ECLI:CZ:US:2015:2.US.3603.14.1
sp. zn. II. ÚS 3603/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Zdeňky Pavláskové, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem, se sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2821/2014-147 ze dne 13. 8. 2014, a výrokům o nákladech řízení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2678/2013-123 ze dne 27. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výrocích o nákladech řízení. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 35 C 106/2013 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 35 C 106/2013-70 ze dne 9. 10. 2013 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala nahrazení projevu vůle žalovaných přijmout návrh stěžovatelky na uzavření kupní smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu k domu (specifikovanému ve výroku I.). Dalším výrokem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 75 564,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem, jímž výrok o meritu věci potvrdil a výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení před soudem prvního stupně 120 032 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Dalším výrokem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení 136 972 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Měnící výrok o nákladech řízení odůvodnil tvrzením, že soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, přičemž soud prvního stupně pominul, že právní zástupce žalovaných zastupoval oba žalované a odměna advokáta tudíž měla být stanovena za zastupování dvou osob.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu k nákladovým výrokům namítala, že odvolací soud přiznal žalovaným více, než sami požadovali. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání v části, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o věci samé, neshledal přípustným, stejně jako námitku, že odvolací soud rozhodl v otázce nákladů řízení v rozporu s dostupnou judikaturou. Naopak shledal, že z ustálené rozhodovací praxe soudů vyplývá, že soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, pokud se účastník řízení svého nároku výslovně nevzdá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že ze strany odvolacího i dovolacího soudu byl v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), obsažen jistý prvek libovůle, neboť odvolací soud přiznal v rozporu se zákonem žalovaným na nákladech řízení více, než kolik požadovali. Šel tedy nad jejich návrh, což stěžovatelka považuje za nepřípustné, navíc za situace, kdy žalovaní byli zastoupeni advokátem. Porušil tím zásadu, na které je postaven civilní proces, dle které není soud oprávněn přiznat účastníkům více, než žádají. Stěžovatelka si rovněž klade otázku, zda lze o aplikaci ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu uvažovat v případě zastoupení dvou účastníků - manželů, když všechny právní úkony byly advokátem vykonány zcela identicky, jakoby se jednalo o právní zastoupení jednoho účastníka. Nápravu nesjednal ani dovolací soud, který dle názoru stěžovatelky nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3000/11.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených částí rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích i obsahu příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci těchto soudů, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Může se tak stát, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných právních norem ze strany obecného soudu je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Právě o takový prvek libovůle stěžovatelka opírá svou argumentaci, když tvrdí, že odvolací soud žalovaným přiznal na nákladech řízení více, než požadovali.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi staví k otázce nákladů řízení rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U /27 SbNU 307)]. Podle právního názoru vysloveného např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N/47 SbNU 461) otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.
Není sporu o tom, že žalovaným, kteří měli ve věci plný úspěch, náležela proti neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů, potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění jejich práv (srov. ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelka však spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu odvolacího soudu, který žalovaným přiznal více, než požadovali, přičemž nápravu nesjednal ani soud dovolací, jenž nesprávně interpretoval ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu. Ve svých argumentech ovšem pomíjí, že úkolem Ústavního soudu není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením. Především Nejvyšší soud je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu přísluší pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dotčených ustanovení "optimální", nýbrž pouze to, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Nejvyšší soud neshledal dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu přípustným. Poukázal na publikovanou soudní judikaturu, která přijala v souladu se zněním ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. názor, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti; účastník řízení se sice může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát, tento projev však musí učinit jednoznačně, srozumitelně a určitě. Shledal však, že v posuzovaném případě z projevu vůle žalovaných v souvislosti s vyčíslením náhrady nákladů řízení nevyplývá, že by se jakkoliv vzdali nákladů ve vyšší výši. Uzavřel proto, že odvolací soud postupoval ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí, pokud náhradu nákladů řízení z úřední povinnosti změnil.
Uvedený právní názor nelze považovat za svévolný či vybočující z mezí přípustné interpretace, což ostatně ve svých rozhodnutích, na něž Nejvyšší soud rovněž odkázal, potvrdil i Ústavní soud (srov. nález sp. zn. III. ÚS 892/08 ze dne 26. 3. 2009, N 70/52 SbNU 685, nález sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. 1. 2012, N 6/64 SbNU 61). Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by Nejvyšší soud nesprávně interpretoval nález sp. zn. III. ÚS 3000/11, neboť závěry uvedeného nálezu vychází z východisek vytyčených v nálezu sp. zn. III. ÚS 892/08 a ve zmiňovaném soudním judikátu, tedy že rozhodování o náhradě nákladů je rozhodováním z úřední povinnosti, nikoliv na návrh, a že účastník řízení se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát; tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý. Protože v posuzovaném případě vyšel soud prvního stupně z nesprávného vyčíslení náhrady nákladů žalovanými, které nezohlednilo, že právní zástupce žalovaných zastupoval dvě osoby dle §12 odst. 4 advokátního tarifu, přičemž neobsahovalo jakýkoliv projev vůle žalovaných, že se ve zbytku svého nároku vzdávají, či alespoň zmínku o tom, že vyšší náklady nepožadují, odvolací soud nepochybil, pokud žalovaným náklady řízení přiznal ve výši, která jim dle advokátního tarifu skutečně náležela.
K aplikaci ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu je nutné především uvést, že stěžovatelka zpochybněním soudem použitého názoru otevřela spor jen o výklad podústavního (resp. podzákonného) práva, který - jak bylo vyloženo shora - Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zásadně nepřísluší. Zůstává však mimo jakoukoliv pochybnost, že společné úkony v řízení vykonány byly. Není přitom relevantní, že účastníky na straně žalované byli manželé. Rozhodující je, že šlo v souladu s aplikovaným ustanovením §12 odst. 4 advokátního tarifu (dle něhož jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%) o zastupování obou žalovaných, přičemž uvedené paušální ustanovení nerozlišuje příbuzenský poměr, druh kauzy apod.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek, v. r
předseda senátu