ECLI:CZ:US:2017:2.US.606.17.1
sp. zn. II. ÚS 606/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Gerneše, zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou, se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4400/2016-167 ze dne 20. prosince 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 34/2016-56 ze dne 9. května 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 399/2014-38 ze dne 26. srpna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 3 000 000 Kč, představující nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nezákonného trestního stíhání skončeného vydáním zprošťujícího rozsudku. Soud po zjištění, že zprošťující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vyhlášen za přítomnosti obhájce stěžovatele dne 13. 11. 2013 a téhož dne nabyl právní moci, že stěžovatel předběžně uplatnil nárok u žalované dne 12. 5. 2014, která ho projednala dne 30. 10. 2014 a téhož dne doručila zástupkyni stěžovatele své stanovisko (podle něhož bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, přičemž se za přiměřené zadostiučinění považuje samotné konstatování, že došlo k nezákonnému trestnímu stíhání stěžovatele), a že žaloba byla podána dne 10. 11. 2014, dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen. Přisvědčil tak námitce žalované, že žaloba byla uplatněna po uplynutí lhůty stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že za den, kdy se stěžovatel dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, je třeba považovat den, kdy byl rozsudkem obžaloby zproštěn, tedy den 13. 11. 2013. Ode dne následujícího počala běžet šestiměsíční promlčecí doba, která měla skončit dne 13. 5. 2014. Uplatněním nároku v rámci jeho předběžného projednání, tedy dnem 12. 5. 2014 došlo ke stavení promlčecí lhůty, kdy zbýval k uplynutí promlčecí lhůty jeden den. Dne 30. 10. 2014 bylo předběžné projednání ukončeno a stanovisko žalované bylo doručeno zástupkyni stěžovatele, načež dnem následujícím doběhl poslední den promlčecí lhůty. Žaloba však byla podána až 10. 11. 2014, tedy v době, kdy již byl nárok zjevně promlčen.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že se soudy správně nevypořádaly s institutem promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, zejména nesprávně interpretovaly ustanovení §32 zákona č. 82/1998 Sb. Poukazuje na rozhodné skutečnosti, především na vydání zprošťujícího rozsudku ze dne 13. 11. 2013, který byl stěžovateli doručen dne 19. 12. 2013. Až tímto dnem se dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma a kdo za ni odpovídá, takže má za to, že žalobu podanou k soudu dne 10. 11. 2014 uplatnil řádně a včas. S interpretací soudů, že za den, kdy se stěžovatel dozvěděl o nemajetkové újmě, je třeba považovat den vyhlášení zprošťujícího rozsudku, nesouhlasí a tvrdí, že vyhlášení rozsudku se zúčastnil pouze jeho obhájce. Poukazuje přitom na názory vyslovené v komentářích k zákonu č. 82/1998 Sb. a k zákonu č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 ze dne 29. 4. 2010. Má proto za to, že soudy postupovaly při výkladu §32 zákona č. 82/1998 Sb. příliš formalisticky.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávané věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících otázku promlčení uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková situace však v daném případě nenastala.
9. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. Dle §31a zmiňovaného zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §32 odst. 3 věty prvé téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
10. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím. V této souvislosti soudy obou stupňů určily rozhodujícím momentem pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty den 13. 11. 2013, tedy den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku. Vědomost poškozeného o vzniku imateriální újmy přitom vyložily v souladu se smyslem zákonné úpravy tak, že v rámci trestního řízení už samotná vědomost obhájce o zprošťujícím rozsudku zakládá vědomost jeho klienta o vzniku nemajetkové újmy, což odpovídá i smyslu právní úpravy obhajoby v trestním řízení a obsahuje v sobě i požadavek, aby se poškozený řádně staral o svá práva, přinejmenším, aby se nechal informovat svým obhájcem o výsledku svého trestního řízení.
11. Soudy se při řešení uvedené otázky neodchýlily od judikatury dovolacího soudu, dle níž je rozhodným okamžikem počátku běhu promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Jakým způsobem se účastník řízení o jeho skončení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné (srov. usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2834/2015). Závěry stěžovatelem poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 přitom na jeho věc vůbec nedopadají, neboť jsou založeny na jiných skutkových okolnostech.
12. Závěry soudů jsou v souladu i s dosavadní rozhodovací činností Ústavního soudu, jíž byla nejen aprobována ústavnost stanovené šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na nemajetkovou újmu (viz usnesení I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2312/11 ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. IV. ÚS 4116/12 ze dne 8. 11. 2012), ale v ústavněprávní rovině byl potvrzen též výklad soudů, podle něhož počíná tato šestiměsíční lhůta běžet od vyhlášení konečného soudního rozhodnutí, nikoli od doručení jeho písemného odůvodnění (viz bod 18 nálezu sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 856/16 ze dne 10. 1. 2017). Okolnosti daného případu přitom nenaznačují, že by takový postup (počítání lhůty ode dne pravomocného ukončení věci vyhlášením zprošťujícího rozsudku, jemuž byl přítomen obhájce stěžovatele) zakládal porušení základních práv stěžovatele (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16).
13. Dovolává-li se tedy stěžovatel svými námitkami toho, že za rozhodný okamžik je třeba považovat doručení zprošťujícího rozsudku, nikoliv okamžik, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, je zřejmé, že toliko pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, které co do interpretace podmínek promlčení stěžovatelem uplatněného nároku vycházely z ustálených výkladových zásad, vyjádřených v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. Na vznesenou otázku daly jasnou odpověď, přičemž porušením základních práv stěžovatele určitě nemůže být to, že učiněný výklad nekoresponduje s jeho představou. Rozhodující je, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Právní závěry soudů jsou tak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu