ECLI:CZ:US:2006:2.US.541.06
sp. zn. II. ÚS 541/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) J. B. a b) RNDr. M. B., obou zastoupených Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, ze dne 25. 6. 2004, čj. 13 C 1750/2003-59, rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 12. 4. 2005, čj. 20 Co 889/2004-84, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, čj. 33 Odo 1118/2005-120, a proti exekučnímu příkazu ze dne 23. 11. 2005, čj. 007 EX 2440/05-25, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 8. 2006 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně, usnesení Nejvyššího soudu ČR a exekučního příkazu. Domnívají se, že jimi bylo zasaženo do jejich práv, garantovaných čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 13 C 1750/2003, a kopii napadeného rozhodnutí soudního exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně, včetně příslušných doručenek, z nichž zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2004, čj. 13 C 1750/2003-59, uložil soud stěžovatelům, coby žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili k rukám kteréhokoli ze žalobců (M. K. a Mgr. V. K.) částku 9.985,54 EUR s příslušenstvím, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, čj. 20 Co 889/2004-84, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 5. 2006, čj. 33 Odo 1118/2005-120, dovolání stěžovatelů odmítl. V odůvodnění zejména konstatuje, že dovolání nebylo přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť stěžovatelé ve svém dovolání uplatnili výlučně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř., mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. použít. Odvolatelé při velmi podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaných logických rozporů v hodnocení provedených důkazů vytkli odvolacímu soudu pouze nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, ústící v nesprávný závěr, že žalobcům vypůjčené peníze nevrátili.
Exekučním příkazem soudního exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně Mgr. Kamila Brančíka ze dne 23. 11. 2005, čj. 007 EX 2440/05, byla nařízena exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých a nemovitých věcí povinných, přičemž v rozhodnutí jsou dále specifikovány konkrétní nemovitosti stěžovatelů.
Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů jakož i exekuční příkaz v projednávané ústavní stížnosti. V ní velmi obsáhle a podrobně uvádějí své námitky proti napadeným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud meritorně zabýval pouze rozhodnutím Nejvyššího soudu (viz. dále), soustředil se právě na tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé brojí proti odmítnutí svého dovolání. Tvrdí, že se Nejvyšší soud zabýval pouze jejich podáním ze dne 12. 4. 2005, které však bylo doplněním jejich odvolání, ale nikoli dovoláním. Dovolání podali až dne 7. 7. 2006 (správně 2005) a doplnili jej dne 26. 7. 2005. Tato podání obsahují několik odvolacích důvodů. Stěžovatelé se domnívají, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, neboť dovolací soud své závěry náležitě neodůvodnil. V jejich případě je odůvodnění argumentu, "že není potřeba sjednocování judikatury", naléhavé. Je potřeba vymezit, zda pouhé předání peněz od potenciálního dlužníka potenciálnímu věřiteli a až po vypracování dlužního úpisu v prospěch potenciálního věřitele zpět, naplňuje §657 o.z. Odůvodnění dovolacího soudu nepovažují za dostatečné.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděně podaná.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
Ústavní soud zjistil, že tvrzení stěžovatelů, dle něhož se dovolací soud zabýval jejich podáním ze dne 12. 4. 2005 a nikoli podáním ze 7. 7. 2006 (správně 2005) a ze dne 26. 7. 2005, nemá oporu ve spise ani v napadeném rozhodnutí a není zřejmé, z čeho jej stěžovatelé dovozují. Ve spise je řádně zažurnalizováno jak jejich dovolání podané dne 7. 7. 2005 (na č.l. 89 a násl.), tak i jejich doplnění, podané dne 26. 7. 2005 (č. l. 108). Dovolání stěžovatelů bylo zasláno k vyjádření žalobcům a následně byl spis předložen k rozhodnutí o dovolání (zpráva o předložení věci na č.l. 118 a 118a). Dovolací soud rozhodoval usnesením, které je založeno na č.l. 120, a ke svému rozhodnutí měl zjevně kompletní spis. Stěžovatelé ostatně nijak nevysvětlují, na základě čeho ke shora uvedené námitce dospěli. Dovolací soud podání stěžovatelů posoudil po obsahové stránce a dospěl k závěru, že stěžovatelé napadají pouze pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Ústavní soud respektuje, že je především v pravomoci dovolacího soudu posoudit obsah dovolání. Ústavní soud by mohl do jeho rozhodnutí zasáhnout pouze v případě, že by jeho posouzení mohlo být shledáno libovolným, zjevně neodpovídajícím obsahu dovolání. To se však v projednávané věci nepodává. Stěžovatelé podali skutečně velmi obsáhlé a detailní dovolání, v němž, jak uvádějí v ústavní stížnosti, uplatnili řadů různých důvodů, z nichž napadají rozhodnutí odvolacího soudu. Byť formálně odkazovali i na právní vady napadeného rozhodnutí, ve skutečnosti z obsahu podání plyne, že napadají, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř., resp. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovateli uváděné důvody nelze v případě dovolání §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. použít. Z obsahu napadeného rozhodnutí též plyne, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, byť velmi stručně, proč neshledal přípustnost dovolání. Nález Pl. ÚS 1/03, na který stěžovatelé upozorňují, na projednávaný případ nedopadá, neboť jím bylo rušeno ustanovení §243c odst. 2, o.s.ř., umožňující Nejvyššímu soudu rozhodnutí o dovolání v něm specifikovaná vůbec neodůvodňovat. To se však v projednávaném případě nestalo.
Akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu, dostatečně zdůvodněného odkazem na příslušné procesní normy, dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, v nichž mj. uvedl, že z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o.s.ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. V této části, týkající se rozhodnutí dovolacího soudu, tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů (rozhodnutím, jež nebylo shledáno protiústavním), neboť nebylo přípustné dle §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž však jeho rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání nespočívalo na jeho uvážení. Dle §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jak bylo uvedeno, o takový případ zde však nešlo, a ústavní stížnost proti zbývajícím rozhodnutím tak měla být podána již ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, v daném případě tedy rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005, které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 8. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána osobně dne 10. 8. 2006, stalo se tak zjevně po lhůtě k tomu určené.
Totéž pak platí i pro rozhodnutí soudního exekutora ze dne 23. 11. 2005, čj. 007 EX 2440/05-25, které bylo oběma stěžovatelům doručeno dne 1. 12. 2005. Ve vztahu k němu je tedy ústavní stížnost podaná dne 10. 8. 2006 taktéž zjevně opožděná.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soudu projednávanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 zák. o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání dle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu