ECLI:CZ:US:2008:2.US.785.08.1
sp. zn. II. ÚS 785/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2007, č. j. 28 Cdo 4929/2007-179, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2007, č. j. 51 Co 522/2006-166 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2006, č. j. 11 C 275/2005-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako tzv. postupník dle zákona o půdě neúspěšně soudně domáhal převedení konkrétních pozemků. Stěžovatel uvedl, že proces restitucí půdy probíhal neuspokojivě, nabídek pozemků bylo málo a finanční náhrady byly nedostatečné a polemizoval s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05, neboť postupníci by měli mít stejné postavení jako přímí restituenti. Stěžovatel argumentoval právními názory nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02. Stěžovatel dále (odkazem na rozh. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007) namítal, že je samostatně hospodařícím rolníkem, a že mu měl být pozemek vydán, neboť Nejvyšší soud rozlišuje mezi skupinami postupníků. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho vlastnické právo (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), resp. legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva").
Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda je podaný návrh způsobilý věcného projednání Ústavním soudem (první část ust. §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dále "zákon o Ústavním soudu"). Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavní soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Parlament České republiky přijal zákon č. 253/2003 Sb., který ve své části V. stanovil, že: "... lhůta pro převod [náhradního] pozemku končí dnem 31. prosince 2005" a který novelizoval i zákon o půdě č. 229/1991 Sb., který nově v ust. §13 odst. 6 a 7 stanovil prekluzi nároku na náhradní pozemek.
Tzv. restituční tečka byla před Ústavním soudem předmětem řízení o kontrole norem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (srov. tento nález v autorizované databázi rozhodnutí Ústavního soudu ČR NALUS, dostupné z: http://nalus.usoud.cz). Zde Ústavní soud konstatoval, že z hlediska ústavních principů není přípustné, aby prekludoval nárok přímých restituentů jen proto, že stát nedokáže lépe zorganizovat nabídku pozemků. Ústavní soud proto zrušil ".Ustanovení ...zákona č. 229/1991 Sb. ...a zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ...a jejich dědiců". Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 totiž bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob [zde vystupoval JUDr. Č. jako osoba, která byla na rozdíl od přímých oprávněných velmi úspěšná při jednání s Pozemkovým fondem o převodu konkrétních pozemků]. Stanovil-li zákonodárce prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění restitutio in integrum a přímých restituentů a jejich dědiců) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval (srov. in NALUS usnesení sp. zn. II. ÚS 2913/07 a I. ÚS 86/08).
Ustanovení zákona o půdě, které ve stěžovatelově věci aplikovaly obecné soudy, bylo Ústavním soudem přezkoumáno (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05). Právní normy zakotvující "restituční tečku" platí, a z toho důvodu nemá stěžovatel právo ve smyslu nároku na vydání pozemku. Nadále mu zůstalo jen právo na finanční odškodnění. Stěžovatel nebyl ani nositelem legitimního očekávání na převod konkrétního pozemku, jak se domníval, neboť po celou dobu byl obecně znám přístup státu k restitucím (náprava jen některých křivd, uspokojení přímých poškozených, nebo jejich dědiců) a stěžovatel podle svého vlastního tvrzení již při převodu nároku věděl o obtížích s jeho uspokojením. Navíc stěžovatel nárok nabyl v době, kdy již byl znám okamžik prekluze a stěžovatel musel vědět o rizikové povaze převodu.
Nesvědčí-li však stěžovateli žádný nárok, nemohlo dojít ani k porušení jeho základního práva (srov. mutatis mutandis in NALUS usnesení sp. zn. I. ÚS 756/07). Ústavní stížnost slouží k ochraně základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR, §72 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel nárok podruhé nabyl dne 14. 7. 2004, tedy v době obecné vědomosti o datu prekluze nabývaného nároku, avšak v části stížnosti, v níž argumentoval legitimním očekáváním (str. 7 dole), uvedl jen první datum nabytí (29. 11. 2002: "nemohl jsem si být při nejlepší vůli vědom, že právo ...bude ...protiústavními ... předpisy ...omezeno"). Podobná "opomenutí" významně mění pohled na opodstatněnost argumentace a advokáti, kteří se takových opomenutí dopustí, hrubě ztěžují řízení před Ústavním soudem (§61 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. dubna 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj