ECLI:CZ:US:2017:3.US.856.16.1
sp. zn. III. ÚS 856/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2834/2015-344, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 18 Co 51/2015-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. září 2014 č. j. 19 C 27/2011-246, spolu s návrhem na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 a 13 Úmluvy; namítá též porušení čl. 17 Úmluvy, čl. 1, čl. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nedůvodného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 45 T 18/2005, ve kterém byla pravomocně zproštěna obžaloby, a vykonanou vazbu. Stěžovatelka se původně domáhala částky ve výši 4 000 000 Kč. Po specifikaci jednotlivých uplatňovaných nároků ze strany stěžovatelky (podáním ze dne 10. 3. 2016) byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 4. 2014 č. j. 19 C 27/2011-176 žaloba v části, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě (za období od 5. 10. 2001 do 8. 2. 2002), a v části, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 2 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a trestního stíhání v době od 3. 10. 2001 do 27. 4. 2006, vyloučena k samostatnému řízení.
3. Žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč, kterou stěžovatelka požadovala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání a nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v době od 27. 4. 2006 do 2. 2. 2010 (částka 333 332 Kč) a v důsledku nepřiměřené délky řízení (částka 166 668 Kč), pak obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť k námitce vedlejší účastnice řízení shledal, že nárok na odškodnění stěžovatelka uplatnila po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tj. že došlo k jeho promlčení. Vyšel přitom ze skutečnosti, že lhůta k uplatnění nároku podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", počala běžet dnem 2. 2. 2010, kdy se stěžovatelka dozvěděla o výsledku svého trestního řízení (dnem, kdy Vrchní soud v Praze zamítl odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu trestnímu rozsudku soudu prvního stupně, za osobní účasti právního zástupce stěžovatelky). Stěžovatelka svůj nárok u vedlejší účastnice řízení uplatnila poslední den zachovalé šestiměsíční lhůty (2. 8. 2010), negativní stanovisko vedlejší účastnice řízení bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 1. 2011, rovněž v zachovalé šestiměsíční lhůtě k vyřízení nároku stěžovatelky. Po dobu od 2. 8. 2010 do 27. 1. 2011 stěžovatelce neběžela promlčecí doba k uplatnění nároku. Žaloba stěžovatelky však byla podána až dne 9. 2. 2011, po uplynutí všech lhůt.
4. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. K tvrzení stěžovatelky, že uplatněná námitka promlčení žalovaného nároku je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud po provedeném dokazování uvedl, že neshledal takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský zákoník"). Zejména neshledal, že by stěžovatelka promlčení svého nároku nezavinila, když nárok u vedlejší účastnice řízení uplatnila až v poslední možný den zákonné lhůty a vedlejší účastnice řízení o nároku rozhodla ve stanovené zákonné lhůtě.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením odmítl, neboť neshledal, že by některá ze stěžovatelkou položených právních otázek zakládala přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukazuje na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, jehož smyslem bylo zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Stěžovatelka řádně uplatnila nárok na náhradu nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání a nepřiměřenou délku řízení, bylo proto povinností vedlejší účastnice řízení ji odškodnit. V průběhu vyřizování žádosti stěžovatelky byl právní zástupce stěžovatelky úřednicí vedlejší účastnice řízení ujištěn, že nárok byl uplatněn důvodně a že stěžovatelka bude minimálně zčásti odškodněna. Stěžovatelka proto s důvěrou čekala na vyřízení své věci. Vedlejší účastnice řízení však žádost o odškodnění zcela zamítla s tím, že délka řízení (osm a půl let) není nepřiměřenou délkou řízení. V řízení o žalobě stěžovatelky pak vedlejší účastnice škodolibě a nemravně vznesla námitku promlčení.
7. Stěžovatelka má za to, že soudy zcela rezignovaly na důsledné posouzení věci v kontextu §3 odst. 1 občanského zákoníku a na posouzení otázky jednání vedlejší účastnice řízení proti dobrým mravům. Nebyla vzata v úvahu zjevnost a jednoznačnost toho, že nárok stěžovatelky měl být minimálně zčásti odškodněn. Stát nemůže těžit ze svého úmyslně nezákonného postupu cestou námitky promlčení. Takový postup se vymyká nejen základním principům právního státu, nýbrž také elementárním pravidlům slušnosti. Dále stěžovatelka nabízí přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž dovozuje, že v daném případě vedlejší účastnice řízení postupovala úmyslně v rozporu se svými povinnostmi podle čl. 2 odst. 3 Ústavy (např. Nemeth proti České republice, Barfuss proti České republice, Hartman proti České republice, Libánský proti České republice, Mlynář proti České republice, Cambal proti České republice, Dostál J. proti České republice, atd.). Stěžovatelka připomněla rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella v. Itálie (bod 93) a zde vyslovenou vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Rovněž z judikatury Nejvyššího soudu dle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že trestní řízení, které trvalo déle než 6 let, a bylo skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem, musí být odškodněno (viz rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 316/2001). Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, z něhož vyplývá, že trestní řízení delší než 8 let je zcela neakceptovatelné. Jednáním vedlejšího účastníka řízení došlo podle stěžovatelky k hrubému porušení čl. 6 odst. 1, čl. 17 Úmluvy a také judikatury ESLP.
8. Stěžovatelka uvádí, že čekala na výsledek řízení u vedlejší účastnice řízení také proto, že pokud by podala žalobu předčasně, tak by jí nemusel být přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Ze zákona navíc vyplývá, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (§15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Stěžovatelka bezodkladně po doručení negativního stanoviska podala žalobu a ve vymáhání odškodnění tak řádně pokračovala. Stěžovatelka zdůrazňuje, že postupovala plně v souladu s ust. §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., po doručení stanoviska vedlejší účastnice řízení připravila a podala žalobu a v řízení tak řádně pokračovala; k promlčení tak dojít nemohlo. Podle stěžovatelky je morálně nepřijatelné, aby stát nutil poškozenou vynakládat další finanční prostředky za sepis žaloby, když již musela investovat do sepisu návrhu na náhradu nemateriální újmy a "číhat" na okamžik, kdy vedlejší účastnice řízení pošle zamítavé stanovisko, aby obratem byla podána žaloba.
9. Stěžovatelka uvádí, že byla úřednicí vedlejší účastnice řízení uvedena v omyl, když jí odškodnění pod falešným příslibem přislíbila, nakonec však bylo vydáno negativní stanovisko. Soudy k tomu odmítly provést dokazování. Falešný příslib mimosoudního řešení sporu by měl být důvodem rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Touto argumentací stěžovatelky se obecné soudy nezabývaly. Dále stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, II. ÚS 635/09, II. ÚS 2087/08, II. ÚS 544/2000 a IV. ÚS 563/03.
10. Stěžovatelka má rovněž za to, že v její věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení z hlediska vymezení počátku běhu promlčecí lhůty a výkladu pojmu "skončení řízení". Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. "neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo". Zákon č. 82/1998 Sb. a ani trestní řád nikterak nedefinuje pojem "skončení řízení", nejasnost zákona tak nelze klást k tíži žalobkyně. Okamžikem skončení trestního řízení je podle stěžovatelky až okamžik doručení rozsudku odvolacího soudu, nikoliv den vyhlášení rozhodnutí, když s argumentací a skutkovými a právními závěry se mohla stěžovatelka plně seznámit až z písemného vyhotovení rozsudku, z něhož teprve si mohla učinit plnou představu o tom, jak na věc skutkově a právně odvolací soud nahlíží. Řízení by podle stěžovatelky skončilo okamžikem vyhlášení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by rozhodnutí bylo vyhlášeno a soud druhého stupně by ve věci nečinil nic dalšího a pouze odeslal spis zpět soudu prvního stupně. Jelikož však soud druhého stupně činil další kroky, je podle stěžovatelky zřejmé, že řízení okamžikem vyhlášení rozhodnutí de facto a ani de lege neskončilo.
11. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by zákonodárce chtěl dát výše uvedenému ustanovení zákona jiný význam, tak by uvedl, že "promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od právní moci rozhodnutí", takovou formulaci však nepoužil. Předmětné ustanovení zákona je vykládáno odvolacím soudem jinak, než jaký byl původní úmysl zákonodárce. Stěžovatelka v souvislosti s výše uvedeným nejasným termínem "skončení řízení" upozorňuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je při možné různé interpretaci právních norem nutno přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva (např. sp. zn. II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04, I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04).
12. K návrhu na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka uvádí, že shledává protiústavnost ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. také ve vadném legislativním procesu. Namítá, že z hlediska ústavnosti zákonodárné procedury předmětné ustanovení nesplňuje zákonné náležitosti dle §86 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Stěžovatelka připomíná, že ustanovení §32 odst. 3 bylo do zákona č. 82/1998 Sb. zakotveno novelou č. 160/2006 Sb. Z legislativního procesu není zřejmé, proč u nemateriální újmy byla zakotvena šestiměsíční lhůta, když u náhrady škody je v zákoně stanovena lhůta tříletá. Odůvodnění tohoto postupu nikterak nevyplývá ani z důvodové zprávy, kde to není nijak vysvětleno.
13. Právní úprava promlčení nároku na náhradu nemateriální újmy, zakotvená v zákoně č. 82/1998 Sb., podle stěžovatelky vykazuje znaky vysoké míry rafinovanosti a sofistikovanosti, sloužící k účelové eliminaci oprávněných nároků stěžovatelů na náhradu nemateriální újmy. Mechanismus odškodnění nemateriální újmy, zakotvený v zákoně č. 82/1998 Sb., je podle jejího názoru v rozporu se smyslem a účelem Úmluvy, jejího čl. 6 a 17, a taktéž s judikaturou ESLP. Předmětné ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jehož prostřednictvím vedlejší účastnice řízení ve většině případů vyřizování návrhů prodlužuje lhůtu přes 6 měsíců, aby pak následně v soudním řízení nemravně vznášela námitku promlčení, by měl být proto zrušen. Stěžovatelka nevidí ospravedlnitelný důvod pro enormní disproporci mezi tříletou promlčecí lhůtou (u náhrady škody) a šestiměsíční promlčecí lhůtou (u nemateriální újmy), navíc s přihlédnutím k tomu, že nemateriální újma je dle občanskoprávních předpisů újmou závažnější, než újma materiální. Ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nesleduje žádný legitimní cíl.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
17. Stěžovatelka nejprve namítla, že námitka promlčení jí uplatněného nároku ze strany vedlejší účastnice řízení byla v rozporu s dobrými mravy. K tomu je třeba připomenout, že posuzování otázky souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. např. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]. Soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy je typicky nutno považovat projevy šikany (tzv. dolus coloratus), tj. výkon práva učiněný primárně za účelem poškození či znevýhodnění jiného [viz nález ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 22/01 (N 55/22 SbNU 5)], jakož i nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž by se příčil spravedlivému řešení věci. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však zásadně přísluší obecným soudům. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným, a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu proto přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 - rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Stěžovatelkou uplatněnou námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy z pohledu §3 odst. 1 občanského zákoníku se zabýval soud odvolací, jakož i ve vztahu k uplatněným dovolacím otázkám též dovolací soud. Argumentace odvolacího soudu je založena na zásadě vigilantibus iura scripta sunt, když stěžovatelce nic nebránilo v podání včasného žalobního návrhu, jakož i na neexistenci zjištění, že by poškození stěžovatelky bylo hlavním a přímým úmyslem vedlejší účastnice řízení. I z pohledu Ústavního soudu se v kontextu všech okolností sporu nejeví námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí řízení (byť jde o stát) jako překročení právem aprobovaných vztahů. Ve skutečnosti, že k odškodnění stěžovatelky nedošlo, nelze bez dalšího spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy, pokud stěžovatelka mohla svůj nárok u soudu včas uplatnit. Pokud stěžovatelka poukazuje na §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož se může náhrady škody u soudu domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok (ze strany příslušného úřadu) plně uspokojen, situaci si sama znesnadnila tím, že svůj nárok u příslušného úřadu uplatnila až na samém konci zákonné promlčecí lhůty (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), čímž se vlastní vinou dostala do nepříliš komfortního postavení z hlediska časového prostoru pro podání včasné žaloby. Na tomto postavení by ničeho nezměnilo případné dřívější vydání stanoviska vedlejší účastnice řízení k uplatněnému nároku stěžovatelky; stěžovatelka si jistě musela být vědoma toho, že uplatněním nároku u příslušného úřadu dochází toliko ke stavení, nikoli přerušení promlčecí doby (§35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Argument stěžovatelky stran případného nepřiznání náhrady nákladů řízení při předčasně uplatněné žalobě nelze považovat z hlediska včasnosti uplatněného nároku za relevantní.
19. Namítá-li stěžovatelka důvěru v kladné vyřízení její věci, kterou odvozovala od tvrzeného sdělení zaměstnankyně vedlejší účastnice řízení, názor odvolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozsudku, že toto sdělení (i pokud by bylo prokázáno) není stanoviskem vedlejší účastnice řízení podle §15 zákona č. 82/1998 Sb., nelze považovat za takové hodnocení daného tvrzení, jež by zakládalo protiústavnost posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu.
20. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, "k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.". Je přitom nutno odlišit otázku včasnosti uplatněného nároku a otázku jeho důvodnosti, když v obecné rovině ani zjevně důvodně uplatněný nárok nemůže být uspokojen, domáhá-li se jej poškozený po uplynutí k tomu stanovené zákonné lhůty. Pokud tedy oprávněnost závěru o vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy stěžovatelka podporuje tím, že jejímu nároku mělo být zjevně alespoň částečně vyhověno, tomuto právnímu názoru nelze přisvědčit, neboť jeho důsledky by ad absurdum vedly k tomu, že by stanovení jakékoli lhůty pro uplatnění nároku na odškodnění za nezákonný postup státu bylo bezpředmětné. Navrhovaný výklad stěžovatelky, podle něhož (pro posouzení otázky promlčení) postačí, že po vydání zamítavého stanoviska řádně pokračovala v zahájeném řízení, se příčí požadavku na ochranu právní jistoty povinného, přičemž jak vyplývá ze shora uvedeného, právo jednotlivce na odškodnění za nezákonné jednání státu není právem absolutním.
21. V této souvislosti, a rovněž k návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., lze poukázat na dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, jíž byla aprobována ústavnost zde stanovené šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku (usnesení ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 2312/11 či ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 4116/12). Zároveň lze uvést, že v ústavněprávní rovině byl potvrzen též výklad soudů, podle něhož počíná šestiměsíční lhůta běžet od vyhlášení soudního rozhodnutí, nikoli doručení jeho písemného odůvodnění (viz usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 796/15). Okolnosti daného případu přitom nenaznačují, že by takový postup (tj. počítání lhůty ode dne pravomocného ukončení trestního řízení vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl za přítomnosti obhájce stěžovatelky potvrzen zprošťující rozsudek trestního soudu prvního stupně) zakládal porušení základních práv stěžovatelky (k tomu srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16).
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
23. Stěžovatelčin návrh na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také spolu s ní odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu