ECLI:CZ:US:2019:2.US.3664.18.1
sp. zn. II. ÚS 3664/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, právně zastoupeného Mgr. Lukášem Horňáčkem, advokátem se sídlem Masarykova 413/34, Brno proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2018 č. j. 5 To 288/2018-1000 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2018 sp. zn. 3 T 55/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Navrhl, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 2. 9. 2009, č. j. 3 T 55/2009-563 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2009 č. j. 7 To 391/2009-594 byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 4 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2010 č. j. 3 Tdo 133/2010-632. Usnesením městského soudu ze dne 13. 6. 2011 č. j. 3 T 55/2009-726 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 13. 7. 2011 č. j. 3 To 315/2011-736 byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v předmětné věci. Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2717/11 byla následně odmítnuta ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.
3. Po vykonání trestu odnětí svobody stěžovatele telefonicky kontaktovala poškozená Jana S. (jedná se o pseudonym), která mu na osobní schůzce sdělila, že si obvinění v předmětné věci v plném rozsahu vymyslela a tak se skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, nikdy nestal. O tomto následně učinili písemné prohlášení u JUDr. Ivy Petrové. Dále stěžovatel s poškozenou napsal dopisy členům rodiny pro obnovení trestním řízením narušených rodinných vztahů. Z toho důvodu podal další návrh na obnovu řízení. Ten městský soud usnesením ze dne 13. 6. 2014 č. j. 3 T 55/2009-830 zamítl. Následně krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto postupu usnesením ze dne 9. 7. 2014 č. j. 5 To 251/2014-843. Stěžovatel podal ve věci ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 vyhověl, když shledal, že postupem obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
4. Poté, co Ústavní soud zrušil obě rozhodnutí, došlo k nařízení veřejného zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel ale návrh na povolení obnovy řízení vzal zpět, což vzal městský soud na vědomí usnesením ze dne 30. 11. 2015 č. j. 3 T 55/2009-922.
5. Dne 22. 2. 2018 podal stěžovatel další návrh na povolení obnovy řízení. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel navrhoval jako nový důkaz záznamem JUDr. Petrové, výslechem její asistentky, shora uvedeným prohlášením a zpracováním revizního znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie. Městský soud napadeným usnesením návrh zamítl. Tento postup potvrdil krajský soud, když napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele. Uvedl, že stěžovatel pouze opakuje již uvedené skutečnosti. Co se námitky nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 týče, uvedl, že na veřejném zasedání (30. 11. 2015) vyslechl poškozenou tak, jak ho k tomu Ústavní soud zavázal. Poškozená zde uvedla, že v roce 2008 vypovídala naprostou pravdu a na prohlášení, na které tehdy (i nyní) stěžovatel odkazoval, si nepamatuje, protože v té době brala drogy. Dále uvedla, že je zjevné, že si odsouzený neuvědomuje, čeho se na ní dopustil. Zpětvzetí minulého návrhu na povolení obnovy řízení tak obecné soudy označily za účelové a dospěly k závěru, že stěžovatel nepředložil nové důkazy způsobilé k nařízení obnovy řízení.
6. Obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu (ze dne 22. 2. 2018) na obnovu řízení. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces především tím, že se obecné soudy nedostatečně se vypořádaly s hodnocením stěžovatelem navrhovaných důkazů.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Proto u ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení, zejména posuzuje, zda se obecné soudy, když hodnotily charakter předkládaných důkazů podle kritérií uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu, nedopustily libovůle.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Úvahy obecných soudů jsou přesvědčivé a logické, námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti obsahují totožnou argumentaci, jakou již uplatnil. Jde tak pouze o pokračování jeho polemiky, nezpůsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.
11. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu