ECLI:CZ:US:2014:3.US.2478.14.1
sp. zn. III. ÚS 2478/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Markétou Španihelovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 2466/15a, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. července 2014 č. j. 31 To 262/2014-51 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. května 2014 č. j. 4 PP 15/2014-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 23. července 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 2, 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V řízení se dle okresního soudu nepodařilo dostatečně prokázat, že stěžovatel povede po propuštění řádný život, neboť má bohatou trestní minulost a trestnou činnost páchal dokonce i po podmíněném propuštění. Stížnost, kterou stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí, zamítl následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který se ztotožnil s podstatnými závěry soudu okresního, přičemž je doplnil toliko v tom směru, že stěžovatel věrohodně neprokázal možnost zajistit si finanční prostředky poctivě, když jím předložené potvrzení o zajištěném zaměstnání bylo více než rok staré.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel především namítá, že řízení před oběma soudy neproběhla v souladu se zákonem. Postup okresního soudu byl značně formalistický a nepřiměřeně tvrdý, upřednostňující represivní funkci trestu na úkor funkce výchovné. Přitom stěžovatelovo chování ve výkonu trestu, ohodnocené kladně i pracovníky Probační a mediační služby, vykazuje všechny znaky stěžovatelova polepšení. Odsouzená osoba přitom logicky nemá jinou možnost jak prokázat, že v budoucnu povede řádný život, než příkladným chováním ve výkonu trestu. Zdůrazněním předchozí trestné činnosti porušily obecné soudy závěry judikatury Ústavního soudu, která podobný postup považuje za rozporný se zákazem tzv. dvojího trestání. Stěžovatel považuje v tomto směru za zásadní stanovisko Probační a mediační služby, která na rozdíl od soudu sleduje odsouzené po dlouhé časové období, a je proto více způsobilá posoudit možnosti stěžovatelova života po propuštění, což však soudy ve stěžovatelově věci nezohlednily, když se s názory Probační a mediační služby nikterak nevypořádaly. Soudy tak dle stěžovatele porušily zásady, jež určují způsob hodnocení důkazů v trestním řízení. Soudy se rovněž s řadou stěžovatelových tvrzení (např. jeho ochotou dokázat vlastní rodině nápravu) vůbec nevypořádaly. Krajský soud pak v řízení o stížnosti nedodržel kontradiktorní charakter předmětného řízení, když stěžovateli vůbec nedal možnost vyjádřit se a bez dalšího přebral argumentaci okresního soudu. Kontradiktornost řízení byla rovněž porušena tím, že krajský soud nesdělil stěžovateli své výhrady k jeho potvrzení o zajištění zaměstnání. Stěžovatel vznesl v tomto směru pochybnosti, zda krajský soud neměl projednat jeho stížnost ve veřejném zasedání. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě je třeba odmítnout tvrzení, namítající porušení stěžovatelových procesních práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nedostal dostatečnou možnost vyjádřit se k některým okolnostem a krajský soud měl v důsledku této skutečnosti zvážit konání veřejného zasedání, aby byla zachována kontradiktornost napadeného řízení. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje, neboť kontradiktornost řízení a tzv. zásada rovnosti zbraní představuje způsob přístupu soudu k stranám řízení. I v trestním řízení musí soud zajistit oběma stranám co možná nejvíce rovné postavení. Stěžovatel dovozoval porušení těchto zásad z toho, že krajský soud bez vlastního zkoumání a provádění dokazování převzal závěry soudu okresního. To však nemůže představovat porušení zásady kontradiktornosti napadeného řízení už jen z toho důvodu, že okresní soud není ve stížnostním řízení v postavení procesní strany. Navíc měl stěžovatel dostatečnou možnost se k závěrům okresního soudu vyjádřit právě v podané stížnosti, na jejímž základě je řízení před krajským soudem zahájeno. Vyjádření druhé strany (tedy veřejné žaloby) nehraje ve stížnostním řízení obvykle významnou roli, neboť stížnostnímu soudu často pro zhodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí stačí "poměřit" jeho text s odůvodněním podané stížnosti. Zásada kontradiktornosti trestního řízení tak nad ústavně přijatelnou mez ve stěžovatelově případě porušena nebyla, a to ani nevyzváním stěžovatele k doplnění jím předloženého potvrzení o zajištěném zaměstnání. Zmínka krajského soudu o neaktuálnosti tohoto dokumentu představuje spíše obiter dictum napadeného rozhodnutí, jež v celkovém hodnocení obecných soudů stran splnění podmínek pro podmíněné propuštění nehraje významnou roli.
7. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, dle níž se obecné soudy nevypořádaly se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami. Stěžovatel tuto námitku uplatnil toliko povšechně, aniž by konkrétně vymezil, které námitky, jež by mohly mít vliv na meritorní rozhodnutí o jeho stížnosti, nebyly krajským soudem zohledněny. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá žádná relevantní námitka (stěžovatel poukazuje toliko na nevypořádání se s tvrzením o jeho ochotě obnovit své vztahy s rodinou), zpochybňující závěry o nedostatečném prokázání záruk budoucího řádného života, s níž by se obecné soudy nevypořádaly. Ke stěžovatelově námitce, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s hodnocením Probační a mediační služby, je třeba poznamenat, že dokumenty této instituce slouží jako podklady pro soudní rozhodnutí a nesvědčí jim, na rozdíl např. od rozhodnutí správních orgánů, fikce správnosti a zákonnosti. Jejich obsah je pro soud, který je jediný příslušný zvážit všechny okolnosti týkající se podmíněného propuštění, toliko jedním z důkazů a z ústavněprávního hlediska nemají soudy povinnost zevrubně osvětlovat, z jakého důvodu závěrům Probační a mediační služby nepřisvědčily, je-li z jejich rozhodnutí zjevné, z jakých důvodů nelze stěžovatelově žádosti vyhovět.
8. Za zjevně neopodstatněné pak Ústavní soud považuje i námitky, týkající se meritorního závěru rozhodujících soudů stran splnění podmínek pro podmínečné propuštění. Na prvém místě je třeba uvést, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2144/09, III. ÚS 338/10, III. ÚS 2761/14; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto směru je třeba v první řadě konstatovat, že Ústavní soud nepředstavuje trestní tribunál rozhodující o vině odsouzeného a spravedlivém trestu za jeho skutky, a o to méně může Ústavní soud být orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného pachatele, a proto mu jakékoliv přehodnocování provedených důkazů zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již mnohokrát v minulosti konstatoval, že hodnocení důkazů a aplikace podústavních právních předpisů je doménou obecných soudů a námitky proti tomuto hodnocení míří do roviny věcné správnosti a nikoliv ústavnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud může v takovém případě zasáhnout jen v případech extrémních pochybení důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4024/13 ze dne 26. 2. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním v průběhu první části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného. Dle Ústavního soudu je pak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali neschopnost splnit podmínky dřívějšího podmíněného propuštění, zásada presumpce automatické nápravy. Hodnocení uvedených podmínek pak přísluší pouze obecným soudům. Do jejich nezávislého rozhodnutí by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, racionální či logickou oporu anebo nerespektovalo některá ústavně zaručená práva. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Soudy se po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) tak není přiléhavý. Vychází-li soud ze skutečnosti, že odsouzený se již v minulosti při podmíněných propuštěních neosvědčil, neboť ve zkušební době spáchal další trestnou činnost, jde o hodnocení ústavně konformní. Na rozdíl od případu, v němž Ústavní soud rozhodoval uvedeným nálezem, totiž obecné soudy stěžovatelovu žádost nezamítly kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější tresty odnětí svobody se zjevně minuly účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a trestné činnosti se dopouštěl i nadále (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013 nebo sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu