ECLI:CZ:US:2014:2.US.3644.13.1
sp. zn. II. ÚS 3644/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti K. A., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, 750 02, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 10. 2012 č.j. 4 T 247/2011-415 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 4. 2013 č.j. 68 To 77/2013-459, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo garantované článkem 8 odst. 2 Listiny, dle kterého nikdo nemůže být stíhán jinak než z důvodů a způsobem stanovenými zákonem. Dále mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dále jen "trestní zákon") [dále jen "jednání popsané ve výrokové části rozsudku pod body 1a) - 1b)"]; dále pokusem trestného činu znásilnění dle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 trestního zákona [dále jen "jednání popsané ve výrokové části rozsudku pod bodem 2)" ] a trestným činem útisku dle §237 trestního zákona [dále jen "jednání popsané ve výrokové části rozsudku pod body 3a) - 3b)" ]. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen dle §242 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl dle §58 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen za současného stanovení zkušební doby v trvání tří let dle §59 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Přerově odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 4. 2013, č. j. 68 To 77/2013- 459, zamítnuto jako nedůvodné dle §256 trestního řádu.
Stěžovatel následně toto druhoinstanční rozhodnutí napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 936/2013- 40 dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť stěžovatelem uplatněné námitky před dovolacím soudem svým obsahem nebyly podřaditelné pod stěžovatelem deklarovaný dovolací důvod a stály mimo jeho rámec.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobně opakuje své námitky, jež učinil již v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel nesouhlasí se závěry, k jakým, po stěžovatelem namítaném vadném hodnocení důkazů, dospěly obecné soudy, které se tak přiklonily k verzi skutkového děje, jak jej popsala poškozená, a nikoliv k verzi stěžovatele.
Stěžovatel zejména zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi poškozené a poukazuje na údajné rozpory vyskytující se v její svědecké výpovědi. Obecnými soudy byla naopak brána za zcela věrohodnou a pravdivou, přičemž s údajnými rozpory v její svědecké výpovědi se dle názoru stěžovatele obecné soudy nedostatečně vypořádaly. Obecné soudy dle stěžovatele bezdůvodně zpochybnily svědecké výpovědi těch svědků, kteří prokazovali jeho nevinu, jako byla svědecká výpověď Karly Petrželové či Rostislava Sobka. Stěžovatel rovněž namítá údajné vadné hodnocení dalších důkazů, zejména pak nesouhlasí se závěry, k jakým dospěl nalézací soud na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného znalci PhDr. D. Hrůzovou a MUDr. P. Nedomou, k vyšetření duševního stavu poškozené, stejně jako se závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, specializace klinická psychologie zpracovaného znalkyněmi PhDr. M. Šindelářovou a MUDr. P. Sejbalovou, k vyšetření duševního stavu stěžovatele.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel také v tom, že opomněly provést některé další důkazy, které navrhoval k prokázání své neviny.
Tím vším, dle mínění stěžovatele, mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na stíhání jen ze zákonných důvodů garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny a k nedodržení zásady in dubio pro reo.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 91 a 92 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině tzv. podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatele je v prvé řadě shrnutím skutkových tvrzení a reprodukcí námitek, jež stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby jak v hlavním líčení, tak i následně v rámci jednotlivých opravných prostředků. Stěžovatel i v ústavní stížnosti především prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje a porušení svých základních práv spatřuje fakticky v tom, že trestní soudy tuto verzi ve světle provedených důkazů odmítly akceptovat a přiklonily se k verzi skutkového děje tak, jak jej vylíčila poškozená. Stěžovatel s takto učiněným závěrem, ke kterému dospěly obecné soudy, nesouhlasí. Stěžovatel před obecnými soudy zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené a poukazoval na rozpory v její svědecké výpovědi, s nimiž se dle stěžovatele obecné soudy řádně nevypořádaly. Obecnými soudy byl dle stěžovatele opomenut důkazní návrh v podobě vyřezané dřevěné sošky, kterou mu dala sama poškozená a která tak dle stěžovatele měla být způsobilá k prokázání vztahu, jaký chovala poškozená k stěžovateli, zejména pak to, že tímto způsobem se nechová dlouhodobě sexuálně zneužívaná dívka. Dle stěžovatele obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním poté, co vadně vyhodnotily svědecké výpovědi Karly Petrželové a Rostislava Sobka, které měly rovněž přispět k zpochybnění věrohodnosti poškozené a podpořit věrohodnost tvrzení stěžovatele.
V projednávané věci před obecnými soudy bylo bezesporu klíčovou otázkou vyhodnocení důkazní situace, kdy proti sobě stála obhajoba stěžovatele a výpověď poškozené, která v projednávané trestní věci představovala jediný přímý důkaz usvědčující stěžovatele ze spáchání žalovaných skutků. Nicméně tato svědecká výpověď, ačkoliv v postavení jediného přímého důkazu, byla doplněna o řadu důkazů nepřímých. Nalézací soud tak dospěl k závěru, že v trestním řízení bylo spolehlivě prokázáno, že se stěžovatel dopustil všech jednání popsaných ve výrokové části rozsudku pod body 1a) - 3b), neboť dle nalézacího soudu byl stěžovatel z dané trestné činnosti usvědčen řadou svědeckých výpovědí, a to konkrétně jak svědeckou výpovědí poškozené, tak i svědeckými výpověďmi matky poškozené Aleny K. (jedná se o pseudonym), Ireny Hudcové, Karly Petrželové, Kamily Eleny Adámkové, Jana Vinckera, PhDr. Jaroslava Skaličky a JUDr. Leoše Vyhnánka a listinnými důkazy v podobě znaleckých posudků.
Ústavní soud připouští, že skutková zjištění obecných soudů v projednávané věci převážnou měrou spočívají na východisku věrohodnosti poškozené, jejíž výpovědi nalézací soud uvěřil. Tato věrohodnost sama se však již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07) vymyká hodnocení Ústavního soudu. Je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu s výše zmíněnou zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozené. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, opřené případně o další nepřímé důkazy (srov. namátkou usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, dostupná v databázi NALUS).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je dostatečně patrno, že se vznesenými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly. Obecné soudy k závěru o vině stěžovatele dospěly na základě rozsáhlého dokazování (o čemž svědčí mj. svědecké výpovědi a znalecká zkoumání), jehož výsledky hodnotily způsobem, který odpovídá trestnímu řádu. Pakliže je stěžovatelem poukazováno na rozpory ve svědecké výpovědi poškozené, ať už ve vztahu k časovému zařazení skutků popsaných ve výrokové části rozsudku pod body 1a) -1b), či ve vztahu k místu činu spáchání skutku popsaného ve výrokové části rozsudku pod bodem 2), nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. č. 30 a 31 namítané rozpory vysvětluje přesvědčivým způsobem, přičemž dospěl k závěru, že dané rozpory nebyly v žádném případě s to přispět ke snížení věrohodnosti výpovědi poškozené, neboť ona věrohodnost její výpovědi je rovněž podporována jak nepřímými svědeckými výpověďmi uvedenými na str. č. 31 rozsudku nalézacího soudu, tak i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného znalci PhDr. D. Hrůzovou a MUDr. P. Nedomou, k vyšetření duševního stavu poškozené, podle kterého svědecká výpověď poškozené splňuje řadu podstatných kritérií pro věrohodnost. V tomto ohledu se jeví jako lichá námitka stěžovatele, že z daného znaleckého posudku nelze usoudit, že by poškozená mluvila pravdu.
K uvedeným námitkám co do průběhu dokazování před obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů průtahům v řízení. V případech tzv. opomenutých důkazů je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního jen tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02).
Se závěrem nalézacího soudu o spolehlivém zjištění viny stěžovatele na základě dokazování provedeného v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, se ztotožnil i odvolací soud. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné na str. č. 6 vyjádřil k neprovedení důkazu v podobě dřevěné sošky, kdy konstatoval, že takto navržený důkaz nemohl mít podstatný vliv na posouzení věci a odmítl tak akceptovat tvrzení stěžovatele, jež měl tento důkaz prokázat, neboť ve vztahu k posuzované trestné činnosti je zcela irelevantní.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že stěžovatel byl usvědčen ze spáchání trestné činnosti na základě rozsáhlého dokazování, které splňuje požadavky dle ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 tr. řádu. Nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vždy vyložil, jaké skutečnosti vzal z provedených důkazů za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, pakliže si odporovaly. Samotná skutečnost, že obecné soudy posoudily věc v rozporu s představou stěžovatele, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Ačkoliv jediným přímým důkazem v trestní věci stěžovatele byla svědecká výpověď poškozené, obecné soudy opřely svá skutková zjištění o širší kontext nepřímých důkazů, které z hlediska ústavněprávního přezkumu tvoří logicky uzavřený celek. Hodnocení důkazů, k němuž ve věci stěžovatele dospěly obecné soudy, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu