ECLI:CZ:US:2013:2.US.4208.12.1
sp. zn. II. ÚS 4208/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Libuše Novákové, právně zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 40 T 3/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. 5 To 45/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že podle §80 odst. 1 tr. ř. se poškozené Komerční bance, a. s., vydávají hotovostní peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč a 10 000 Eur odňaté dne 21. 3. 2003 původně trestně stíhanému Ing. Miroslavu Novákovi, (zemřel dne 1. 3. 2004) během prohlídky jeho schránky 1664 v ČS a.s., a to vč. příslušenství. Vrchní soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. srpna 2012 stížnost Libuše Novákové, vdovy po Ing. Miroslavu Novákovi, jehož trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze č.j. 2 VZv 2/2003-1911 dne 31. 3. 2004. Vrchní soud v Praze rozhodl, že se jedná o majetek poškozené Komerční banky a. s., která na něj uplatnila nárok.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ze strany jak Městského soudu v Praze, tak Vrchního soudu v Praze, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a tím i dokazování vůči zemřelému Ing. Novákovi a že peněžní prostředky, které byly nalezeny ve schránce, nejsou majetkem Komerční banky a.s.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, znamená, že existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se nejedná o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným předmětům. Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek.
Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je patrné, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sledovala ochranu svých majetkových práv. Proto nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala i procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení, má možnost podat civilní reivindikační žalobu proti osobě, které byly předmětné věci vydány.
Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje (obdobě viz např. usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 3281/09 a II. ÚS 3537/10, II. ÚS 2758/11).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj