ECLI:CZ:US:2016:2.US.3858.15.1
sp. zn. II. ÚS 3858/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Opletalova 37, Praha 1, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Městským soudem v Brně dne 23. října 2015 pod sp. zn. 70 Nt 1405/2015, a proti postupu policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 1. oddělení, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud vysloví, že uvedeným příkazem a provedením domovní prohlídky bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv dle čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadený příkaz zruší a Policii České republiky zakáže pokračovat v porušování základních práv stěžovatele podle čl. 12 odst. 1 Listiny a přikáže jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce dne 3. 11. 2015, specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky, sepsaném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje pod č. j. KRPB-178645/TČ-2015-060081-CIM-C. Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2016 stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, kterým Krajskému soudu v Brně zakáže, aby soudci Městského soudu v Brně na základě jeho návrhu ze dne 13. 11. 2015, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. 0 Nt 203/2015, vydal v jeho návrhu označené listiny a nosiče informací, jež byly zajištěny při domovní prohlídce dne 3. 11. 2015 a jsou specifikovány v protokolu o provedení domovní prohlídky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudce Městského soudu v Brně napadeným příkazem k domovní prohlídce podle §83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nařídil domovní prohlídku budovy rodinného domu (specifikované v příkazu) ve vlastnictví společnosti X, a stěžovatele, s tím, že domovní prohlídku provedou příslušníci Policie České republiky v období od 2. 11. 2015 do 6. 11. 2015 za přítomnosti nezúčastněné osoby a za součinnosti České advokátní komory a příslušníků policie Spolkové republiky Německo, případně i státních zástupců Státního zastupitelství Görlitz, s jejichž účastí státní zástupce vyslovil souhlas ve smyslu §51 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb.").
3. Příkaz k domovní prohlídce byl vydán k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na základě žádosti o právní pomoc ze Spolkové republiky Německo, Státního zastupitelství Görlitz, kde je pod sp. zn. 320 Js 14004/14 vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů podvodu v jednočinném souběhu s obchodováním bez povolení, jakož i nedovoleného pořádání hazardních her podle §1 odst. 1 čísla 1, §32 odst. 1 věty 1, §54 odst. 1 čísla 2 německého úvěrového zákona i podle §263 odst. 1, 3 čísla 1 a 2, §284 odst. 1, 3 čísla 1, §52 a §53 německého trestního zákoníku, dílem ve formě nápomoci. Na základě této žádosti jsou v České republice konány úkony trestního řízení. V odůvodnění příkazu je popsána trestná činnost, které se měly dopustit osoby uvedené v příkazu, včetně stěžovatele, i jeho podíl na spáchaných skutcích a způsob zapojení. V příkazu je uvedeno, že jednání stěžovatele, které je přinejmenším trestné jako nápomoc k uvedené trestné činnosti, je trestné i podle zákonů České republiky a jsou tak splněny podmínky §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb. Příkaz je odůvodněn podezřením, že v předmětném domě stěžovatele se nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a to v návrhu specifikovaná písemná komunikace, elektronická dokumentaci či komunikace ve výpočetní technice, které nelze s ohledem na charakter trestné činnosti zajistit jinak, přičemž za daného skutkového stavu, kdy jsou úkony rozsáhlého trestního řízení konány na základě žádosti o právní pomoc na území více států, jiný stejně účelný způsob, jak materiály získat a objasnit tak náležitě trestnou činnost, není proveditelný. Z povahy věci a na základě posouzení kontextuálního jde přitom očividně o úkon neopakovatelný a cestou dobrovolnosti by úkony trestního řízení mohly být zmařeny. Z protokolu o provedení domovní prohlídky se pak podává, že domovní prohlídka byla provedena v souladu s instrukcemi uvedenými v příkazu a za účasti zástupce České advokátní komory, který byl seznámen s podstatou trestního řízení i s cílem prohlídky, a byly při ní zabaveny věci popsané v protokolu pod poř. č. 1., které převzal v okamžiku ukončení prohlídky do své dispozice zástupce České advokátní komory.
4. Stěžovatel namítá, že české orgány činné v trestním řízení bez hlubšího šetření nekriticky převzaly poznatky německých orgánů, přičemž se nesprávně ztotožnily s právní kvalifikací jednání stěžovatele, kterou označuje za absurdní, vycházející buď z účelové snahy o kriminalizaci advokacie, nebo z nepochopení elementární podstaty služeb korporátního servisu poskytovaného advokátem. Uvádí argumenty, které dle jeho přesvědčení nasvědčují tomu, že postupoval legálně, přičemž jeho poskytnutý servis nemá nic společného s faktickou činností jednotlivých společností či jiných osob. Obecně se vyjadřuje k institutu prohlídek konaných u advokátů, kteří jsou vázáni státem uznaným závazkem mlčenlivosti, a připomíná, že tyto prohlídky jsou často zneužívány k zastrašování advokátů a k znepříjemňování jejich života a výkonu advokacie.
5. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že předmětný zásah nemůže obstát v testu ústavnosti, a to z hlediska subsidiarity, proporcionality i efektivity. Dle jeho názoru soud nijak nevysvětlil, proč za situace, kdy tvrzená trestná činnost je zřetelně zmapována a existuje o ní rozsáhlý spisový materiál, nebylo možné použít jiné méně vážné prostředky, a proč není možno použít k usvědčení pachatelů již dosud shromážděné důkazy. Soud se nijak nevypořádal ani s otázkou přiměřenosti. Nezvážil, jaké konkrétní okolnosti zásah odůvodňují, a dostatečně nespecifikoval, co konkrétního orgány činné v trestním řízení hledají, přičemž měl vzít v úvahu možný zásah do práva na právní pomoc třetích nezúčastněných osob a učinit opatření k minimalizaci tohoto zásahu. Zamýšlený zásah není ani způsobilý přinést efekt, který se od něj očekává. Prohlídky v advokátních prostorách totiž obecně ve valném rozsahu jsou odsouzeny k neúspěchu s ohledem na advokátní mlčenlivost. V těchto případech nepostačuje rozumná pravděpodobnost, že se v prostorách, kde má být provedena domovní prohlídka, nacházejí významné dokumenty, ale je třeba, aby existovala rozumná pravděpodobnost, že orgán činný v trestním řízení bude oprávněn se s takovými dokumenty seznámit. Soudce tedy měl odůvodnit, proč má za to, že hledané dokumenty nebudou kryty advokátní mlčenlivostí. Soudce se ani nijak nevypořádal s otázkou provedení úkonu jako nutného a neopakovatelného, což je dle judikatury Ústavního soudu podmínkou ústavnosti provedené prohlídky. Stěžovatel má za to, že v rovině hodnocení jednotlivých podmínek pro ústavně souladný zásah do soukromí jednotlivce soud v napadeném příkazu neposkytl dostatečné odůvodnění, které by se žádoucím způsobem vypořádalo se všemi aspekty případu. Rozhodnutí tak považuje s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu za nepřezkoumatelné.
6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu připojených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásahy do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
9. Není pochyb o tom, že domovní prohlídka je přímo ústavně definovaným zásahem do ústavně zaručené svobody nedotknutelnosti obydlí (viz čl. 12 odst. 1 Listiny); za splnění zákonem stanovených podmínek je však zásahem ústavně přípustným (viz čl. 12 odst. 2 Listiny).
10. Domovní prohlídka je jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní využitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud může v případě nařízení a provedení domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to v případě, kdy dojde ke zjevnému excesu vedoucímu k porušení základních práv stěžovatele.
11. V nyní posuzované věci jde o případ, v němž je proti stěžovateli - advokátu - ve Spolkové republice Německo, konkrétně Státním zastupitelstvím Görlitz, vedeno trestní řízení ve věci trestných činů podvodu v jednočinném souběhu s obchodováním bez povolení, jakož i nedovoleného pořádání hazardních her podle §1 odst. 1 čísla 1, §32 odst. 1 věty 1, §54 odst. 1 čísla 2 německého úvěrového zákona i podle §263 odst. 1, 3 čísla 1 a 2, §284 odst. 1, 3 čísla 1, §52 a §53 německého trestního zákoníku. Do páchání této trestné činnosti má být stěžovatel zapojen formou nápomoci, přičemž soudce neměl pochybnosti o tom, že v příkazu podrobně popsané jednání stěžovatele je trestné i podle zákonů České republiky. Tím byly naplněny podmínky §47 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb. Stěžovatel sice vznáší argumenty, pro něž se domnívá, že v případě jím poskytovaného právního servisu jde o legální činnost, v odůvodnění příkazu je však dostatečně popsáno s odkazem na poznatky zjištěné z doposud provedeného vyšetřování v Německu jeho údajné zapojení do prověřované trestné činnosti. S ohledem na stádium vedeného trestního řízení se zde přiměřeně uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze popsána v takové míře, jako je tomu např. u podané obžaloby". Ústavně právní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru výstižnosti určení skutku, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti vymezených podezření; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce slouží.
12. Nelze akceptovat, aby odhalování a stíhání popsané trestné činnosti bylo znemožněno odkazem na advokátní tajemství. Ústavní soud sice v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a za splnění dalších podmínek mu poskytl ústavněprávní ochranu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009, N 191/54 SbNU 361), zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené ‚procesní' hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405).
13. Procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát mimo jiné vykonává advokacii, je tedy legitimním nástrojem, představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013, U 1/68 SbNU 475) a i ve stěžovatelově případě bylo použití uvedeného institutu z ústavního hlediska shledáno jako přípustné. Soudce přitom neměl povinnost, aby dopředu posuzoval a vyhodnocoval efekt, který požadovaný úkon s ohledem na institut advokátní mlčenlivosti může přinést. Rozhodující však je, že dostatečně zvažoval, zda je dáno důvodné podezření, že se v předmětných prostorách nachází věci (listiny), důležité pro trestní řízení, specifikované v návrhu státního zástupce. Pokud vzhledem ke všem zjištěným okolnostem takovou pravděpodobnost shledal, přičemž však poukázal na nutnou součinnost České advokátní komory právě s ohledem na to, že se v uvedených prostorách mohou nacházet i listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, z ústavního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout.
14. Z obsahu protokolu o provedení domovní prohlídky ostatně vyplývá, že zástupce České advokátní komory, který se prohlídky zúčastnil, odmítl udělit souhlas k tomu, aby se orgán provádějící tento úkon seznámil s obsahem dat uložených na zajištěném počítači. Ten byl proto předán v okamžiku ukončení prohlídky do dispozice zástupci České advokátní komory. O nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory seznámit se s obsahem listin v elektronické podobě bude rozhodováno v dalším stádiu řízení k návrhu soudce, který domovní prohlídku nařídil (viz §85b odst. 3 tr. ř.). Teprve až v tomto dalším stádiu příslušný soud přezkoumá, které z listin obsažených na zajištěném nosiči informací jsou kryty povinností advokáta zachovávat mlčenlivost a které nikoliv.
15. K dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud připomíná, že pro posouzení přiměřenosti napadeného zásahu je důležité vyhodnocení zájmu (závažnosti deliktu), pro který se má vést trestní řízení, jenž koliduje se svobodou v podobě prostorové dimenze soukromí, dále vymezení předmětu, po němž je pátráno, a zhodnocení jeho relevance (viz nález sp. zn. III. ÚS 1956/13 ze dne 6. 3. 2014, N 28/72 SbNU 325). Uvedené závěry však nelze v praxi chápat jako lpění na přepjatě formalizovaných postupech ve fázi trestního řízení nacházejícího se ve stádiu prověřování, neboť nadměrné formalizování této počáteční etapy, v níž se k provádění neodkladných úkonů přikračuje nejčastěji, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů neodkladnosti by neúměrně tuto počáteční fázi komplikovalo a v řadě případů by znemožňovalo dosáhnout účelu trestního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Ústavní soud, který otázku těchto úkonů trestního řízení posuzuje se značným časovým odstupem a zpravidla pouze na základě spisového materiálu, je proto ve své aktivitě zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Takové vybočení však, na rozdíl od názoru stěžovatele, v projednávané věci neshledal.
16. Stran námitek stěžovatele směřujících do odůvodnění příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud poukazuje na poměrnou stručnost ustanovení §83 a násl. tr. ř., který stanoví pro tento úkon písemnou formu, ale co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkaz musí být odůvodněn, žádné požadavky nevymezuje. Rozsah odůvodnění se vyvozuje především z judikatury [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], v souladu s níž musí soud své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dostatečně a zřetelně vyložit, přičemž nestačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení, aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých okolností tento příkaz vychází, případně v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné. Na druhou stranu však, zejména dochází-li k domovní prohlídce v počátečním stádiu řízení, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění příkazu přemrštěné nároky. Podstatné je zhodnocení příkazu a jeho odůvodnění jako celku (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010).
17. V projednávané věci je příkaz k domovní prohlídce odůvodněn v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými. Zastává-li stěžovatel názor opačný, nelze mu přisvědčit. Ze samotného požadavku odůvodněnosti příkazu není totiž možné vyvozovat nutnost podrobného výčtu jednotlivých poznatků, jež policejní orgán, resp. soud vedou k přesvědčení o nezbytnosti provedení prohlídky. Z hlediska proporcionality mezi požadavkem ochrany práv občanů v trestním řízení a požadavkem účinného boje s kriminalitou lze mít za dostačující, je-li v dané fázi řízení s podrobnějšími důvody prohlídky seznámen soud, zatímco samotný příkaz k domovní prohlídce může obsahovat toliko shrnutí podstaty podezření na páchání konkrétní trestné činnosti a z něj vyplývající smysl prohlídky (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2135/11 ze dne 15. 12. 2011).
18. V daném směru napadený příkaz obstojí, neboť z něj vyplývá, že předmětná domovní prohlídka byla nařízena v souvislosti s konkrétní prověřovanou trestnou činností podezřelých osob, jíž se tyto osoby měly dopustit jednáním blíže vymezeným v příkazu k domovní prohlídce, a mezi něž patří i stěžovatel. Nechybí v něm ani vysvětlení, proč za daného skutkového stavu (kdy jsou úkony rozsáhlého trestního řízení konány na základě žádosti o právní pomoc na území více států), nelze zvolit jiný účelný způsob, jak hledané materiály k usvědčení pachatelů získat.
19. Ohledně námitky, že příkaz neobsahuje dostatečný popis hledaných věcí, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), podle níž v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám nelze s ohledem na podstatu věci vyžadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci v příkazu označeny alespoň rámcově uvedením určitých kategorií. I v tomto ohledu napadený příkaz obstojí, neboť popis hledaných věcí obsažený v příkazu je dostatečně konkrétní.
20. Ústavní soud nepokládá za důvodnou ani námitku, že v příkazu k domovní prohlídce není obsaženo řádné odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti tohoto úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., neboť důvody neopakovatelnosti obsahuje jak napadený příkaz, tak i protokol o provedení domovní prohlídky. Tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617), usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13 ze dne 13. 6. 2013, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014)].
21. Ani stran samotné domovní prohlídky provedené na základě napadeného příkazu Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavní roviny. V tomto směru stěžovatel ani žádné významné argumenty nevznáší, když především upozorňuje na to, že se policie zcela bezdůvodně a v rozporu s jeho právem na ochranu soukromí pohybovala po celém domě, namísto toho, aby se soustředila na prostory, v nichž vykonává advokacii. Pokud však jde o objekt prohlídky, policejní orgány postupovaly v souladu s napadeným příkazem, z něhož je zcela jednoznačně patrné, že byla nařízena prohlídka celého rodinného domu stěžovatele, včetně jeho příslušenství.
22. Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud nezjistil v postupu soudce Městského soudu v Brně při vydání příkazu k domovní prohlídce ani v následném provedení prohlídky žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
23. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
24. Návrh, aby Ústavní soud nařídil podle §80 zákona o Ústavním soudu předběžné opatření, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Jestliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud.
25. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu