ECLI:CZ:US:2017:2.US.4105.16.1
sp. zn. II. ÚS 4105/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., t. č. ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou AK se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 14 To 144/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014 č. j. 8 T 23/2014-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 12. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl ve smyslu §304 odst. 2 a §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále též jen "z. m. j. s.") uznán na území České republiky rozsudek Korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. T 2007/7375, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle trestního zákona Spojeného království, přičemž bylo rozhodnuto, že stěžovatel v České republice vykoná tímto rozsudkem uložený trest odnětí svobody na doživotí, přičemž podle §306 odst. 1 za použití §124 odst. 4 z. m. j. s. a §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku stěžovatel podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že napadený rozsudek podle §308 odst. 3 z. m. j. s. zrušil a podle §304 odst. 2 a §306 odst. 1 z. m. j. s. za použití §300 odst. 1 písm. b), odst. 3 a §313 z. m. j. s. uznal na území České republiky rozsudek Královského korunního soudu v Manchesteru, Spojené království, ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T 2007/7375, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy v rozporu s obecným právem, podle trestního zákona Spojeného království, a to pro skutek ve výroku rozsudku podrobně rozvedený, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (s minimální dobou výkonu tohoto trestu v trvání 17 let a 6 měsíců bez záruky propuštění po uplynutí této doby), přičemž podle české právní úpravy by se jednalo o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Podle §306 odst. l a §124 odst. 2 z. m. j. s. odvolací soud dále rozhodl, že stěžovatel tento trest vykoná, přičemž jej podle §124 odst. 4 z. m. j. s. a §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro jeho výkon zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel současně s ústavní stížností dovolání, a to pouze z procesní opatrnosti, pokud by bylo dovolacím soudem posouzeno jako přípustné. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné, a to z důvodu, že směřuje proti rozhodnutí, které nelze dovoláním napadnout. Nejvyšší soud takto rozhodl ještě před projednáním stěžovatelovy ústavní stížnosti, což musel Ústavní soud zohlednit při posuzování procesních podmínek řízení v dané věci.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak bylo cizozemské rozhodnutí uznáno českými soudy, a to zejména ve vztahu ke lhůtě pro podmíněné propuštění a zařazení do nejpřísnějšího typu věznice. Konkrétně podle názoru stěžovatele oba nižší soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §124 odst. 2 z. m. j. s., když se držely striktně lingvisticky překladu uloženého trestu z anglického jazyka, aniž by se zabývaly faktickou shodou druhu a délky trestu uloženého cizozemským rozhodnutím s druhem a délkou trestu za odpovídající trestný čin podle českého právního řádu. Je chybná úvaha soudů, pokud za situace, kdy mu byl soudem v Manchesteru uložen trest zvaný "life sentence", tento ztotožnily s trestem odnětí svobody na doživotí podle české právní úpravy bez zkoumání jeho skutečného obsahu. Byla mu totiž dále stanovena individuálně doba 17 let a 6 měsíců, po jejímž uplynutí by mohl žádat o podmíněné propuštění, přičemž podle běžné praxe po takto stanovené době k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dochází, na rozdíl od české právní úpravy, kde je u trestu odnětí svobody na doživotí možno žádat o podmíněné propuštění nejdříve po 20 letech bez individuálního zohlednění jeho případu.
6. Protože vzhledem ke svému chování by byl ve Spojeném království po uvedené době z výkonu trestu stěžovatel zřejmě propuštěn, domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo zhoršeno jeho postavení jednak prodloužením minimální doby výkonu trestu o dva a půl roku, jednak zpřísněním režimu výkonu trestu nesprávným zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť ve Spojeném království trest vykonával ve věznici odpovídající typu věznice s ostrahou.
7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Praze uvedl, že odkazuje na obsah napadeného rozsudku a je toho názoru, že oba rozhodující soudy řádně reagovaly na stěžovatelovy námitky. Vrchní soud v Praze v obsáhlejším vyjádření poukázal na skutečnost, že pokud jde o předčasné podmíněné propuštění, ani ve Velké Británii, ani v České republice není na ně nárok po výkonu určité části trestu. Při plnění zákonných podmínek může k podmíněnému propuštění dojít v ČR nejdříve po 20 letech výkonu trestu - dle odsouzení britským soudem by to bylo možné po 17 letech a 6 měsících, přičemž britská strana opakovaně zdůraznila, že po této době není podmíněné propuštění zaručeno. I podle Rámcového rozhodnutí Rady (EU) č. 2008/909/SVV se výkon trestu řídí právem vykonávajícího státu, včetně podmíněného či předčasného propuštění. Pokud jde o zohlednění práva britského při výkonu trestu v České republice (§307 z. m. j. s., čl. 17 odst. 4 uvedeného Rámcového rozhodnutí) je z obsahu spisu zřejmé, že britské orgány nevyjádřily nesouhlas s úpravou českou a české soudy obou stupňů neshledaly důvod, aby stanovily podmínky pro podmíněné propuštění v souladu s britským právem, když bylo již uvedeno, že tyto podmínky v zásadě vychází z práva vykonávajícího státu. Žádné základní právo odsouzeného nebylo rozhodnutími českých soudů porušeno. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Stěžovateli byla poskytnuta lhůta na případnou repliku k uvedeným vyjádřením, čehož však nevyužil.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
10. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, resp. některých jeho výroků, novým rozhodnutím, tedy přezkum cizozemského rozhodnutí ve věci samé, neboť cizozemským rozhodnutím bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Proto se neprovádí důkazy ke skutkovým okolnostem trestní věci. V řízení se provedou pouze důkazy dosvědčující splnění či nesplnění podmínek pro uznání cizozemského rozhodnutí, s vyslovením o pokračování ve výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím bez jeho přeměny či s přeměnou trestu. Za slučitelný s naším právním řádem je považován druh trestu odnětí svobody a délka jeho trvání, uložený rozhodnutím cizího státu v případě, že posuzovaný skutek, podle českého trestního zákona platného v době jeho spáchání, naplňuje znaky konkrétního trestného činu, za který lze takový druh trestu odnětí svobody ve stanovené výměře uložit i podle našeho právního řádu. V opačném případě musí být trest přeměněn na trest, který by soud mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval.
11. V souvislosti s problematikou podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého na doživotí je třeba připomenout, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že uznání rozhodnutí cizího státu neznamená převzetí pravidel cizího státu pro podání a projednání žádosti o podmíněné propuštění; jak uznání cizozemského rozhodnutí, tak jeho výkon podle právního řádu České republiky je projevem svrchovanosti státní moci, neupravuje-li žádný zvláštní mezinárodní závazek s aplikační předností tuto otázku odlišně. Výměrou trestu doživotí je z povahy věci délka života pachatele (tzv. zásada life means life), která je proto stejná bez ohledu na to, zda tento trest byl uložen v České republice nebo jiném státě. Možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je otázkou tzv. podústavního práva, které však nemůže možnost podmíněného propuštění zcela popřít, neboť by to bylo v rozporu s požadavkem respektování lidské důstojnosti. Možnost (oprávnění) požádat o podmíněné propuštění však nelze ztotožňovat s nárokem na možné propuštění, přičemž podmínka uplynutí dvaceti let není předmětem uvážení soudu, na rozdíl od ostatních podmínek, které stanoví §88 odst. 5 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1698/14).
12. Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2853/08 ze dne 12. 2. 2009 Ústavní soud potvrdil platnost zásady, dle níž pouhým předáním stěžovatele do České republiky nemůže dojít k celkovému zhoršení jeho trestněprávního postavení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k druhu a výši uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování je v této oblasti svěřeno výlučně obecným soudům (srov. čl. 90 Ústavy věta druhá a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny). Samotná otázka podmíněného propuštění je však situována do roviny tzv. podústavního práva a ústavní aspekt zde vystupuje jen v případě, že by bylo podmíněné propuštění zcela vyloučeno, což by odporovalo požadavkům promítnutí respektu k lidské důstojnosti do jednotlivých funkcí trestu.
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně připomíná přinejmenším fakultativnost podmíněného propuštění, kdy ani formální naplnění všech nezbytných požadavků nevede samo o sobě k jeho nutné aplikaci (obdobně např. usnesení ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2655/11, ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 4024/13), jež je vlastně výjimkou ze standardního postupu, který představuje výkon celého spravedlivě vyměřeného trestu (srov. např. bod 8 usnesení ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14). Podmínky pro jeho uplatnění, včetně časových, tak nelze považovat za součást původně ukládaného trestu, jakkoliv jsou od něj odvozeny, nýbrž za součást nápravných snah trestní politiky státu (obdobně srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kafkaris proti Kypru ze dne 12. 2. 2008 č. 21906/04, §151).
14. Ústavní soud již dříve dovodil, že předvídatelnost a neměnnost podmínek podmíněného propuštění není odsouzené osobě ústavním pořádkem zaručena, stejně jako tyto podmínky nelze bez dalšího přenášet ze státu odsouzení do státu přejímajícího odsouzeného k výkonu trestu. To platí zejména v případě doživotního odnětí svobody, jehož délka je již z povahy věci ve všech státech, kde jej lze uložit, stejná. Jeho specifičnost, daná zdánlivě fatálním dopadem na lidskou důstojnost, se sice projevuje v povinnosti státu zakotvit ve svém právním řádu možnost podmíněného propuštění (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému království ze dne 9. 7. 2013, stížnosti č. 66069/09, 130/10 a 3896/10), to však dle Ústavního soudu neznamená, že by výkon celého trestu měl v konkrétní věci představovat toliko výjimku.
15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí lze tedy učinit závěr, že obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§307) a neopomněly ani zohlednit Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008, o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (zejména čl. 8 a čl. 17), reflektující zákaz nelidských či ponižujících trestů podle čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, potažmo čl. 10 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zdůrazňujících význam sociální rehabilitace vězňů jako podmínku vyloučení trestu na doživotí bez možnosti předčasného propuštění z jeho výkonu [The EU Charter of fundamental rights: a commentary /edited by Steve Peers ... [et al.]. Oxford: Hart Publishing, 2014, s 87]. Soudy svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily, přičemž stížnostní soud se vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. Jejich rozhodnutí tak lze považovat, s ohledem na shora uvedené zásady, za ústavně konformní a neporušující základní práva a svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu