ECLI:CZ:US:2001:2.US.626.2000
sp. zn. II. ÚS 626/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti společnosti D. Staré Město, a.s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2000, č.j. 29 Ca 332/2000-33, ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. 2. 2000, sp.zn. 28987/00/336961/2807, spojené s návrhem na zrušení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2000, č.j. 29 Ca 332/2000-33. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. 2. 2000, sp.zn. 28987/00/336961/2807, kterým tento správce daně zamítl její reklamaci proti rozhodnutí ze dne 12. 11. 1999, č. j. 135100/99/336913/0761, kterým byl z úřední povinnosti převeden přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud řízení zastavil podle §250d odst. 3 o.s.ř., když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí správce daně je rozhodnutím procesní povahy, které nemůže být předmětem přezkoumání soudem.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení obou rozhodnutí orgánů veřejné moci. Má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, plynoucích zejména z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 11 odst. 3 a 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pokud jde o rubrikované rozhodnutí správce daně, vytýká mu, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty převedl z úřední povinnosti za úhradu nedoplatků na dani z nemovitosti. Tím došlo nejen k porušení zásad řízení o správě daní a poplatků (zejména §2 odst. 2, §32 odst. 1, §57 odst. 5), nýbrž i výše uvedených základních práv a svobod. Nesplněná daňová povinnost se týkala jiného právního subjektu (Zemědělského družstva D. Staré Město), nikoli stěžovatelky a ačkoli jí jako odlišnému právnímu subjektu, která nemovitosti původního daňového dlužníka nabyla do vlastnictví převodem ke dni 25. 4. 1997 (před novelou zákonem č. 65/2000 Sb.), nebyla daňová povinnost ani vyměřena a o přetrvávajícím daňovém dluhu původního dlužníka za roky 1993 až 1997 nebyla ani vyrozuměna. Tvrzení správce daně, že tato povinnost přešla na stěžovatelku přímo na základě §13b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2000, proto odporuje ústavním zásadám postupu orgánů veřejné moci při výběru daní. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 469/96, kde byly požadavky na aplikaci tohoto ustanovení Ústavním soudem vyloženy. Tím měla být porušena ustanovení čl. 2, odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že řízení o její žalobě stran přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, když její předchozí reklamace u správce daně byla neúspěšná, zastavil. Přitom obsáhle cituje odůvodnění tohoto usnesení, podle kterého žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním a jako takové je ze soudního přezkumu ze zákona vyňato (§250d odst. 3 o. s. ř.). Tím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.
Konečně stěžovatelka, s ohledem na neústavnost postupu obou orgánů veřejné moci navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, které je podle jejího názoru v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu JUDr. R. M. Poukázal na jednotlivé body odůvodnění rozhodnutí soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Za Finanční úřad v Uherském Hradišti se vyjádřil jeho ředitel Ing. P.Z., který obsáhle shrnul skutkové okolnosti případu, poukázal na judikaturu Ústavního soudu k ustanovení §13b zákona o dani z nemovitostí a zdůraznil personální propojení stěžovatelky s původním vlastníkem nemovitostí. Návrh nepovažuje za důvodný.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je v zákonem stanovené lhůtě oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z obsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2000 zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu směřujícím proti tomuto rozhodnutí dovolává, shledán nebyl. Krajský soud postupoval a rozhodl v souladu s ustanovením §248 odst. 2 písm. e) a §250d odst. 3 občanského soudního řádu a důvodně také dospěl k přesvědčení, že napadená rozhodnutí správního orgánu mají svůj základ jen v procesním právu, když jejich vydáním nedochází k žádným změnám z hlediska práva hmotného. Navíc se přitom tento soud v odůvodnění svého usnesení vypořádal s námitkami stěžovatelky, vyčerpávajícím způsobem vyložil obsah §64 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož postupoval správce daně při započtení daňového přeplatku na daňový nedoplatek. Otázka, která byla předmětem řízení, byla vyložena v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který se touto problematikou zabýval již v usneseních, sp. zn. IV. ÚS 21/99, ze dne 7. 4. 1999 a sp. zn. IV. ÚS 37/99, ze dne 31. 5. 1999 a zejména v nálezu, sp. zn. III. ÚS 428/2000, ze dne 19. 12. 2000, který se týká totožných účastníků řízení a ve kterém bylo vyloženo stanovisko k nálezu I. ÚS 468/96, na který stěžovatelka odkazuje. V tomto rozhodnutí po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit právnímu názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv, když co do dalších důvodů postačí stěžovatelku odkázat na rozhodovací důvody obecného soudu. Na tuto personální unii ve svém vyjádření poukázal rovněž vedlejší účastník řízení v projednávané věci a II. senát Ústavního soudu neshledal důvody, proč by se měl od zastávaného právního názoru Ústavního soudu odchýlit a obrátit se na plénum Ústavního soudu postupem podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. jako zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh na zrušení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je nutno konstatovat, že v takovém případě sdílí akcesorický návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu osud ústavní stížnosti. Proto se stala otázka zastavení řízení v tomto bodě podle §67 zákona o Ústavním soudu bezpředmětnou, když je třeba poukázat na tu okolnost, že dnem 1. 1. 2001 v důsledku nabytí účinnosti bodu 24 zákona č. 65/2000 Sb., bylo napadené ustanovení ze zákona č. 338/1992 Sb. vypuštěno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu