ECLI:CZ:US:2020:2.US.4101.19.1
sp. zn. II. ÚS 4101/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marie Pechkové, 2) Mgr. Ing. Jaroslava Kubeše, 3) Louisy Mrázkové, 4) Ilony Ratajové, 5) Romana Mrázka, 6) Mgr. Jitky Frühaufové, 7) Aleny Ponkové, 8) Riy Mrázkové 9) Fondu ohrožených dětí, se sídlem Na Poříčí 1038/6, Nové Město, a 10) Nadace Naše dítě, se sídlem Ústavní 91/95, Praha 8 - Bohnice, všichni zastoupeni Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, č. j. 13 Co 148/2016-446, 13 Co 149/2016, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše označeného doplňujícího usnesení ve smyslu §166 o. s. ř., kterým městský soud doplnil svůj předchozí rozsudek ze dne 3. 5. 2019, č. j. 13 Co 148/2016-400, 13 Co 149/2016 o následující výrok: "Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů soudního poplatku částku 216 965 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Krofty do tří dnů od právní moci rozsudku."
2. Věcně šlo v daném sporu - zjednodušeně řečeno - o to, že žalobce Milan Klesnil zprostředkoval pro stěžovatele jako žalované (původně částečně pro jejich v mezidobí zemřelé právní předchůdce) prodej nemovitých věcí, ti mu však odmítli zaplatit jakoukoliv provizi. Prvostupňový soud však jeho žalobě vyhověl, neboť na základě provedeného dokazování neměl pochybnost, že žalobce pro stěžovatele prodej nemovitých věcí skutečně zprostředkoval. Tvrzení stěžovatelů, že mezi nimi a žalobcem nedošlo k žádnému jednání, na jehož základě by mohl žalobce požadovat odměnu, hodnotil prvostupňový soud jako nevěrohodné. Výrok o nákladech řízení prvostupňový soud založil na kritériu úspěchu žalobce ve věci, když mj. zohlednil, že žalobce byl od úhrady soudního poplatku z větší části osvobozen.
3. Městský soud však prvostupňové rozhodnutí změnil výše citovaným rozsudkem tak, že žalobu s návrhem na zaplacení částky 56 965 430 Kč s příslušenstvím zamítl, když dílčí zamítnutí provedené již prvostupňovým soudem potvrdil (výrok I). Dále výrokem II rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení, když výrok II a výrok doplněný ústavní stížností napadeným usnesením odůvodnil odkazem na to, ze žalobce byl v dané věci z důvodu nepříznivých majetkových poměrů osvobozen od soudních poplatků již soudem prvního stupně, a to z 99 %. Výdělek žalobce totiž činí 15 750 Kč, žalobce nevlastní nemovitosti, vlastní pouze dva osobní automobily (v podstatě bez hodnoty) a je tedy nemajetný. Za tohoto stavu proto odvolací soud moderoval výši náhrady nákladů nalézacího i odvolacího řízení - včetně povinnosti žalobce nahradit stěžovatelům soudní poplatek za jimi podané odvolání - s odkazem na §150 o. s. ř. tak, že úspěšným stěžovatelům jako žalovaným přiznal jen 10 % jimi účelně vynaložených nákladů, když přiznání vyšší náhrady by ve vztahu k žalobci bylo nepřiměřeně tvrdé a ten by povinnosti uhradit plnou náhradu nákladů řízení mohl jen těžko dostát. Ani městský soud přitom přímo nezpochybnil, že žalobce minimálně přispěl k prodeji předmětných nemovitých věcí, když znaleckým zkoumáním byla například vyvrácena obrana stěžovatelů založená na zpochybnění autenticity emailové komunikace mezi účastníky kupní smlouvy a žalobcem jako zprostředkovatelem. Nicméně žalobce podle městského soudu neprokázal, že zprostředkovatelská smlouva byla skutečně nakonec uzavřena a že tedy existovala shoda na výši jeho provize.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí (jeho nákladových výroků) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení - včetně problematiky spojené se soudním poplatkem - ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí nemá.
8. Ústavní soud v prvé řadě nemůže - už vzhledem k šíři petitu ústavní stížnosti stěžovateli formulovaného - přezkoumávat, zda u žalobce byly nebo nebyly dány podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků (byť je stěžovatelé v ústavní stížnosti - jako podstatu své argumentace - zpochybňují), respektive jaké jsou nebo byly jeho sociální a majetkové poměry. Tyto otázky řešil již na počátku řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí, prvostupňový soud a městský soud základní zjištění k sociálním poměrům žalobce v odůvodnění svého posléze doplněného rozsudku uvedl a své úvahy na těchto zjištěních vystavěné dostatečně objasnil. Navíc stěžovatelé petitem ústavní stížnosti výslovně napadají jen a pouze výrok doplňujícího usnesení, kterým bylo rozhodováno toliko o snížení povinnosti žalobce hradit stěžovatelům jimi uhrazený soudní poplatek za odvolání, a to na desetinu jeho původní výše. Stejný poměr snížení ovšem městský soud již však aplikoval na náhradu ostatních nákladů nalézacího a odvolacího řízení, ale toto snížení (tedy výrok II samotného rozsudku odvolacího soudu) stěžovatelé nyní ústavní stížností nenapadají.
9. Nadto, a to bylo pro rozhodnutí Ústavního soudu rovněž podstatné, ani městský soud, byť rozhodnutí prvostupňového soudu ve věci samé změnil v neprospěch žalobce, nezpochybnil, že by se žalobce o zprostředkování prodeje věcí stěžovatelů minimálně nepřičinil. Toliko neprokázal, že by existovala shoda o výši jeho provize. I s ohledem na tuto skutečnost je ovšem nutno podle Ústavního soudu konstatovat, že rozhodnutí městského soudu moderující náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení vůči žalobci je nejen adekvátní jeho sociálním poměrům, ale také odůvodnitelné vzhledem k širším okolnostem věci.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu