ECLI:CZ:US:2013:2.US.3904.12.1
sp. zn. II. ÚS 3904/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti CCS Finance CZ s.r.o., se sídlem Husova 820, 506 01 Jičín, zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 Nt 501/2012 ze dne 17. 7. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hodoníně vydal dne 17. 7. 2012 příkaz k prohlídce sídla stěžovatelky na adrese Husova 820, 506 01 Jičín s odůvodněním, že policejní orgán (Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Hodonín, oddělení hospodářské kriminality) prověřuje podezření ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, kterého se mohl dopustit Ing. Vlastimil Teichmann, jednatel stěžovatelky, a to jednáním blíže popsaným v odůvodnění napadeného příkazu. V souvislosti s ním, jakož i ve spojitosti s dosavadním šetřením obdobné činnosti obviněného jednatele ze strany dalších policejních orgánů vznikla potřeba zajistit účetnictví stěžovatelky, aby bylo zjištěno, zda se jeho společnost (tj. stěžovatelka) skutečně zabývá zprostředkováváním úvěrů nebo "pouze láká klienty a od těchto následně požaduje zaplacení různých částek jako sankční pokuty, případně zprostředkovatelské poplatky, aniž by ve skutečnosti jakoukoli činnost vyvíjela.
Příkaz k prohlídce napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že příkaz byl vydán pro jiné účely, než pro které je vedeno trestní řízení. Zatímco trestní řízení je vedeno proti fyzické osobě, proti stěžovatelce jako právnické osobě žádné trestní řízení vedeno není. Stěžovatelka má též za to, že příkaz je též v rozporu s principem proporcionality, neboť orgány činné v trestním řízení se prý nepokusily věc získat jiným způsobem, který by nezasahoval natolik extenzivně do jejích zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že příkaz soudu je pro stěžovatelku v podstatné části nepřezkoumatelný a fakticky neobsahující odůvodnění. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu v podobných věcech a navrhla, aby Ústavní soud napadený příkaz k prohlídce zrušil, jakož i aby zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jejích základních práv dle čl. 12 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
V posuzované věci jde především o to, zda aplikace trestněprocesních ustanovení upravujících rozhodování o prohlídce jiných prostor podle §83a trestního řádu nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou. Ústavní soud ovšem připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. Důvodem pro zrušení napadeného příkazu k prohlídce Ústavním soudem by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění příkazu či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo.
Ústřední námitka stěžovatelky, že příkaz k prohlídce jejího sídla byl vydán pro účely jiného trestního řízení, tedy že toto trestní řízení je vedeno proti jiné osobě, nemůže obstát. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný v tomto trestním řízení není pouhým jednatelem stěžovatelky (samostatně jednajícím), ale též jejím společníkem, přičemž jednání, které je v předmětném trestním řízení prověřováno, úzce souvisí s činností stěžovatelky.
Napadený příkaz nelze pokládat za rozporný s principy proporcionality, jak má na mysli stěžovatelka. Příkaz byl vydán soudkyní Okresního soudu v Hodoníně s tím, že před samotným přistoupením k prohlídce bude obviněný vyzván k vydání účetnictví v jakékoli jeho podobě. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti sama podotkla, že věc dobrovolně vydala.
Neobstojí ani stěžovatelčiny výtky ohledně údajného nedostatku řádného odůvodnění příkazů k prohlídkám. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vymezil podmínky, za nichž lze uskutečnění prohlídek považovat za ústavně aprobovaný zásah do uvedených práv [srov. např. nálezy ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91), ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), a ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), dále též nálezy ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), ze dne 10. března 2011, sp. zn. II. ÚS 3073/10 (N 41/60 SbNU 483), či ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10], přičemž v nich zdůraznil roli obecných soudů z hlediska ochrany základních práv při rozhodování o jejich nařízení podle §83 a 83a trestního řádu. Za stěžejní lze v tomto směru označit požadavek odůvodnění těchto příkazů, v němž musí soud dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody.
K naplnění zmíněného ústavněprávního požadavku přitom nepostačuje pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení nebo jejich citace, nýbrž musí být dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 362/06). Ústavní soud konstatuje, že argumentace obecného soudu v napadeném příkazu je transparentní a srozumitelná, nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení, nejedná se o pouhou citaci zákonných ustanovení, nýbrž o zcela dostatečné vysvětlení skutkových souvislostí mezi účetnictvím stěžovatelky na jedné straně a trestním stíháním obviněného na straně druhé. Pro stručnost lze na toto odůvodnění odkázat.
V této souvislosti je namístě poznamenat, že k vydání uvedeného příkazu postačuje "důvodné podezření" (§82 odst. 1 a §160 odst. 4 trestního řádu), že v bytě nebo jiném prostoru "je věc ... důležitá pro trestní řízení", z čehož se odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" [srov. usnesení ze dne 5. února 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467); usnesení ze dne 11. srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 1581/11], v důsledku čehož nemá polemika stran větší či menší úplnosti popisu skutku, a s tím související míra relevance hledaného důkazního materiálu, ústavněprávní význam.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu