ECLI:CZ:US:2016:2.US.52.15.1
sp. zn. II. ÚS 52/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1) Mgr. Věry Zaoralové, 2) Ing. Martina Zaorala, obou zastoupených JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2014 č. j. Nco 42/2014-4951, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížností žádají o zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž měla být porušena jejich základní práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud v Olomouci rubrikovaným usnesením k námitce stěžovatelů rozhodl, že soudkyně senátu 16 Co Krajského soudu v Brně JUDr. Marie Černá není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 16 Co 464/2013 (v rámci odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 5 C 399/93, vydaném v jejich restituční věci).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že vrchní soud neshledal důvod vyloučení jmenované soudkyně, přestože tato byla členkou Komunistické strany Československa (dále jen "KSČ"), což dle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva může - vzhledem k hodnotové orientaci spojené s členstvím v této politické straně - zakládat důvod její podjatosti; nadto stěžovatelé namítají, že předsedkyně senátu vrchního soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí, byla rovněž členkou KSČ.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 2. 2015 potom stěžovatelé na podporu svých argumentů přiložili Stanovy Komunistické strany Československa a současně poukázali na znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, především pak na jeho ustanovení §1 odst. 1 písm. d), ze kterého je zjevné, že členové KSČ se aktivně podíleli i na svévolném porušování vlastnických práv. V tomto kontextu proto mají stěžovatelé za to, že důvod vyloučení jmenované soudkyně právě v restituční věci je jednoznačně dán.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
V souladu s ustanovením §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných zákonných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další zde odkazovaná rozhodnutí) konstatoval, že ústavní stížnost ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatelé nemohou domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
Ústavní stížnost proto lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o jimi vznesené námitce podjatosti, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v civilním řízení, proti kterému není [dle ustanovení §16b a §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] odvolání přípustné; tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Stěžovatelům totiž občanský soudní řád stále poskytuje procesní prostředky k ochraně jejich práv, jmenovitě žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. e)]. Teprve po jejich vyčerpání, budou-li se stěžovatelé nadále domnívat, že jimi tvrzená protiústavnost nadále trvá, by se jim otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Podmínkou však je, aby stěžovatelé tyto procesní prostředky uplatnili řádně.
Ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu tak nelze považovat za konečné rozhodnutí, proti kterému nelze brojit jinými procesními prostředky než ústavní stížností. Návrh stěžovatelů byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě již odkazovaných rozhodnutí již i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, sp. zn. II. ÚS 520/07, sp. zn. III. ÚS 1603/13 či sp. zn. III. ÚS 2812/15).
Pouze pro úplnost je tak možné dodat, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře připustil meritorní přezkum toliko tehdy, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání jinému soudci (či senátu), pokud takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11).
Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
Za dané procesní situace Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla dle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj