ECLI:CZ:US:2007:2.US.364.07.1
sp. zn. II. ÚS 364/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. února 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1244/2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.6.2006, sp. zn. 7 To 267/2006, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10.3.2006, sp. zn. 3 T 11/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 2. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných ustanoveními čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Rozsudkem soudu I. stupně byli stěžovatel a obžalovaní S. Ž. a P. H. v bodě I. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona a stěžovatel též jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona. V bodě II. byl obžalovaný S. Ž. uznán vinným jednak ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, jednak ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona. V bodě III./1 byl sám stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, v bodě III./2 a), b), c), d) z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a v bodě III./3 z trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1 tr. zákona. Za to byli odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zákona za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let v případě stěžovatele, podle §235 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let v případě S. Ž. a podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let v případě P. H.. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody v celkové výši 160.000,- Kč.
Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil z podnětu odvolání obžalovaného S. Ž. v napadeném rozsudku výrok o vině pod bodem II a výrok o trestu a nově jej uznal vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále svým rozsudkem zamítl podle §256 tr. řádu odvolání stěžovatele a obžalovaného P. H..
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť byl přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění svého dovolání uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací pojmu „zvlášť nebezpečný recidivista“, neboť se domníval, že okolnost, že se měl dopustit další trestné činnosti, podle jeho názoru, nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona spáchal trestný čin vydírání podle §235 odst.1, odst. 2 písm. b), c), ztotožnil se tak s názory soudu I. i II. stupně a konstatoval, že hmotně právní námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá chybnou právní kvalifikaci pojmu „zvlášť nebezpečný recidivista“ obecnými soudy, neboť se domnívá, že pouhá skutečnost, že se dopustil další trestné činnosti nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a tedy automatickou aplikaci ust. §41 odst. 1 tr. zákona. Dle názoru stěžovatele soud I. stupně ve své právní kvalifikaci zvlášť nebezpečného recidivisty vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel byl již dříve rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.9. 2001, sp. zn. 11 T 13/2000, odsouzen ze spáchání trestného činu loupeže dle ust. §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, tedy zvlášť závažného trestného činu, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8.7. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání 4 let, když následné trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit dne 20.12.2004. Na základě těchto skutečností soud dospěl k názoru, že stěžovatel naplnil svým jednáním formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy dle §41 tr. zákona. Stěžovatel je dále toho názoru, že obecný soud při tomto svém rozhodování zcela pominul nález Ústavního soudu ze dne 13.8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 393/03, dle něhož případy běžné kriminality mají být postihovány v rozmezí trestních sazeb stanovených zvláštní částí trestního zákona u konkrétní skutkové podstaty a nikoliv za použití ust. §41 odst. 1 tr. zákona, přičemž na aplikaci institutu zvlášť nebezpečné recidivy má být nahlíženo restriktivně, a to pouze tehdy, pokud se pachatelé dopouštějí opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud napadeným usnesením protiřečí svým dřívějším rozhodnutím (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2006, sp. zn. 7 Tdo 971/2006-I.). Proto svá tvrzení shrnuje, že ač, s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 396/03, nebyly v jeho případě dány podmínky pro aplikaci ust. §41 tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě, a taktéž tyto podmínky nebyly dány s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 971/2006-I, Okresní soud ve Frýdku-Místku a dále Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud toto ustanovení aplikoval místo toho, aby jeho jednání postihl v rozmezí trestních sazeb stanovených ve zvláštní části trestního zákona u konkrétní skutkové podstaty. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména polemizuje s právní kvalifikací institutu zvlášť nebezpečné recidivy obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že se již ve své předchozí judikatuře zabýval kritérii pro posuzování formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy (např. nález ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01, či nález ze dne 13.5.2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 396/03, na který poukazuje stěžovatel i ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud vyslovil, že „odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle ust. §41 odst. 1 trestního zákona je nutno interpretovat restriktivně.“ K tomuto tvrzení však Ústavní soud dodává, že konkrétní skutečnosti, které byly relevantní pro zhodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy v tehdy posuzovaném případě, jsou zcela odlišné od skutečností, které jsou relevantní pro zhodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy v tomto případě, a proto jej nelze na posuzovaný případ vztáhnout.
V citovaném nálezu Ústavní soud dále uvedl, že „kriminálně politickým smyslem právního institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu, sledující preventivní a represivní cíle, je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence.“ V souladu s takto vymezeným účelem ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona rozhodovaly obecné soudy i v tomto případě.
Ústavní soud dále uvádí, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 701/01 vyslovil požadavek, že „závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.“ Z tohoto hlediska Ústavní soud posuzoval i závěry učiněné obecnými soudy v napadených rozhodnutích a konstatuje, že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou přesvědčivá; jak odvolací tak dovolací soud poukázal na ustálenou judikaturu týkající se právní kvalifikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy a své právní závěry stran posouzení relevantních skutečností pro zhodnocení formálních i materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy stěžovatele náležitě zdůvodnily. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Ústavní soud dále uvádí, že další námitky stěžovatele uváděné v podané ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněné již v řízení před odvolacím i dovolacím soudem, s nimiž se tyto soudy pečlivě zabývaly ve svých rozhodnutích. Samu okolnost, že těmto námitkám obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatele stran porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007.
Jiří Nykodým
předseda senátu