ECLI:CZ:US:2005:2.US.366.04
sp. zn. II. ÚS 366/04
Usnesení
II.ÚS 366/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele T. D. H., zastoupeného JUDr. G. V., směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 12 Co 140/2002, rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 5 C 111/2001, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 12 Co 465/2002, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2255/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni, a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantované čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 1 T 94/99, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Proti stěžovateli bylo Okresním úřadem vyšetřování Policie České republiky v Domažlicích, pod ČVS: OVV-33/99, vedeno trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěnou dobu v měsíci srpnu 1998 měl v obci Ú. vykonat ve třech případech soulož s nezletilou M. V., žákyní 8. třídy ZŠ v D., která v důsledku toho otěhotněla (v době sdělení obvinění byla dle lékařské zprávy v 21. týdnu těhotenství). Uvedeného jednání se měl dopustit i přesto, že mu byl znám věk nezletilé. V tomto trestním řízení byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 1. 1999, sp.zn. 2 Nt 102/99, vzat z důvodů podle §67 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád"), do vazby. Stěžovatelův slib soud nepřijal. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 1 T 94/99, byl stěžovatel z vazby propuštěn, neboť došlo k zásadní změně důkazní situace, když ze znaleckého posudku z oboru genetiky vyplynulo, že stěžovatel téměř jistě není otcem dcery, která se nezletilé poškozené M. V. dne 7. 5. 1999 narodila. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 11. 1999, sp .zn. 1 T 94/99, byl stěžovatel obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu zproštěn.
Ze spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 5 C 111/2001, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 16. 8. 2001, sp.zn. Odšk 45/2001, byla zamítnuta žádost stěžovatele o náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Stěžovatel proto ve smyslu ustanovení §15 citovaného zákona podal u Okresního soudu v Domažlicích návrh proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 87.163,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, skládající se jednak z nákladů obhajoby a dále z ušlého zisku za dobu vazby.
Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 111/2001, bylo konstatováno, že nárok stěžovatele je po právu. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 12 Co 140/2002, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 3. 6. 2002, sp.zn. 5 C 111/2001, Okresní soud v Domažlicích žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 12 Co 465/2002, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 23 Cdo 2255/2002, zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů vydaných v civilním řízení o náhradě škody projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů, že si vazbu zavinil sám. Obecné soudy uvedly, že stěžovatel nabádal nezletilou, aby jej označila za otce dítěte, že nepožádal o prodloužení pobytu na území ČR a žádal o vízum do ciziny. Vyšly přitom údajně z vyjádření stěžovatele, které učinil před zahájením trestního stíhání, kdy se stěžovatel doznal, že měl s nezletilou intimní styk, což prohlásila i sama nezletilá, a stěžovatele označila za otce dítěte, jehož narození očekávala. Stěžovatel poukazuje na právo každého obviněného, resp. i podezřelého, hájit se takovým způsobem, jaký uzná za vhodný. Tvrdí, že obecné soudy v úvahách o tom, zda si vazbu sám zavinil, použily důkaz, který by nebylo možné v soudním řízení jako důkaz použít. Připomíná, že úřední záznam o podaném vysvětlení nemůže jako důkaz v trestním řízení sloužit, nemůže tedy být podle jeho názoru použit ani jako skutečnost potvrzující existenci vazebního důvodu, potažmo zavinění vazby ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti státu.
Dále tvrdí, že obecné soudy, včetně soudu dovolacího, nesprávně směšují důvody pro zahájení trestního stíhání s důvody pro vzetí do vazby. V trestní věci stěžovatele byla shledána existence vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Stěžovatel tvrdí, že jediným argumentem, který soud jako vysvětlení své obavy uvedl, bylo, že stěžovatel požádal o vízum do ciziny. Stěžovatel polemizuje s touto úvahou. Tvrdí, že o vízum do SRN požádal ještě před zahájením trestního stíháním, přičemž právo požádat o vízum je základním právem jednotlivce, které nelze omezovat. Zavinění vazby nelze podle názoru stěžovatele dovozovat ani z dalších úvah obecných soudů. Připomíná, že závěry znaleckých posudků o věrohodnosti výpovědi poškozené, které soudy rovněž zohlednily, byly následně vyvráceny dalším znaleckým posudkem. Stěžovatel údajně nikdy místo svého pobytu nezatajoval, neskrýval se. Byl ostatně policií bez problémů zadržen. Zdůrazňuje dále, že v trestní věci "bylo pravomocně rozhodnuto o zproštění, tzn. o nesprávnosti trestního stíhání".
Stěžovatel požádal o náhradu nákladů řízení.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Plzni a Okresní soud v Domažlicích.
Nejvyšší soud ČR navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele podle jeho názoru nedošlo. Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a výtku protiústavnosti uvádí pouze v obecné rovině. S námitkami napadajícími údajně nesprávné zjištění skutkových okolností a vadné právní posouzení se dovolací soud podrobně zabýval a na závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí nyní odkazuje. Účastník je přesvědčen o tom, že souhrn okolností, s nimiž byl soud rozhodující o vazbě obeznámen a na jejichž základě shledal vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, vyvolal svým zaviněným jednáním stěžovatel, a je proto správný závěr, že mu proto nárok na náhradu škody nenáleží. Aplikaci práva na daný případ považuje za správnou.
Krajský soud v Plzni navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podle jeho názoru v řízení před obecnými soudy ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla.
Okresní soud v Domažlicích ve svém vyjádření odkázal na své stanovisko, které uvedl v rozsudku ze dne 21. 11. 2001. Účastník tvrdí, že je namístě rozlišovat důvody pro samotné trestní stíhání a důvody, z nichž plyne závěr o "zavinění" vzetí do vazby. Účastník dále uvádí, že ustanovení §12 zákona o odpovědnosti státu je natolik vágní normou umožňující rozdílný výklad, že je podle jeho názoru v rozporu s čl. 90 a násl. Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k výzvě Ústavního soudu, coby vedlejší účastník řízení, ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud již dovodil (viz nález II. ÚS 596/02 z 5. 5. 2004, usnesení II. ÚS 75/04), že základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu se zákonem. Vazba neztrácí svou zákonnou opodstatněnost tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu, byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže zákon o odpovědnosti státu zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby, poskytuje vyšší zákonný standard ochrany práv. Jde bezpochyby o moudrý a vítaný počin zákonodárce, který si nadevše cenní osobní svobody jednotlivce, nikoli však o plnění závazného pokynu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stejně tak ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stipuluje právo na odškodnění tomu, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s tímto ustanovením. Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy přitom činí výjimky z práva na svobodu a osobní bezpečnost v případech zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody.
Ústavní soud se tudíž nejdříve zaměřil na posouzení otázky, zda stěžovatel byl vzat do vazby v souladu se zákonem, resp. zda na uvedený případ dopadá ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel staví svou argumentaci na tvrzení, že byl neprávem vazebně stíhán, když následně bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby v jeho věci. Zpochybňuje rovněž jednotlivé skutečnosti, které trestní soud na podporu své obavy, že stěžovatel uprchne, pokud nebude vzat do vazby [§67 odst. 1 písm. a) trestního řádu] uvedl.
Ústavní soud uvedeným úvahám nemůže přisvědčit. Jak již bylo uvedeno, ne každé sdělení obvinění či vzetí do vazby, za situace, kdy trestní řízení následně nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je možno považovat paušálně za nezákonné. Dle Ústavního soudu je namístě v každé fázi trestního řízení bedlivě a pozorně zvažovat, jak se ten který případ ve své aktuální, zejména důkazní situaci, vyvíjí, pečlivě sledovat aktuální stav prováděných důkazů a s tím spojené úvahy přicházející jeho právní úvahy hodnocení reflektovat v dalším procesním postupu. Ten je zapotřebí uvedeným skutečnostem přiměřit a v tom směru přijmout příslušná rozhodnutí, která nemusí vždy vést až k podání obžaloby a odsouzení obviněného. Jinak řečeno, při zmíněném pečlivém posuzování každé konkrétní trestní věci v kterémkoli jejím stadiu, a to všemi orgány činnými v trestní řízení, může ve svém důsledku vést i k tomu, že obviněný nemusí vynakládat prostředky (zejména i na své právní zastoupení) k tomu, aby prokazoval, že trestní řízení je proti němu vedeno neoprávněně (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 352/04).
Obecné soudy, zejména pak soud Nejvyšší, se k obsahově totožným námitkám stěžovatele zákonnými předpoklady pro jeho vzetí do vazby zabývaly. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu byl shledán v tom, že za situace, kdy je žalobce stíhán pro trestný čin porušování autorského práva, hrozí mu v řízení vedeném pro pohlavní zneužívání uložení vysokého trestu. Stěžovatel, coby cizí státní příslušník, neměl v pořádku formality pro pobyt v České republice, požádal o vízum do SRN, zdržoval se na různých adresách a údajně se vyjádřil před matkou nezletilé poškozené, V. V., že má v úmyslu odcestovat z České republiky, neboť zde má problémy s policií. Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že zákonné důvody pro vzetí stěžovatele do vazby byly splněny.
Stěžovatelovy úvahy, jimiž vyjadřuje nesouhlas s jednotlivými skutečnostmi, jimiž soudy podložily svou obavu z naplnění vazebního důvodu, nezpochybňují zákonnost jeho vzetí do vazby. Jak již Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že nebude-li obviněný vzat do vazby, uprchne nebo se bude skrývat a bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání či dokoná trestný čin, o který se pokusil. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Takovouto jistotu ustanovení §67 odst. 1 cit. zákona nevyžaduje. V posuzovaném případu byly podmínky citovaného ustanovení splněny, když byla prokázána a vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si stěžovatel, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem uvedeným v tomto ustanovení. Důvody vyložené obecnými soudy civilními (i trestními) jsou důsledkem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově věci nelze obecným soudům vytýkat porušení zákona, případně v jejich rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy. Ústavní soud nad rámec připomíná, že stěžovatel žádné z rozhodnutí obecných soudů o vazbě a jejím dalším trváním nenapadl ústavní stížností. Tuto skutečnost dohání nyní a požaduje detailní přezkum jednotlivých okolností, které soudy jako důvod své obavy tehdy uvedly. Ústavní soud vzhledem ke všemu výše uvedenému dospěl k závěru, že ustanovení §36 odst. 3 Listiny na uvedený případ nedopadá.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítal, nebylo na daný případ aplikovatelné, musí Ústavní soud v rovině údajného porušení práva na spravedlivý proces konstatovat, že z vlastní argumentace stěžovatele stran nesouhlasu s hodnocením důkazů svědčících o zavinění vazby stěžovatelem obecnými soudy již nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, se v napadených rozhodnutích uvedenou otázkou zabývaly. Ze skutkových zjištění dovodily, že stěžovatel v blíže neurčeném období před vzetím do vazby požádal nezletilou M. V., aby jej označila za otce dítěte, jehož narození očekávala (správnost uvedených zjištění stěžovatel před obecnými soudy nevyvracel, uváděl, že se domníval, že tak nebude možné jej z ČR vyhostit), přičemž věděl, že jde o osobu mladší patnácti let (sám uvedl, že se domníval, že pohlavní styk s osobou mladší není v ČR trestným činem, č.l. 61 spisu - protokol o výslechu stěžovatele v pozici obviněného). Poté, co jej nezletilá za otce svého dítěte skutečně označila, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a ještě v jeho počátcích stěžovatel ve svých výpovědích pohlavní styk s nezletilou nevyloučil. Vzhledem k dalším okolnostem uvedeným výše (v souvislosti s dalším probíhajícím trestním stíháním stěžovatele mu hrozil vysoký trest, zdržoval se na více místech v České republice, neměl legalizován pobyt na území České republiky, žádal o vízum do SRN, zmínil se před matkou nezletilé o svém úmyslu opustit Českou republiku) dospěly obecné soudy k závěru, že vzetí do vazby vyvolal svým zaviněným jednáním stěžovatel sám, a náhrada za vazbu mu proto ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti státu, nepřísluší.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v úvahách o zavinění vazebního stíhání stěžovatelem použily i tvrzení, které stěžovatel uvedl při podání vysvětlení v pozici osoby podezřelé a které by tedy nebylo možné použít proti němu jako důkaz v řízení před trestním soudem, čímž podle jeho názoru porušily jeho právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Těmto námitkám však nelze přisvědčit. Respektování práva na obhajobu obviněného v trestním řízení, včetně práva volit taktiku obhajoby a nepřispívat k sebeobvinění, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně prosazuje, neboť jej považuje za základní ústavně zaručené právo osoby, proti níž se trestní řízení vede. Vícekrát se negativně vyjádřil k použitelnosti zjištění získaných ve fázi před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání jako důkazu v řízení o vině a trestu (např. nález II. ÚS 268/03). Tyto argumenty jsou však v posuzované věci nepřípadné. Obecné soudy v projednávané kauze rozhodovaly v civilním řízení o otázce, zda si vazbu stěžovatel zavinil sám. Nejednalo se tedy o řízení trestní, v němž by se prokazovalo naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu, a kde by informace z úředních záznamů zjištěné v rámci trestního řízení před sdělením obvinění nebylo bez dalšího možné využít. Pro řízení civilní o náhradě škody však uvedená pravidla stanovená trestním řádem neplatí, obecným soudům proto nic nebránilo, aby i k těmto skutečnostem, které ze spisového materiálu vyplývají, přihlédly. V této souvislosti je namístě odkázat i na argumentaci dovolacího soudu, že trestní řád umožňuje použít konkrétní skutečnosti opatřené postupem podle §158 odst. 3 trestního řádu ostatně i k rozhodnutí trestního soudu stíhat stěžovatele nadále vazebně. Nejvyšší soud s odkazem na komentář k trestnímu řádu (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. I díl. 3. vydání, 2001, s. 332, 333) dovodil, že takový postup je v trestním řízení zcela běžný a nikterak neodporuje zákonné úpravě.
Nelze přisvědčit ani úvahám stěžovatele, že je namístě striktně rozlišovat důvody svědčící pro samotné zahájení trestního stíhání a důvody, z nichž plyne závěr o nutnosti vzít obviněného do vazby. Při rozhodování o tom, zda je namístě osobu, které bylo sděleno obvinění, stíhat vazebně, soud rozhodující o vazbě podle ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu je povinen zkoumat vedle existence důvodů vazby, resp. okolností, které dokládají jeho obavu, že se obviněný zachová některým ze způsobů popsaných v odst. 1 §67 trestního řádu, i otázku, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Důvody pro sdělení obvinění a pro vazební stíhání, resp. otázku zavinění těch či oněch, nelze tedy jasně oddělovat.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by tak ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné zásadní porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, byl na soudní jednání řádně předvoláván, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, s jeho námitkami se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích vypořádaly. Spor byl veden o podmínky vzniku náhrady škody podle předpisů občanského práva hmotného, jejichž posouzení je v rukou obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem. Nelze přitom říci, že by se jejich závěry ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když se obecné soudy přiklonily k té interpretaci, kterou stěžovatel nesdílel a která pro něj znamenala ztrátu pře. Ústavnímu soudu se proto nejeví právní závěry obecných soudů jako svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem. Pokud se stěžovatel dále dovolává i čl. 4 odst. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto ustanoveních dotvářejí všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s určitým konkrétním právem nebo svobodou. Těmito konkrétními právy jsou podle stěžovatele právo na náhradu škody a právo na spravedlivé řízení, tedy práva, jejichž porušení ale Ústavní soud nezjistil.
Taktéž namítaná porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR neobstojí, neboť ta jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Okresní soud v Domažlicích své tvrzení o neústavnosti §12 zákona o odpovědnosti státu (má tedy na mysli celé ustanovení §12) zdůvodňuje tím, že uvedené ustanovení je vágní a umožňuje rozdílný výklad. Poukazuje přitom na své první rozhodnutí ve věci, které bylo následně odvolacím soudem zrušeno a soud prvého stupně byl poté názorem odvolacího soudu vázán. Žádné další argumenty, vyjma vágnosti umožňující různý výklad, soud prvého stupně neuvedl. Nepodal ostatně ani návrh ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a ustanovení §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jak již Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře a ostatně i výše uvedl, rozdílný výklad na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně hlásí k principu priority ústavně konformní interpretace před derogací. Poprvé tak učinil v nálezu Pl. ÚS 48/95, v němž uvedl, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Princip priority ústavně konformního výkladu před zrušením použil pak Ústavní soud v řadě dalších rozhodnutí v řízení o kontrole norem (např. Pl. ÚS 5/96; Pl. ÚS 19/98; Pl. ÚS 15/98; Pl. ÚS 4/99; Pl. ÚS 10/99; Pl. ÚS 17/99). Při aplikaci takového ustanovení je úkolem obecných soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem, jak se stalo i v posuzovaném případě.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že k porušení základního práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny nedošlo, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výsledku řízení nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu