestným jednáním D. H., zvláště když v posledním případě soudy neprovedly (kromě kopií některých listin) žádné dokazování. Naopak z výpovědi žalobce podle nich vyplývá, že jeho projev vůle směřoval k uzavření kupní smlouvy, což je zřejmé i z toho, že zpočátku svůj závazek postupně splácet zpětný odkup nemovitostí plnil; kupní cena uvedená v kupní smlouvě pak byla sjednána z důvodu žalobcovy obavy z vyšší částky při zpětném odkupu nemovitostí. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, dovolatelé dále setrvávají na názoru, že kupní smlouva i smlouva o budoucí kupní smlouvě (zpětný převod) jsou platnými právními úkony, neboť společnost E., spol. s r. o., je chtěla uzavřít a být jimi vázána, přičemž jí nemuselo být zřejmé, že projev vůle žalobce není vážný; uzavřel-li smlouvu jen „naoko“, jednalo se o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. I pokud by obě smlouvy byly skutečně pouze zajištěním půjčky, jak tvrdí žalobce, uplatnily by se závěry uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 19 Co 444/98, v němž dovodil, že ustanovení občanského zákoníku v oddílu 5, části 8, nevylučuje jiné ujednání účastníků směřujícího k zajištění závazku za předpokladu, že nebude shledáno neplatným z jiného důvodu. Dále žalovaní nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů učiněnými ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, v němž se uvádí, že „nezkušenost žalobce při nakládání s majetkem vysoké hodnoty musí být pro zkušeného obchodníka zřejmá“, a poukazují na to, že v řízení ani nebylo doloženo, že by společnost E., spol. s r. o., této „slabosti“ žalobce využila vzhledem k údajnému nepoměru mezi plněními smluvních stran. Konečně nesouhlasí ani se závěrem soudů obou stupňů, že se nestali vlastníky nemovitostí, a v této souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, podle kterého „v případě, kdy převodce, který je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitost nabyl v dobré víře“ (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000). Navíc žalobce v dané věci neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi společností E., spol. s r. o., a dovolateli neprokázal a ani netvrdil; z tohoto důvodu již společnost nemá vůči žalobci povinnost naturální restituce, neboť předmětem koupě nedisponuje, a přichází tak v úvahu pouze náhrada v penězích. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalovaní v dané věci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelé nepovažují za správný závěr odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že dne 10. 12. 2003 byla mezi žalobcem a označenou společností uzavřena ústní smlouva o půjčce částky 300.000,- Kč, že žalobce nechtěl nemovitosti prodat a jen je poskytl jako záruku k zajištění půjčky, a dovozují opačné skutkové závěry, že projev vůle obou účastníků směřoval k úplatnému převodu vlastnického práva k nemovitostem a že kupní cena ve smlouvě uvedená byla sjednána z důvodu žalobcovy obavy z vyšší částky při zpětném odkupu nemovitostí a dále polemizují se závěry vyžádaného znaleckého posudku, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejich námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé jako důvod dovolání uplatnili, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla společnost E., spol. s r. o., převést kupní smlouvou
ze dne 20. 4. 2004 na žalované vlastnická práva k předmětným nemovitostem, jejichž nositelkou nebyla. Protože neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dovodil, že i tato smlouva o převodu vlastnických práv k nemovitostem uzavřená mezi společností E., spol. s r. o., a žalovanými je absolutně neplatná a že určovací žaloba je opodstatněná. Okolnost, že žalovaní byli při uzavírání kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004 o převodu předmětných nemovitostí v dobré víře, že je nabývají od vlastníka, je zde nerozhodná. Dobrá víra v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například §486 obč. zák.), a tak tomu v daném případě není.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v daném případě způsobilá založit ani námitka v dovolání, že „i pokud by obě smlouvy byly skutečně pouze zajištěním půjčky, jak tvrdí žalobce, uplatnily by se závěry uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 19 Co 444/98“, neboť v daném případě dospěl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k závěru, že kupní smlouva ze dne 10. 12. 2003 je neplatná jak podle §39 obč. zák., tak i podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že ji její účastníci neuzavřeli vážně.
Rovněž poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, není případný, neboť v něm není řešena otázka absolutní neplatnosti právního úkonu jako v daném případě, nýbrž situace vzniká po odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti, nehledě na to, že právní názor uvedený v tomto rozhodnutí byl již překonán, a to rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, a Stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, v němž dospěl k závěru, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul,
na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav
i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. a žalobci, jež má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (odměna za zastoupení advokátem za 1 úkon), nebyla náhrada přiznána z důvodů zvláštního zřetele hodných, jež dovolací soud spatřuje v okolnostech případu shodně s odvolacím soudem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu