ECLI:CZ:US:2023:2.US.763.23.1
sp. zn. II. ÚS 763/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti Miloše Lorence, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. ledna 2023 č. j. 52 A 39/2020-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v řízení o žalobě proti rozhodnutí Městského úřadu v Hlinsku ze dne 8. 3. 2016 č. j. Hl 5123/2016/SÚ rozhodl, že řízení se do pravomocného rozhodnutí Městského úřadu v Hlinsku o změně stavby "Volnočasové zařízení X" přerušuje.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení, s jehož přerušením nesouhlasí. Stěžovatel je přesvědčen, že přerušením řízení krajský soud popřel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. 6 As 211/2017-127 a stěžovateli tak odepřel účinnou ochranu před provozem stavby na základě nezákonného kolaudačního souhlasu.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale představuje ultima ratio, tj. institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků nápravy. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, kdy zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných", tj. rozhodnutích o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Ústavní soud rovněž připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší výhradně civilním soudům. Ústavní soud proto ani není oprávněn posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení.
Podle názoru Ústavního soudu tak nelze v této fázi řízení posuzovat existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1257/20, II. ÚS 2392/19, I. ÚS 1199/17, II. ÚS 1925/18, I. ÚS 1105/18, IV. ÚS 2716/19, II. ÚS 3013/15, II. ÚS1925/18, II. ÚS 134/15).
Ústavní soud uzavírá, že předmětné řízení napadeným rozhodnutím nebylo skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ze stejných důvodů napadeným rozhodnutím nemohla být tedy odepřena účinná ochrana jeho práv. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů tedy není na místě.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj