ECLI:CZ:US:2007:2.US.637.06.1
sp. zn. II. ÚS 637/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem Bedřicha Smetany 1, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 17 T 55/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 17 T 55/1999, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a obžalovaný J. Ch. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu 1 roku. Stěžovatel byl současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další dílčí útok souzených trestných činů popsaný ve výroku citovaného rozsudku.
V předmětné věci podali stěžovatel i J. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 101/2004, tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ohledně stěžovatele ve výroku, jímž byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem, a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dohledem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel i obžalovaný M. Ch. dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 665/2006, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností.
Polemizuje předně se závěrem obecných soudů o naplnění znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů. Soud opřel svá skutková zjištění především o výpověď svědka B. M. M. Jeho výpověď byla učiněna v přípravném řízení na základě žádosti o poskytnutí právní pomoci podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Před započetím výslechu tento svědek údajně byl poučen o právu odmítnout vypovídat a byl nabádán, aby mluvil pravdu. Nebyl však poučen o trestní sankci za křivou výpověď a obhájci stěžovatele nebylo umožněno klást svědkovi otázky. Pokud za těchto okolností soud tuto svědeckou výpověď podle ustanovení §211 odst. 2 tr. ř. k důkazu přečetl, nepostupoval podle názoru stěžovatele správně, neboť výpověď nebyla učiněna v souladu s českým trestním řádem. Podle stěžovatele z jeho výpovědi lze dovodit pouze to, že v rozporu se zákonem docházelo k potvrzování celních dokladů s tím, že tyto doklady měly prokázat vývoz cigaret na území České republiky, ke kterému však nedocházelo. Takové jednání však nemůže být kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a toto nemůže být přičítáno k tíži stěžovateli, a nemůže být kvalifikováno ani jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Soudy prvního i druhého stupně došly k závěru, že stěžovatel měl jako spolupachatel zabránit vyměření cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně u rozsudkem uvedeného množství kartonů cigaret, které tak bylo do České republiky dovezeno v rozporu s celními předpisy, tedy bez celního odbavení, přičemž toto samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ani trestného činu podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Ve skutkové větě podle něj není nijak uvedeno, že bylo zatajeno nějaké zdanitelné plnění, čímž mohlo dojít k vyměření nižší daně nebo by k jejímu vyměření vůbec nedošlo. Dále stěžovatel konstatoval, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby dle §148 tr. zák. může být subjekt, který je povinen takovou platbu provádět, tedy, on by musel být vlastníkem dováženého zboží nebo alespoň jeho spoluvlastníkem nebo by musel být nějakým způsobem ve spojení s vlastníkem tohoto zboží, přičemž skutková věta neuvádí ani to, že by odsouzený měl minimálně povědomí o tom, že má být nějaká daň vyměřena. Obdobně, jestliže podle napadeného rozsudku došlo pouze k nepodrobení dovezeného zboží celnímu odbavení, nelze bez dalšího dovodit úmysl stěžovatele způsobit tímto jednáním škodu nebo opatřit neoprávněný prospěch sobě nebo jiné osobě ve smyslu ustanovení o trestném činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Dále namítl, že pro vznik povinnosti zaplatit rozsudkem uváděné daně a cla a případně pro jejich následné nezaplacení, a tak i způsobení škody nebo neoprávněného prospěchu, by muselo být zboží dovezeno do ČR a v ČR spotřebováno, tedy nemohlo by se jednat o pouhý tranzit zboží přes Českou republiku. Skutková věta ovšem žádným způsobem neuvádí, co se se zbožím po jeho průjezdu celnicí do ČR stalo, když bez dalšího nelze dovodit, že toto zboží v ČR zůstalo a bylo spotřebováno. Ze skutkových zjištění nelze podle něj dále dovodit, zda a jaká daňová povinnost vznikla ani komu vznikla, a tedy nelze ani posoudit, zda tuto povinnost někdo zkrátil, když ve skutkové větě chybí tvrzení o tom, zda bylo případně podáno daňové přiznání. Dle stěžovatele, samotné dovezení zboží ani samotné neplnění povinností vyplývajících z pravomoci odsouzeného, byť by toto porušení bylo úmyslné, není trestným činem. Ke zkrácení daně může dojít pouze jednáním ve vztahu ke správci daně, neboť jemu se daň odvádí, skutková věta však neuvádí, jakým způsobem měl toto obviněný provést. Z napadeného rozsudku rovněž nelze dovodit existenci příčinného vztahu mezi popsaným jednáním stěžovatele a způsobením škody, když ani tato škoda není spolehlivě zjištěna. Proto nelze jeho jednání posoudit jako výše uvedené trestné činy.
Stěžovatel dále poukázal na nepřiměřeně dlouhou dobu trestního stíhání, které bylo zahájeno v roce 1996, tedy bylo vedeno více jak 8 let, což je doba zcela jistě nepřiměřená. Průtahy řízení dle jeho názoru nijak nezavinil, toto nelze tedy přičítat k jeho tíži. Pokud byl uznán vinným označenými trestnými činy až po uplynutí nepřiměřeně dlouhé doby, měla být tato skutečnost při ukládání trestu zohledněna a měl mu být uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákonem v souladu s ust. §40 tr. zák. Soudem měla být také zkoumána materiální stránka trestného činu a mělo tak být postupováno v souladu s §88 odst. 1 tr. zák., tedy mělo být zkoumáno, zda bylo na místě použít vyšší trestní sazbu, pokud byly dány jen formální podmínky pro její použití.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Ani Vrchní soud v Praze se s obsahem ústavní stížnosti neztotožnil. Domnívá se, že zvolený trest v posuzované věci plně odpovídá výši způsobené škody, souběhu zvlášť závažných trestných činů a faktu, že se stěžovatel protiprávního jednání dopouštěl po delší dobu. Spáchaný skutek je tak podle názoru účastníka namístě hodnotit jako vysoce společensky nebezpečný.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal. Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předně tvrdí, že výslech svědka B. M. M. nebyl proveden v souladu s českým trestním právem, neboť nebyl poučen o trestních následcích křivé výpovědi, a protokol o něm proto neměl být u hlavního líčení přečten. Postup v soudním řízení byl tak podle názoru stěžovatele veden v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.
Ze spisového materiálu vyplývá, že svědek B. M. byl vyslechnut německými orgány na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích o právní pomoc. Podle čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu České republiky, provede dožádaná strana, způsobem upraveným v jejím právním řádu, každé dožádání, týkající se trestní věci, které jim zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Z překladu protokolu o výslechu svědka ze dne 7. 8. 1996 (č.l. 790 spisu) vyplývá, že svědek byl poučen podle německého trestního řádu, tedy podle předpisu dožádané strany (byl nabádán k tomu, aby vypovídal pravdu a byl poučen o právu odepřít výpověď). Vzhledem k tomu, že výslech svědka M. proběhl v souladu s německým právním řádem, vyhověl i požadavkům Evropské úmluvy o vzájemné pomoci. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že obhájcům obviněných bylo umožněno zúčastnit se výslechu svědka. Právní zástupce stěžovatele se výslechu osobně účastnil, kladl svědkovi otázky a žádné námitky proti průběhu výslechu nevznášel. Skutečnost, že protokol o výpovědi svědka byl přečten v hlavním líčení podle §211 odst. 2 tr. řádu, ačkoliv tento svědek nebyl poučen podle českého trestního řádu, přitom nezakládá porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V této souvislosti je možno rovněž uvést, že hlavním účelem institutu poučení svědka podle §101 tr. ř. je chránit oprávněné zájmy vyslýchaného svědka, a nikoliv obviněného.
K dalším námitkám stěžovatele stran zjištění učiněných na základě výpovědi svědka M. a dalších důkazů Ústavní soud připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi reflektující princip sebeomezení v rámci Ústavou svěřených kompetencí. Polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, I. ÚS 585/04). Ústavní soud v posuzované věci ovšem shledal, že ústavní stížnost je v této části pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
Obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely, popsaly řetězec důkazů nevykazující mezery a nevyvolávající pochybnosti o vině stěžovatele. Lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí velmi pečlivě, logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily, jak jim ukládají ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Rozhodnutí nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich jsou dovozovány, neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jak soud prvého stupně, tak soud odvolací se podrobně zabývaly mimo jiné i stěžovatelem nyní namítanými argumenty. Na odůvodnění jejich rozhodnutí, jež jsou reflexí zásady nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, proto na tomto místě postačí odkázat.
K námitkám stěžovatele týkajícím se právního posouzení skutku, konkrétně k argumentu, že nemohl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť mu daňová ani jiná podobná povinnost nevznikla, lze odkázat na ustálenou judikaturu obecných soudů (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha, 2003, s. 843), podle níž tento trestný čin může spáchat kdokoliv, kdo svým jednáním způsobí, že daň či clo nebudou vyměřeny. Proto tato skutková podstata trestného činu dopadá i na jednání stěžovatele, který úmyslně propouštěl kamiony se zbožím (cigaretami) bez celního odbavení, způsobil, že zdanitelné plnění v podobě dováženého zboží bylo zatajeno, takže clo ani příslušné daně nebyly vyměřeny, přičemž ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že takto vznikla škoda ve výši několika desítek miliónů korun, tedy škoda velkého rozsahu (viz. §89 odst. 11 tr. zák.). Co se týče vzniku daňové povinnosti, ze skutkových zjištění nepochybně plyne, že tato povinnost vznikla ohledně v rozsudku přesně specifikovaného dováženého zboží a že následně na základě jednání obviněných nebyla plněna, když nebyla nikým respektována zákonem stanovená povinnost v podobě daňových přiznání (v rámci celního odbavení) ohledně dovážených cigaret. Z uvedeného obecné soudy dovodily, že popsaným jednáním porušoval stěžovatel ve smyslu trestného činu podle §158 tr. zák. svou povinnost vyplývající z jeho pravomoci, kterou jako celník na hraničním přechodu Strážný měl, když právě jeho úkolem (povinností) bylo podrobit celnímu odbavení zboží dovážené do ČR. O úmyslu stěžovatele svou nečinností opatřit jiné osobě (spoluobviněnému J. Ch. a dalším) neoprávněný prospěch ve smyslu odst. 2 písm. a) §158 tr. zák., svědčí skutečnost, že trestný čin páchal za součinnosti německého celníka M., spoluobviněného Ch. a B. i dalších nezjištěných osob právě s uvedeným záměrem. Tím, že své povinnosti neplnil, nebyly clo ani daně zaplaceny a České republice tak vznikla škoda velkého rozsahu, jež je také přesně ve výroku rozsudku krajského soudu vyčíslena. Svým jednáním tak ve všech útocích naplnil subjektivní stránku ve smyslu posuzovaných trestných činů dle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák a dle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák., neboť věděl a chtěl porušit zájmy chráněné trestním zákonem v citovaných ustanoveních, když jednotlivé útoky páchal ve spolupráci s přesně daným záměrem. Ohledně posouzení, zda neoprávněný prospěch byl opatřen „sobě či jinému“ je nutné konstatovat, že k trestní odpovědnosti dle §158 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. stačí, aby neoprávněný prospěch byl opatřen jiné osobě (srov. §158 odst. 2 písm. a) tr. zák.: „opatří-li činem … sobě nebo jinému značný prospěch“). Z odůvodnění napadených rozhodnutí tak vyplývá, že stěžovatel svým jednáním skutkové podstaty stíhaných trestných činů naplnil. Otázkou právní kvalifikace se podrobně zabýval i Nejvyšší soud v rámci projednávání stěžovatelem podaného dovolání a stěžovatel jeho závěry ústavní stížností nenapadl. Nejvyšší soud se věnoval i opakované námitce stěžovatele týkající se plánovaného místa spotřeby převáženého zboží. Uvedl, že skutečnost, že v daném případě se nejednalo o pouhý tranzit zboží přes Českou republiku, ale naopak, zboží zde bylo spotřebováno, byla soudy zcela nepochybně zjištěna. Dodal, že i pokud by se jednalo v posuzovaném případě o tranzit zboží, musel by obviněný J. Ch. kamiony převážející uvedené zboží k celnímu odbavení přihlásit a stěžovatel jako celník tyto kamiony celně odbavit v příslušném (tranzitním) režimu.
Námitku, že soud stěžovateli vyměřil nepřiměřeně přísný trest, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. §23, §33 a §34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Vyhodnotil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele (zvyšované počtem spáchaných útoků, výší způsobené škody pokračující výraznou měrou škodu velkého rozsahu, dobou, po jakou stěžovatel trestnou činnost páchal, faktem, že se v jednočinném souběhu dopustil dvou závažných trestných činů), a vystihl i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Zohlednil přitom stěžovatelovu dosavadní bezúhonnost. Po zvážení všech relevantních okolností, uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody mírně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby (pět až dvanáct let) v trvání sedmi let. Odvolací soud se se zhodnocením soudu nalézacího soudu ztotožnil. Dovolací soud uvedl, že v uložení trestu při dolní hranici trestní sazby lze v posuzované věci spatřovat kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního řízení.
Z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel v rámci svých odvolacích námitek nepřiměřenou délku trestního řízení nezmínil. Učinil tak až v rámci svého dovolání, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se k úvahám o výši trestu s ohledem na délku řízení rovněž vyjádřilo, stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Ústavní soud zvážil ve světle naznačeného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných, ani jiných jeho práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu