ECLI:CZ:US:2006:2.US.508.06.1
sp. zn. II. ÚS 508/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Kuželové, soudní exekutorky se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1010, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisy, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Co 1246/2006-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích s tím, že jím bylo zasaženo do jejích práv, garantovaných čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 Nc 3223/2004, z něhož zjistil, že uvedený soud usnesením ze dne 6. 4. 2006, čj. 10 Nc 3223/2004-20, zastavil exekuci, nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 27. 7. 2004, čj. 10 Nc 3223/2004-9, na majetek povinného V. D.. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a uložil povinnému zaplatit stěžovatelce na nákladech exekuce částku 7.626,71 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Co 1246/2006-29, usnesení soudu prvého stupně v napadeném výroku o povinnosti uhradit náklady exekuce stěžovatelce povinným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, jak tomu bylo v daném případě, je třeba uložit povinnost k náhradě nákladů povinnému a nikoliv oprávněnému. Jestliže zastavení exekuce z procesního hlediska nezavinila oprávněná, nemůže jí být uložena ani povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce. Ustanovení §89 exekučního řádu lze aplikovat jen za situace odůvodněné procesním zaviněním (zejména nedbalostí) oprávněného. V projednávaném případě nevyšly najevo žádné okolnosti, z nichž by bylo možno procesní zavinění oprávněného dovodit.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že soudy pochybily při aplikaci jednotlivých ustanovení právních předpisů. Vyzdvihuje zákonem předvídanou nezávislost soudních exekutorů a připomíná, že soudní exekutor je v zásadě povinen provést každou exekuci, kterou jej soud pověří. Ustanovení exekučního řádu mají být interpretována a aplikována s ohledem na zajištění nezávislosti soudních exekutorů. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím jí byla fakticky odepřena úplata, neboť povinný svou povinnost k úhradě nákladů exekuce nemůže splnit. Vzhledem k tomu, že soudnímu exekutorovi je exekučním řádem úplata garantována, není možné fakticky odmítnout právo exekutora na zaplacení nákladů tím, že je tato povinnost stanovena povinnému. Postupem soudu, včetně jeho důsledků (dopady na daňovou povinnost stěžovatelky a povinnost k dalším odvodům státu) bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv, včetně práva nebýt podroben nuceným pracím či službám. Závěrem zdůrazňuje, že pro zachování nezávislosti soudních exekutorů je důležité jejich materiální zajištění, aby se neocitali ve finanční tísni, které by bylo možno zneužít právě za účelem ovlivnění jejich činnosti. Soudní exekutoři na rozdíl od ostatních podnikatelů prakticky nemohou odepřít provedení exekuce. Stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila podáním ze dne 27. 9. 2006, v němž opětovně upozorňuje na svou povinnost odvést daň z přidané hodnoty, daň z příjmu, zdravotní a sociální pojištění z přiznané pohledávky vůči povinnému, ačkoliv tato pohledávka nebude splněna.
Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení, sp. zn. III. ÚS 282/06. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o.s.ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti poukazuje též na svá předchozí rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05 a další, v nichž poukázal mj. na zákonné možnosti čelit materiálním rizikům oprávněním exekutora - možností požadovat složení zálohy, odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využitím legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu].
Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), jež jsou dle názoru pléna plně použitelná na daný případ. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se její daňové povinnosti a povinnosti k dalším odvodům státu, ani tuto nelze považovat za důvodnou. Stěžovatelka předjímá, že jí přiznaná pohledávka nebude zaplacena. Nicméně tento závěr v dané procesní fázi učinit nelze. Povinný nyní insolventní jím nemusí být později. Provedením exekuce dle exekučního řádu nelze nadto spolehlivě učinit závěr o naprosté insolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu. Tento závěr Ústavního soudu je ostatně v souladu s již citovaným stanoviskem jeho pléna.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu