ECLI:CZ:US:2014:2.US.2222.14.1
sp. zn. II. ÚS 2222/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. 3. 2014, č. j. 2 PP 69/2014-30, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2014, č. j. 31 To 153/2014-43, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 30. 6. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení obou v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Napadeným usnesením ze dne 31. 3. 2014 Okresní soud v České Lípě podle ustanovení §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 49 T 2/2013, pro trestný čin loupeže podle ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a další sbíhající se zločin. Krajský soud v Ústí nad Labem následně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl stížnost proti citovanému usnesení Okresního soudu v České Lípě.
2. Sedes materiae ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zákazu nebýt stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen (čl. 40 odst. 5 Listiny) a ve svém důsledku i práva být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem stanoveným zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny). Současně prý došlo též k porušení zásady, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny). Konkrétní námitky stěžovatele spočívají v tvrzení, že obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §88 odst. 1 a §38 odst. 2 trestního zákoníku, když měly posuzovat jeho žádost z hlediska toho, zda po právní moci rozsudku svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Tímto aspektem se však obecné soudy nezabývaly a naopak nepřípustně přihlížely k činu, za který stěžovatel odpykává trest odnětí svobody. Své závěry, proč u stěžovatele nelze v budoucnu očekávat vedení řádného života, nijak neodůvodnily a nepodložily provedeným dokazováním. Popřely tak smysl zákonného institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel totiž zákonné podmínky splnil, neboť vykonal polovinu uloženého trestu a dokonce i okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel plní všechny povinnosti, jeho chování je hodnoceno vychovatelem kladně, vysloužil si 8 kázeňských odměn, trestnou činnost nepopíral, poškozeným se omluvil a zaplatit uplatněnou škodu a je dáno i očekávání, že povede řádný život, jelikož má zájem dokončit středoškolské vzdělání, pracovat a bude žít se svými rodiči, u nichž má rodinné a sociální zázemí na nadstandartní úrovni. Nad tento rámec stěžovatel uvedl, že byl brutálně napaden spoluvězněm a utrpěl zranění s trvalými následky.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
4. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud připomíná rovněž zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. K námitkám, obsaženým v nyní projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud nejprve konstatuje, že se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku [resp. v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.)] a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaná na základě podané žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, IV. ÚS 2832/13, sp. zn. II. ÚS 468/14 a další, všechna jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažené v aplikovaném ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
7. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž dostatečně zřejmé, že se obecné soudy zabývaly všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení žádosti stěžovatele. Okresní soud v České Lípě na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel splňuje pouze část zákonných podmínek pro podmíněné propuštění a jakkoliv skutečně potvrdil, že v průběhu výkonu trestu prokázal potřebný stupeň polepšení; současně konstatoval, že není splněna podmínka spočívající v tom, že by od stěžovatele mělo být očekáváno vedení řádného života. Jeho trestná činnost totiž nebyla ojedinělá, byla velmi závažná a jednalo se o několik poměrně brutálních dílčích útoků. Této činnosti se dopustil přesto, že v minulosti měl s trestním řízením zkušenosti a hrozil mu výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Velmi dobré rodinné zázemí, kterým stěžovatel nyní argumentuje, měl zajištěno i v době, kdy se dopouštěl trestné činnosti. Proto je na něj třeba působit i nadále ve výkonu trestu odnětí svobody. Podobně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odůvodnil napadené usnesení tím, že shodné rodinné a sociální zázemí, stejně jako studium a prostředky na ně, měl stěžovatel zajištěny i v době, kdy se opakovaně dopustil trestné činnosti, a v tomto směru se proto jeho situace zásadně nezměnila. Navíc, stěžovatel byl teprve před necelým rokem zařazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, není dosud pracovně zařazen a je zapotřebí, aby ještě po určitou dobu prokazoval, že jeho úmysl vést řádný život je upřímný a polepšení má pevné základy.
9. Ústavní soud se domnívá, že takto pojaté odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (s ohledem na výše zmíněnou podstatu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a poměrně širokého prostoru pro diskreci soudů) z ústavněprávního hlediska obstojí. Obecné soudy totiž zvažovaly všechny relevantní důkazy i tvrzení přednesená stěžovatelem, proběhlo veřejné zasedání, okresní soud stěžovatele vyslechl, a pokud na tomto základě oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ještě dostatečně nesplňuje jednu ze zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, a to prognózu vedení řádného života v budoucnu, nelze tomuto jejich řádně odůvodněnému závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
10. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu obecných soudů neshledal zásah do jeho základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu