ECLI:CZ:US:2014:3.US.2761.14.1
sp. zn. III. ÚS 2761/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. I., nyní Věznice Břeclav, právně zastoupeného JUDr. Anežkou Forstovou, advokátkou se sídlem Národních hrdinů 14/5, 690 02 Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2014 č. j. 5 To 235/2014-34 a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. května 2014 č. j. 5 PP 74/2014-24, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 18. srpna 2014 Ústavnímu soudu a doplněnou podáním advokátky dne 18. září 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že nesprávným postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž zákaz dvojího přičítání (čl. 40 odst. 5 Listiny), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 6 odst. 1, 2 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i články 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "soud prvního stupně") byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 6. června 2008 sp. zn. 48 T 7/2007, zamítnuta. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. června 2008 (dále jen "trestní zákon").
Proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud"), který neshledal splnění všech podmínek podmíněného propuštění podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a stížnost zamítl.
III.
Proti výše uvedeným rozhodnutím o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť má za to, že jimi byl porušen ústavní princip ne bis in idem, jakož i právo na soudní ochranu, právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces a dále pak princip demokratického právního státu, neboť byla porušena ze strany státních orgánů úcta k právům a svobodám člověka a občana.
Stěžovatel uznává, že před trestem odnětí svobody, který právě vykonává, byl již dříve vícekrát odsouzen a potrestán, avšak poukazuje na to, že to bylo v době blízké věku mladistvých, šlo o tresty krátkodobé a trest obecně prospěšných prací ve výměře čtyř set hodin, který vykonal. Právě výkon nynějšího dlouhodobého trestu odnětí svobody ho donutil přehodnotit svůj dosavadní život, o čemž ostatně svědčí i dvacet tři kázeňských odměn (a žádné kázeňské tresty) a skutečnost, že byl v únoru 2013 přeřazen do věznice s dohledem.
Stěžovatel má dále za to, že nebyly zjištěny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, zejména to, že ve věznici Břeclav má umožněn volný pohyb a jedenkrát týdně může docházet (a dochází) do místní knihovny mimo areál věznice, jedenkrát měsíčně se zúčastňuje bohoslužby v místním kostele a pracuje na organizovaných brigádách při úklidu města.
Pro dobu po propuštění stěžovatel uvádí, že bydlení by měl po přechodnou dobu zajištěno u rodičů, než by si sehnal vlastní byt, stejně jako i práci. S rodiči udržuje písemný styk a je v kontaktu s agenturou Rubikon a Magistrátem města Ústí nad Labem, které by mu pomohly v zapojení do občanského a pracovního života, k čemuž obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění vůbec nepřihlédly. Stěžovatel usuzuje, že z jeho chování ve výkonu trestu lze usoudit, že k jeho nápravě již došlo a uložený trest svůj účel splní.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
IV.
Po posouzení stížnosti, jejího doplnění a odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce proti hodnocení předchozí trestné činnosti stěžovatele při posuzování podmínky podmíněného propuštění, tedy zda lze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Ústavní soud se otázkou aplikace §88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval již dříve (k tomu například rozhodnutí ze dne 22. března 2011 sp. zn. III. ÚS 611/00, ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 15. června sp. zn. II. ÚS 468/14 a ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
V.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že při posuzování žádosti o podmíněné propuštění na svobodu soudy porušily právní princip ne bis in idem, neboť přihlédly výlučně k chování stěžovatele před započetím výkonu trestu odnětí svobody, které však soudy zvážily již při ukládání trestů. Obecné soudy tak dle názoru stěžovatele považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu za rozhodující a nijak nezohlednily míru jeho snahy o nápravu a zařazení do řádného života.
Stěžovatelova argumentace však není korektní.
Ústavní soud z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.
Obecné soudy na jedné straně uznaly, že stěžovatel splnil jednu z podmínek pro podmíněné propuštění, stanovenou v §88 odst. 1 trestního zákoníku, tj. že svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení; tento závěr lze dovodit zejména z faktu ukládání kázeňských odměn a z faktu přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dohledem.
Zároveň však obecné soudy konstatovaly, že nebyla splněna druhá podmínka podmíněného propuštění, tj. předpoklad, že odsouzený povede v budoucnu řádný život. Tuto skeptickou prognózu zdůvodnily obecné soudy faktem, že odsouzený byl již před uložením posledního trestu opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které byly vykonány (v odůvodnění usnesení Krajského soudu se uvádí pět takových předchozích potrestání). Z toho obecné soudy dovodily, že vykonané tresty se míjejí svým výchovným účinkem a neodrazují odsouzeného od recidivy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Úvaha obecných soudů, že obě zákonné podmínky, uvedené v návětí ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku, jsou ve vztahu konjunkce (viz spojka "a"), a obě tedy musí být splněny současně, je logicky správná; z toho vyplývá, že nesplnění byť jedné podmínky postačuje k zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění.
Přihlédnutí k předchozím odsouzením osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k předchozím odsouzením není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v článku 40 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud pokládá za vhodné připomenout, že z obecného principu oficiality trestního řízení a z obecného účelu trestání, sledujícího v demokratickém a právním státě také resocializační cíle, lze dovodit povinnost soudů zabývat se vždy oběma výše naznačenými podmínkami podmíněného propuštění, a to ve vzájemných souvislostech. Za porušení principu spravedlivého procesu by mohlo být pokládáno, pokud by soud při hodnocení podmínek podmíněného propuštění nezvažoval obě zákonné podmínky, a pokud by jejich váhu posoudil extrémně vadně.
V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k takovému porušení spravedlivého procesu nedošlo.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu