ECLI:CZ:US:2008:2.US.80.08.1
sp. zn. II. ÚS 80/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. M., zastoupený JUDr. Ludmilou Köhlerovou, advokátkou se sídlem Havířov, Svornosti 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 31. 3. 2006 sp. zn. 15 Co 137/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 3 C 30/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo dle čl. 36, 37 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V dané věci se žalobce domáhal po stěžovateli coby žalovanému zaplacení částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že stěžovatel byl odsouzen za spáchání trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona syna žalobce (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře č.j. 9 T 22/2003-525, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 13/2004-571). Po smrti svého syna nechal žalobce postavit pomník za 25.000,- Kč, podle §37 nařízení vlády č. 108/94 Sb. se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 10.000,- Kč. Okresní soud v Táboře napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 10.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 6. 2. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 5. 2004 do 5. 2. 2005 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 2% úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč od 6. 2. 2005 do zaplacení pro zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud zčásti zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, odmítl jako zjevně bezdůvodné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel však nenapadl. Proto se Ústavní soud nezabýval námitkami stěžovatele, jež byly předmětem přezkumu u dovolacího soudu a byly shledány zjevně bezdůvodnými. V této části proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Ústavní soud se tedy mohl zabývat jen námitkami stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a procesní námitkou (pouze však ve vztahu k výrokům o nákladech řízení), že soudy nebylo respektováno jeho právo být osobně přítomen projednávání jeho věci a k prováděným důkazům se vyjádřit.
K námitce stěžovatele stran nákladů řízení Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Pouze rozhodnutí založená na naprosto extrémním vybočení z principů spravedlnosti jsou v oblasti rozhodování o nákladech řízení sto způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Takováto situace však v projednávané věci nenastala. Ostatně ani stěžovatel neuvádí ve své ústavní stížnosti argumentaci, která by věc posouvala do ústavněprávní roviny, jedná se pouze o vyjádření nesouhlasu se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, a uplatnění vlastního názoru. K tomu lze dodat, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna. V interpretaci soudů, že skutečnost nevyzvání k úhradě škody před podáním žaloby neznačí neúčelné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, s ohledem na to, že hmotné právo neukládá osobě, která se domáhá náhrady škody, povinnost před podáním žaloby vyzvat k úhradě škody, nelze shledat prvky svévole, ani extrémní rozpor s obecnými pravidly aplikace práva, vzhledem k nimž až by tento výklad dosáhl roviny ústavněprávní. Rovněž skutečnost, že soudy neshledaly důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., nemůže na tomto závěru ničeho změnit. Je totiž pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. I. ÚS 389/05, I. ÚS 152/06). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Obdobné lze uvést stran §151 odst. 2 o. s. ř., které umožňuje obecným soudům výjimečně výši odměny advokáta za zastoupení stanovit i podle právního předpisu o mimosmluvní odměně, a to mj. tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat.
Pokud jde o procesní námitku stěžovatele, i kdyby Ústavní soud shledal porušení jednoduchého práva stěžovatelem rozporovaným postupem obecných soudů (dle stěžovatele měl okresní soud odročit jednání a krajský soud nařídit jednání), za situace, kdy zde Ústavní soud neshledal porušení základního práva v samotné interpretaci a aplikaci jednotlivých ustanoveních regulujících institut náhrady nákladů řízení, bylo by formalistické, pokud by kasačním zásahem ingeroval do posuzované věci s odůvodněním, že obecné soudy nedostály své povinnosti dát stěžovateli procesní prostor vyjádřit se. To zvláště za situace, kdy to byl stěžovatel, který podal odvolání a měl tak možnost své námitky proti rozsudku soudu prvního stupně vyjádřit právě formou odvolání. Uvedené platí tím spíše, když stěžovatel sice vytýká obecným soudům, že mu neumožnily účasti na jednání, nicméně toliko formálně, tj. aniž by jakkoli alespoň naznačil, co relevantního, způsobilého přivodit pro něj příznivější rozhodnutí by před obecnými soudy uváděl. Nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že předmětem jeho činnosti je materiálně pojatá ochrana základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku. Není tedy jeho cílem zatvrzelé lpění na formálních či formálně-procesních aspektech té které věci bez logicky domýšlené propojenosti s materiálně chápanou spravedlností a přiměřeností. Z tohoto pohledu je nutno nahlížet i na nyní posuzovanou ústavní stížnost. Lze připomenout zásadu, vyslovenou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelů podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu