ECLI:CZ:US:2001:2.US.708.2000
sp. zn. II. ÚS 708/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti A. L., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 14 To 337/2000, takto:
takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení, vedeném proti němu a dalším osobám, vznikly neopodstatněné průtahy způsobené nečinností vyšetřovatele. V důsledku toho, na návrh státního zástupce, nejprve Okresní soud v Táboře prodloužil stěžovateli vazbu do 18. 11. 2000. Následně, k odvolání státního zástupce, prodloužil znovu vazbu stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích, a to do 18.12.2000. Stěžovatel dále uvádí, že napadené usnesení nemá náležitosti, požadované ustanovením §134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dle názoru stěžovatele neobsahuje odůvodnění napadeného usnesení dostatečné konkrétní skutečnosti a důkazy, o něž by bylo možno opřít skutková zjištění tvořící základ tohoto rozhodnutí. Proto stěžovatel považuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 14 To 337/2000, za nepřezkoumatelné a navrhuje je zrušit.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vyšetřovatelem stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost, společně s dalšími 16 osobami. Stěžovateli bylo sděleno obvinění pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit opakovanými krádežemi osobních automobilů. Stěžovatel byl vzat do vazby na základě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 2 Nt 129/2000.
Lhůta trvání vazby stěžovatele byla postupně prodloužena až do 18. 10. 2000. Dne 11. 9. 2000 bylo stěžovateli vyšetřovatelem oznámeno, že seznámení se spisem proběhne dne 26. 10. 2000, tedy po lhůtě, na niž byla v přípravném řízení původně délka vazby omezena. Státní zástupce tudíž požádal o prodloužení lhůty trvání vazby do 18. 1. 2001, aby se obvinění mohli seznámit se spisem a aby mohla být podána obžaloba.
Soudem prvního stupně bylo žádosti státního zástupce vyhověno pouze částečně, když na základě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 10. 2000, sp. zn. Nt 359/2000, byla vazba prodloužena do 18. 11. 2000. Proti tomuto usnesení podal stížnost jak státní zástupce, tak stěžovatel.
Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, bylo napadené usnesení zrušeno a rozhodnuto tak, že se lhůta trvání vazby všech obviněných včetně stěžovatele prodlužuje do 18. 12. 2000 s tím, že nadále trvají jen vazební důvody podle ustanovení §69 odst.1 písm. a), c) trestního řádu.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor. Tento účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 21. 3. 2001, v němž odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a poukazuje i na skutečnost, že stejným usnesením bylo rozhodováno i o vazbě spoluobviněného stěžovatele ing. M. V., jehož návrh vedený pod sp. zn. III. ÚS 555/2000 byl Ústavním soudem dne 8. 3. 2001 odmítnut. Uzavřel, že v případě trestního stíhání stěžovatele se jedná o důvodné podezření z rozsáhlé trestné činnosti vysoké společenské nebezpečnosti, jak vyplývá z provedených domovních prohlídek a telefonických odposlechů. Krajský soud své rozhodnutí považuje za správné a odpovídající ustanovení §1 odst.1 trestního řádu.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí obecného soudu z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy. Jak Ústavní soud v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III. ÚS 84/94).
Ústavní stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatele směřují především proti neopodstatněnosti a nepřezkoumatelnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 14 Nt 337/2000, kterým byla vazba stěžovatele prodloužena do 18. 12. 2000.
V této souvislosti si Ústavní soud musel nejprve položit otázku, zda v době rozhodování o prodloužení vazby stěžovatele existovaly základní zákonné důvody a podmínky pro omezení osobní svobody stěžovatele vazbou. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 26. 10. 2000 shledal přítomnost vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c), trestního řádu, tedy vazby útěkové a předstižné. Své tvrzení opřel o konkrétní skutečnosti, vyplývající mimo jiné z hrozby vysokého trestu, z množství skutků, pro něž jsou obvinění stíháni, z inkriminovaných styků obviněných a také z toho, že rozsáhlá trestná činnost je často jejich hlavním zdrojem příjmů, (a tudíž hrozí pokračování v páchání trestné činnosti).
Dále Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska nároků kladených na prodloužení vazby nad šest měsíců dle ustanovení §71 odst. 2 věta druhá trestního řádu, a to přestože stěžovatel sám v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí v tomto ohledu nezpochybňoval. Ustanovení §71 odst. 2 věta druhá trestního řádu pro prodloužení vazby nad šest měsíců vyžaduje, aby vedle existence vazebních důvodů podle ust. §67 trestního řádu byla dána obava, že " propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení". Účelem trestního řízení je podle ust. §1 odst.1 trestního řádu odhalit pachatele trestného činu a po vyšetření skutku jej postavit před soud, který mu v případě, že jej shledá vinným, uloží trest či ochranné opatření.
Je zřejmé, že uvedená podmínka se vztahuje nejen na rozhodování o vazbě, která má poprvé překročit hranici šesti měsíců, nýbrž na všechna další rozhodnutí o prodloužení vazby, a to až do dvou let, kdy o dalším prodloužení za poněkud odlišných podmínek rozhoduje vrchní soud.
Přestože se v napadeném usnesení soud se zákonnou náležitostí nevypořádal výslovně, z poměrně podrobného odůvodnění jeho usnesení lze přítomnost úvah soudu vztahujících se ke větě druhé citovaného ustanovení trestního řádu zřetelně dovodit. Ústavní soud si je vědom, že není přípustné ztotožňovat důvody vazby předstižné podle ustanovení §67 odst. 1 pís.c) trestního řádu, se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení či zmaření dosažení účelu trestního řízení (jak konstatoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14.12.1996, sp.zn. Tvno 27/96), i toho, že na prodloužení vazby je nutno vždy vztáhnout vyšší požadavky než na běžné rozhodování o vazbě (III.ÚS 337/97). V daném případě je s ohledem na popsanou organizovanost, rozsah a závažnost trestné činnosti nepochybné, že nebezpečí zmaření či ztížení dosažení účelu trestního stíhání by v případě propuštění obviněných na svobodu (neprodloužení vazby) bylo zcela reálné a obava soudu při rozhodování o prodloužení vazby tudíž důvodná.
Absenci výslovného konstatování jedné z podmínek prodloužení vazby není proto možné považovat za takovou vadu, jež by byla způsobilá vést k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst.1 Listiny.
Pokud stěžovatel uvádí, že obecný soud rozhodoval o jeho vazbě na základě své libovůle bez respektu k zákonu a lidským právům, (o čemž měl vypovídat i názor soudu, že orgán trestního řízení je "dominus litis"), Ústavní soud nepovažuje námitku stěžovatele za ústavně relevantní. I když připouští, že označení orgánů činných v trestním řízení za pána sporu není šťastné, nelze ze spisového materiálu učinit závěr, že by rozhodování dotčeného soudu o vazbě stěžovatele bylo libovůlí či jiným ústavně nekonformním postojem reálně ovlivněno.
Stěžovatel dále namítal neodůvodněné průtahy v řízení, a to zejména na straně vyšetřovatele, jimiž mělo být patrně porušeno jeho právo na veřejné projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotvené ust. čl. 38 odst. 2 věta první Listiny.
Povinností orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení provést důkazy, které umožňují co nejpřesnější a nejobjektivnější posouzení věci (I. ÚS 19/97). Ze strany vyšetřovatele se mělo jednat o průtahy spočívající v liknavém provádění vyšetřovacích úkonů, (na což měl poukazovat i prvoinstanční soud rozhodující v přípravném řízení o trvání vazby). Především měly průtahy ale spočívat v tom, že ačkoli bylo dle tvrzení stěžovatele vyšetřování u konce a věc připravena k podání obžaloby, seznámení se spisem naplánoval vyšetřovatel až na 26. 10. 2000, tj. asi 7 týdnů po vyrozumění obviněného o tomto úkonu a po uplynutí tehdejší lhůty trvání vazby (18. 10. 2000). Na základě popsaného postupu vyšetřovatele musela pak být i vazba údajně účelově prodloužena .
I když Ústavní soud připouští, že není obvyklé seznamovat obviněného se spisem po takřka dvou měsících od oznámení o konání tohoto úkonu (obviněnému bylo doručeno oznámení termínu seznámení se ze spisem dne 11. 9. 2000), nelze vyloučit ani odůvodněnost takového postupu, zejména v případech, kdy je nutno doplnit spis o některé důležité materiály, které již byly vyžádány a čeká se na jejich doručení (např. od Interpolu). Na druhou stranu je třeba dát za pravdu stěžovateli, že důvodem pro takový odklad a následné prodloužení vazby by nemělo být pouze tvrzení, že seznámení se spisem bude s ohledem na rozsah spisového materiálu a počet obviněných časově náročnou záležitostí.
Ústavní soud se však dále námitkou průtahů v řízení nezabýval, neboť tato skutečnost neměla přímou návaznost na petit ústavní stížnosti, který je pro Ústavní soud závazný. Ten navrhoval zrušit usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 14 To 337/2000. Navíc podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, nemohl by Ústavní soud ani teoreticky rozhodnout jinak, než že by zakázal tomuto orgánu v průtazích pokračovat, a případně urychleně ve věci jednat nebo rozhodnout. Protože se ale zmíněné průtahy měly vyskytovat v přípravném řízení, bylo by i při jiné formulaci petitu návrhu takové rozhodnutí vyloučeno.
Ústavní soud si je vědom, že současný právní řád neposkytuje dostatečně účinný prostředek nápravy v případě neodůvodněných průtahů v řízení. Na potřebu zakotvit takový účinný prostředek ve vnitrostátním právu poukázal ve svém nedávném rozhodnutí (ve věci Kudla) i Evropský soud pro lidská práva. To je ovšem úkolem zákonodárných orgánů, nikoli Ústavního soudu, jenž pozitivní legislativní pravomoc nemá.
Neboť ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by obecný soud vydáním napadeného rozhodnutí porušil ustanovení čl. 8 odst. 5 ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. července 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu