ECLI:CZ:US:2006:2.US.399.06
sp. zn. II. ÚS 399/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2006 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Statutárního města Ostravy, se sídlem Ostrava, Prokešovo náměstí 8, právně zastoupeného JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2006, č. j. 28 Cdo 1952/2005-172, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, č. j. 56 Co 413/2004-145, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 4. 2004, č. j. 13 C 106/2002-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž se neúspěšně domáhal určení vlastnického práva k nemovitému majetku, který na stát přešel z Německé říše a tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek zakotveného v č. l. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že k porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR nesprávně konstatovaly, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24. 8. 1948, jímž byly sporné nemovitosti přiděleny stěžovateli, je nicotným správním aktem. Tento právní názor má být v rozporu jak se správně právní teorií, tak s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02 (srov. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 33, str. 495). Podle stěžovatele přídělové rozhodnutí nelze podřadit pod žádný s případů, kdy je podle judikatury, resp. správně právní teorie, možno konstatovat nicotnost správního aktu. Ministerstvo konalo v rámci své působnosti, bylo věcně příslušným orgánem rozhodujícím v rámci svých zákonem svěřených kompetencí. Rozhodnutí rovněž mělo všechny formální náležitosti a bylo "dispozitivním úkonem" státního orgánu s jasně projevenou vůlí přidělit sporné nemovitosti právně způsobilému stěžovateli. Institut přídělu konfiskovaného majetku byl upraven v dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a ve věcné působnosti ministerstva bylo konfiskovaný majetek přidělovat. Podle stěžovatele nelze hovořit o právní nemožnosti faktické náplně přídělového rozhodnutí, neboť i když bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, není tato vada natolik intenzívní, aby založila nicotnost předmětného aktu, nýbrž pouhou vadnost. Nešlo o tak intenzivní vadu, aby nebylo možno po účastnících spravedlivě žádat, aby rozhodnutí respektovali. Ke změně přídělového rozhodnutí mohlo dojít jen zákonem předepsaným postupem, tedy opravnými prostředky ve správním řízení a mimo správní soudnictví soud nesmí posuzovat jeho platnost. Při rozhodování, zda je akt nicotný nebo jen vadný, je třeba postupovat vždy s respektem k hodnotám, jimiž jsou zásada právní jistoty, ochrany v dobré víře nabytých práv a presumpce správnosti správních aktů.
Ústavní stížnost argumentačně brojila jen proti rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, č. j. 56 Co 413/2004-145, Ústavní soud zjistil následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 4. 2004, č. j. 13 C 106/2002-108, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se proti Pozemkovému fondu ČR domáhal určení vlastnictví ke sporným nemovitostem. Okresní soud zjistil, že nemovitosti byly jako majetek Německé říše stěžovateli přiděleny rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 24. 8. 1948, č. j. 88.296/48-IV/B-22, a to na základě ust. §8 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Současně bylo zjištěno, že ke konfiskaci sice došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ke dni 21. 6. 1945, ale správní rozhodnutí o konfiskaci bylo vydáno až dne 3. 3. 1950 radou Okresního národního výboru v Hlučíně (publ. listinou ze dne 4. 3. 1950, č. j. 562-23/2-1950/VIII/2). Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že soud nesprávně aplikoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť sporné nemovitosti byly ležící pozůstalostí zůstavitele a nespadaly pod ust. §1 písm. a) cit. předpisu. Německé říši, na niž byly nemovitosti knihově připsány, zase nebylo možno konfiskovat, neboť byla osobou práva veřejného, a navíc v době konfiskace neexistovala.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 56 Co 413/2004-145, rozsudek okresního soudu potvrdil, kdy převzal jeho skutková zjištění. Výše uvedené přídělové rozhodnutí soud kvalifikoval jako nicotný správní akt, což podepřel mj. relevantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu a názory teorie správního práva. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním. Otázkou zásadního právního významu mělo být, že závěr o nulitě správního rozhodnutí byl učiněn v rozporu s hmotným právem.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2006, č. j. 28 Cdo 1952/2005-172, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, což doprovodil odkazy na svou judikaturu (2 Cdon 1393/97 a 3 Cdon 1091/96) a teleologickým výkladem aplikovavaných zákonů, jejichž účelem jistě nebyla ani legalizace kontroverzních přídělů provedených před 31. 12. 1948 (zákon č. 114/2000 Sb.,), ani pokračování v konfiskacích (zákon č. č. 142/1947 Sb.).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Protože námitky stěžovatele se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (s nimiž stěžovatel nepolemizoval).
Ústavní soud považuje za nutné vyzvednout zejména argumentaci odvolacího soudu, který velmi pregnantně analyzoval právní situaci, na niž kongeniálně aplikoval judikaturu týkající se restitučních věcí a posuzování aplikačního procesu dekretů prezidenta republiky.
Krajský soud v Ostravě uvedl (str. 3 odst. 2 napadeného rozsudku), že manželka zemřelého majitele sporných nemovitostí neuspěla se svým návrhem na jejich vynětí z konfiskace (§24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody). Manželku, namítající neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1939, kterou její manžel nemovitosti převedl na Německou říši, Zemský národní výbor tehdy odkázal na soudní řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. Krajský soud připomněl, že neplatnost takových majetkových převodů sice byla původní, ale jen relativní (str. 3 odst. 3 cit. rozhodnutí) - bylo třeba ji řádně namítnout. Předmětný restituční nárok však dnem 17. 6. 1949 zanikl, neboť nebyl uplatněn v prekluzivní lhůtě (cit. rozsudek, str. 4 nahoře). Od 6. 12. 1939 bylo na předmětný zemědělský majetek nutno pohlížet (tamtéž, str. 4 odst. 1) jako na majetek Německé říše, kterážto spadala do působnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (cit. rozhodnutí str. 5 nahoře). Krajský soud připomněl (str. 6 dole cit. rozhodnutí), že z judikatury Ústavního soudu plyne (II. ÚS 317/96, Sb. n. u., sv. 9, str. 425), že právním důvodem konfiskace byl samotný dekret, přičemž bylo třeba zkoumat, zda nedošlo k jeho zneužití (I. ÚS 129/99, Sb. n. u., sv. 18, str. 243). Jen tehdy, kdy k přechodu majetku na stát došlo k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., aniž byly v této době naplněny hmotně právní podmínky pro konfiskaci majetku původního vlastníka, bylo nutno na konfiskační výměr pohlížet jako na právní akt vydaný v rozporu s tehdejšími předpisy, resp. jako na akt politické perzekuce (II. ÚS 405/98, Sb. n. u., sv. 16, str. 87 a II. ÚS 70/99, Sb. n. u., sv. 16, str. 129). Ke konfiskaci docházelo k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., a následné konfiskační rozhodnutí (cit. rozhodnutí, str. 7, nahoře) mělo jen deklaratorní charakter. Konfiskační proces byl dovršen vydáním tohoto správního rozhodnutí (II. ÚS 423/97, Sb. n. u., sv. 12, str. 221 a 224, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 6. 1947 r.v. 70/47, Sb. NS 47, XXVIII:255).
V řízení bylo zjištěno, že předmětné konfiskační rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 3. 1950, a proto krajský soud musel na přídělové "rozhodnutí" ze dne 24. 8. 1948, od něhož stěžovatelka odvíjela své vlastnické právo, pohlížet jako na nicotný právní akt, neboť jeho předmět byl právně nemožný. Do vydání konfiskačního rozhodnutí bylo na předmětný majetek nutno pohlížet jako na majetek vyloučený z revize (cit. rozsudek, str. 9 nahoře), a Ministerstvo zemědělství jej v rámci provádění revize nemohlo přidělit. Toto odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR nijak významně nerozvedl.
V právních závěrech Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud neshledává jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Naopak. Nevidí žádný důvod, proč by se s touto přiléhavou a pečlivou argumentací neztotožnil. Ostatně sám stěžovatel poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, který za jeden z důvodů nicotnosti správního aktu rovněž označil (mj.) právní nemožnost plnění (srov. Sbírku rozhodnutí NSS ČR č. 793, ročník 2006 nebo na www.nssoud.cz).
Pokud stěžovatel namítal porušení principu presumpce správnosti správního aktu, pak ani zde neshledává Ústavní soud vybočení z mezí ústavnosti, neboť na nicotný správní akt nelze domněnku správnosti aplikovat. Tento závěr je plně v souladu i s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02 (Sb. n. u., sv. 33, str. 495), na něž stěžovatel poukazoval. Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že v usnesení ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 358/01, konstatoval: "Účelem rozhodnutí o přidělení byla legalizace protiprávního stavu.... Znamená to, že plnění, které tvořilo předmět správního aktu, bylo právně nemožné. Pak je tento správní akt nicotným a presumpci jeho správnosti nelze aplikovat. Pokud by za této situace Ústavní soud ČR poskytl ochranu takto tvrzenému nároku, pokračoval by v legalizaci protiprávního stavu, což by bylo v rozporu se základními principy soudního rozhodování. Na základě neúčinného právního aktu nemohlo stěžovatelům platně vzniknout k 1. 1. 1992 vlastnické právo k předmětným pozemkům (zatím nepublikováno).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. července 2006
Dagmar Lastoveckápředsedkyně senátu