ECLI:CZ:US:2003:2.US.772.02
sp. zn. II. ÚS 772/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Bc. J. J., zastoupeného JUDr. A. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 3. 2002, č. j. 14 To 42/2002-293 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, č.j. 5 Tdo 706/2002-320, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 12. 2002 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že vydáním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 3. 2002, č. j. 14 To 42/2002-293, byl zbaven svého Ústavou zaručeného práva na spravedlivou soudní a jinou právní ochranu a možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 1 T 515/2000, z jehož obsahu zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 5. 2001, č. j. 1 T 515/2000-222, byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť skutek, jenž byl předmětem obžaloby, nebyl dle názoru soudu prvního stupně trestným činem. Obžaloba vinila stěžovatele z toho, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 a 2 trestního zákona tím, že dne 20. 12. 1999 kolem 16,30 hodin jako řidič osobního vozu tovární značky Škoda Felicia vyjel při průjezdu pravotočivou zatáčkou do levé poloviny vozovky, kde se jím řízené vozidlo střetlo s protijedoucím vozidlem tovární značky Škoda 120, řízeným MUDr. M. L., který při tom utrpěl zlomeninu levé kosti stehenní a levé kosti lýtkové, a jeho
spolucestující, Z. B., při tom utrpěl zlomeninu zevního kotníku levé dolní končetiny a další zranění.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání okresní státní zástupkyně svým usnesením ze dne 17. 9. 2001, č. j. 14 To 208/2001-235, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu opodstatněnost odvolání odůvodňovalo nedostatečně provedené dokazování a jeho hodnocení, jež nemůže obstát před premisami hodnocení důkazů obsaženými v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu.
Okresní soud v Táboře věc znovu projednal a po doplněném dokazování svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, č. j. 1 T 515/2000-245, rozhodl o vině stěžovatele za shora uvedený skutek a uložil mu za trestný čin podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání stěžovatele zrušil svým rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, č. j. 14 To 42/2002-293, rozsudek soudu prvního stupně a věc rozhodl tak, že stěžovatel je vinen spácháním uvedeného skutku, a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, který opatřil sám stěžovatel. Podle názoru krajského soudu výsledky dokazování v odvolacím řízení odpovídají výsledkům dokazování, jež provedl soud prvního stupně. S ohledem na skutkové okolnosti případu však dospěl odvolací soud k názoru, že spáchaný skutek nezakládá možnost hodnocení podle kvalifikované skutkové podstaty podle §224 odst. 2 trestního zákona a trestné jednání zhodnotil toliko jako trestný čin ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 trestního zákona, za nějž uložil výše uvedený trest.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že odvolací soud vycházel ze špatně zjištěného skutkového stavu s tím, že pokud by byl skutkový stav zjištěn správně, musel by být zproštěn obžaloby a uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 3. 10. 2002, č. j. 5 Tdo 706/2002-320 s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl. Podle názoru dovolacího soudu je nemožnost věcného projednání dovolání dána tím, že nesprávnosti ve skutkových zjištěních nezakládají dovolací důvod. Ačkoliv stěžovatel namítá nesprávnost právního posouzení, směřuje ve skutečnosti své dovolání proti skutkovým zjištěním, jež odvolací soud neučinil. Hodnocení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 trestního zákona však stěžovatel v dovolacím řízení nenapadal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje především skutečností, že byl odsouzen bez věcných důkazů a bez dostatečného posouzení expertízy znalce, kterou navrhoval jako důkaz v odvolacím řízení, poukazuje na selhání policistů v důkazním řízení, nezájmem soudů o projednání důkazů o jeho nevině a na zmanipulování soudního řízení.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34).
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 81). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z uvedených postulátů porušily. Již Okresní soud v Táboře ve svém rozsudku ze dne 22. 11. 2001, č. j. 1 T 515/2000-245, jsa vázán předchozím usnesením odvolacího soudu, doplnil dokazování, jež se soustředilo v rámci výslechu soudního znalce zejména na otázku možného působení odstředivých sil a také na přítomnost odpadlé zeminy a rzi z vozidla poškozeného v jízdnímu pruhu stěžovatele. Skutková zjištění soudu prvního stupně následně odvolací soud označil za korespondující s vlastními zjištěními, když dokazování doplnil o stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek. Odvolací soud také reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a v tomto rámci reflektoval některé nedostatky v řízení před soudem prvního stupně a vyvodil z nich odpovídající závěry.
Důkazy byly obecnými soudy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnoceny a soud z nich dovodil závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění napadeného rozsudku podrobně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebylo prokázáno, ve které polovině vozovky došlo ke střetu vozidel s tím, že v tomto případě bylo nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo, a proto měl být zproštěn obžaloby. Svůj závěr o neurčitosti místa střetu opírá především o jím v řízení předložený znalecký posudek, podle nějž obě vozidla svými levými částmi přesahovala pomyslnou dělící čáru do protisměru o 30 až 40 cm s tolerancí ± 50 cm. Uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, usnesení č. 37). Odvolací soud v souladu se zmíněnými zásadami zhodnotil všechny provedené důkazy, z nichž vyvodil skutkový závěr představující hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v souhrnu s důkazy ostatními. Uvedený znalecký posudek představuje pouze jeden z důkazů, jež byly v řízení před obecnými soudy předloženy a provedeny. Ani z něj, ani z dřívějšího posudku, jenž byl proveden jako důkaz, soudy nedovodily přesné místo střetu vozidel. K závěru, že ke střetu došlo v levém jízdním pruhu, obecné soudy dospěly za pomoci dalších důkazů (zejména výpovědi svědků nehody o místě střetu, vyjádření znalce k působení odstředivé síly a k příčinám umístění odpadlého bláta a rzi z vozidla poškozeného). Skutková zjištění provedená obecnými soudy tak tvoří ucelený řetězec. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené právě v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. I této povinnosti obecné soudy dostály.
Jde-li o stěžovatelovu námitku, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jím předložený znalecký posudek nezajímal, uvádí Ústavní soud, že dovolací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud se tímto důkazem nezabýval a stěžovatelem podané dovolání odmítl. Vzhledem k tomu, že podané dovolání směřovalo proti obsahu skutkových zjištění odvolacího soudu, nikoliv proti právnímu závěru o druhu trestního jednání, jež bylo zjištěným skutkem způsobeno, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, neboť je vázán taxativním výčtem dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 trestního řádu, mezi něž eventuální nesprávnost skutkových zjištění nepatří. Ústavní soud v těchto souvislostech podotýká, že Ústava České republiky ani Listina nezakotvují právo na mimořádný opravný prostředek. Obžalovanému v trestním řízení je založena možnost nechat přezkoumat v odvolacím řízení výrok o vině a trestu (srov. čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod). Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních prostředků ochrany práva. Je možno je podat jen v případě a za podmínek, jež stanoví zákon. Za těchto okolností nelze rozšiřovat výčet dovolacích důvodů v trestním řízení nad rámec stanovený zákonem.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem. Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu