ECLI:CZ:US:2011:2.US.68.11.1
sp. zn. II. ÚS 68/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1096/2010-201 ze dne 23. 9. 2010, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 110/2010 ze dne 31. 3. 2010 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 122/2009-123 ze dne 10. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že odsuzující rozsudek je postaven na nepravdivých svědeckých výpovědích dvou přítomných policistů a údajného poškozeného, se kterým má stěžovatel několikaleté spory, které příslušné orgány odmítají řešit. Tvrdí, že trestného činu, který je mu kladen za vinu, se nedopustil, neboť do bytu nájemníka vůbec nevstoupil a neměl ani v úmyslu se do něj dostat násilím. Uvádí, že důkazy, svědčící v jeho prospěch, nebyly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces. Neprovedením stěžovatelem požadovaných důkazů mu bylo odepřeno, aby se náležitě hájil, čímž soudy učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Ve vztahu k argumentům dovolacího soudu namítá, že stačilo označit dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž stěžovatel nebyl povinen tvrdit extrémní nesoulad, neboť hojným výčtem příkladů porušení práva na spravedlivý proces námitka takového nesouladu vyplývá implicitně. Dovolací soud se tak vyhnul přezkumu, který po něm stěžovatel požadoval.
V rámci procesních pochybení stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že mu na počátku řízení nebylo umožněno právo na právní pomoc advokátem, když na námitky, že přes víkend nestihne nalézt právního zástupce, nebyl brán zřetel. Namítá, že byl nezákonně omezen na svobodě a bylo proti němu nezákonně použito donucovacích prostředků k předvedení poté, co se nedostavil k podání vysvětlení. Při předvedení mu bylo způsobeno zranění a pracovní neschopnost. Byl spoután s rukama za zády, což lze kvalifikovat jako mučení. Následně byl nucen k výpovědi, přestože byl zraněn a v šoku. Od počátku s ním bylo zacházeno jako s pachatelem trestné činnosti a v tomto duchu bylo vedeno celé trestní řízení, které bylo jednostranné a neobjektivní. Státní zástupce překročil lhůtu k podání obžaloby, rekognice byla provedena bez jeho přítomnosti. Ačkoliv při jednání prvostupňového soudu vznesl námitku odnětí zákonnému soudci, soud se s jeho námitkou nevypořádal. I krajský soud rozhodl pouze o jednom jeho odvolání proti usnesení ze dne 3. 12. 2009 č. j. 2T 122/2009-121, přičemž opominul rozhodnout o odvolání proti dalším usnesením. Nejsou tak řádně vypořádány stěžovatelovy námitky podjatosti. Nadto byla dvě usnesení krajského soudu o nepodjatosti soudce zástupci stěžovatele doručena až na jeho žádost, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť se u odvolacího soudu nemohl účinně bránit. Veřejnost řízení byla porušena tím, že jednací síň okresního soudu byla v čase hlavního líčení zaplněna neuniformovanými příslušníky Policie ČR, takže veřejnost neměla k soudnímu jednání přístup. Usnesení krajského soudu o podjatosti stěžovatel označuje za nicotné, jednání bylo pouze formální, protože soud jej měl vyzvat k doplnění stížnosti nebo jej předvolat k ústnímu jednání. Soudy obou stupňů rovněž úmyslně neprovedly řádné dokazování, a to zvukovým a obrazovým záznamem o průběhu incidentu. Nebyl k tomu vyžádán znalecký posudek, záznam se promítal ve velké vzdálenosti od veřejnosti na malé obrazovce a bez zvukového doprovodu. Soudci odvolacího soudu postupovali zákonně, ale formálně, zejména stran časové osy videozáznamu. Úmyslně nebyly provedeny obhajobou navrhované nepřímé důkazy, objasňující celkové okolnosti situace, soudy se úmyslně nezabývaly rozpory ve výpovědích policistů a poškozeného a jejich věrohodností. Vadný postup nalézacího soudu byl přitom v přímé souvislosti s výsledným pochybením v právním posouzení žalovaného skutku, přičemž i odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a jednal formálně. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na jednotlivá "nepravdivá tvrzení" ve výrokové části rozsudku, která dle něj nemají oporu v provedeném dokazování.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 122/2009 bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Vyškově uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 14. 8. 2009 v době kolem 16.05 hod ve Vyškově, ve druhém podlaží domu č.p. 44 na Masarykově náměstí, přes výslovný nesouhlas řádného uživatele bytu č. 2 M. I., se dožadoval z titulu pronajímatele předem neohlášeného vstupu do tohoto bytu za účelem blíže nespecifikované kontroly bytu, a poté se silou rozeběhl proti vstupním dveřím, jež M. I. zavíral, a který byl tímto nárazem a přistrčením stěžovatele odhozen na zeď, o níž se udeřil hlavou na levém spánku, kdy po násilném rozražení těchto dveří neoprávněně vnikl na chodbu bytu a zde setrval až do doby, než byl za pomoci donucovacích prostředků vyveden hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR Vyškov, přičemž v důsledku výše uvedeného jednání byl poškozený M. I. hospitalizován do 15. 8. 2009 na chirurgickém oddělení Nemocnice s poliklinikou Vyškov pro vegetativní projevy otřesu mozku s předpokladem trvání pracovní neschopnosti po dobu asi dvou týdnů. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně druhým napadeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, směřujících do provádění a hodnocení důkazů. Tyto námitky se týkají skutkového hodnocení věci, přičemž stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu a nabízí vlastní verzi skutkového děje. Jak však bylo uvedeno v předchozím odstavci, přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, nález č. 79). Takové vybočení z ústavních mezí v daném případě zjištěno nebylo.
Výhrady stěžovatele stran dokazování jsou jen opětovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v rámci odvolacího řízení, které byla ze strany obou soudů věnována potřebná pozornost. Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k popsaným skutkovým zjištěním. Stěžovatelem zvolená obhajoba, že trestný čin porušování domovní svobody nespáchal, neboť do předmětného bytu vůbec nevstoupil, není podporována žádným z provedených důkazů a stojí zcela osamocena. Naopak byla vyvrácena nejen výpovědí poškozeného, ale i dalších svědků, kteří byli incidentu přítomni, a listinnými důkazy. Závěru soudů, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel za použití násilí neoprávněně vnikl do bytu poškozeného, čímž naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 tr. z., proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ve vztahu k nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatele Ústavní soud odkazuje na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 122), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedené pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. To bylo, jak vyplývá z příslušných protokolů o hlavním líčení, obhajobě i obžalobě umožněno. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2009 přitom vyplývá, že k návrhu stěžovatele byl jako důkaz promítnut videozáznam předložený stěžovatelem. Pokud některé návrhy stěžovatele, ale i státního zástupce soud odmítl provést, svůj postup v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil. Rovněž odvolací soud zdůvodnil, proč nebylo třeba dokazování dále doplňovat. Takový postup je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť důkazy, které byly v řízení provedeny, vinu stěžovatele dostatečně prokázaly a další navrhované nepřímé důkazy by na učiněných závěrech nemohly nic změnit.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání přezkoumat z důvodu extrémního nesouladu. Lze přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že důkazy byly provedeny v souladu s hledisky vymezenými ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají žádné pochybnosti. Nadto stěžovatel označil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť pod něj dovoláním vytýkané vady nelze podřadit (srov. III. ÚS 78/05, II. ÚS 279/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel totiž brojil proti postupu soudu při hodnocení důkazů a na tomto podkladě vytýkal nesprávnost učiněných skutkových závěrů, přičemž neuplatnil žádnou výhradu, která by měla hmotněprávní charakter.
Jak uvedl dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani výhrady, jimiž stěžovatel vytýkal vady v postupu orgánů činných v trestním řízení, zasahující do jeho procesních práv. Jde totiž o námitky nikoli proti právnímu stavu věci, ale proti otázkám, které mají procesní povahu, na což uplatněný dovolací důvod nedopadá.
Pokud stěžovatel námitky mající procesní charakter (že mu nebylo umožněno mít na počátku řízení advokáta, byl nezákonně omezen na svobodě, při předvedení proti němu bylo nezákonně použito donucovacích prostředků, bylo mu způsobeno zranění, bezdůvodně byl spoután a následně nucen k výpovědi, přestože byl zraněn a v šoku, byla překročena lhůta k podání obžaloby, rekognice nebyla provedena v jeho přítomnosti, byla porušena zásada veřejnosti hlavního líčení) nyní uplatňuje v ústavní stížnosti, Ústavní soud není oprávněn se jimi s ohledem na zásadu subsidiarity zabývat. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje od těch, kteří se obrací na Ústavní soud, efektivní obranu práv, která spočívá v uplatnění námitek již před orgány veřejné moci, především v uplatněných opravných prostředcích, a to přímým poukazem na příslušné základní právo a poukazem na porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo promítá. Stěžovatel však uvedené procesní námitky v odvolacím řízení neuplatnil a odvolací soud tak nedostal možnost, aby se jimi mohl zabývat. V dovolacím řízení je tak namítal nepřípustně, též proto, že je podřadil pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se však na ně nevztahuje.
Ani tvrzení, že se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s jeho námitkami podjatosti soudce Mgr. Karla Menšíka, nelze opřít o stěžovatelem označený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť na tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je pamatováno v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však stěžovatel vůbec neuvedl. Nadto, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně o vznesené námitce podjatosti rozhodl opakovaně řádně odůvodněnými usneseními ze dne 3. 12. 2009 č. j. 2 T 122/2009-120 a č. j. 2 T 122/2009-121 a dále usnesením ze dne 10. 12. 2009 č. j. 2 T 122/2009-122 a o stížnostech stěžovatele rozhodl odvolací soud třemi usneseními ze dne 24. 3. 2010 č. j. 3 To 111/2010-145, č. j. 3 To 153/2010-149 a č. j. 3 To 154/2010-153, přičemž všechna tato rozhodnutí byla stěžovateli doručena. Nelze tak přisvědčit tvrzení uplatněnému v ústavní stížnosti, že nerozhodnutím o vznesených námitkách a o stížnostech byla porušena ústavní práva stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů v dané věci nebylo zjištěno porušení zákonných ustanovení, které by se promítlo do roviny ústavnosti a mělo za následek porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu