ECLI:CZ:US:2015:2.US.818.15.1
sp. zn. II. ÚS 818/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Nezdary, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 83, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 26 Cdo 4156/2014-277, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 3. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že žalobkyně MB Property Development, a.s. ("leasingová" nájemkyně "obchodního centra Mladá Boleslav - Retail park, tj. budovy č. p. X1, nacházející se na pozemku parc. č. X2 a pozemcích parc. č. X3, X4 a X2, zapsaných na LV č. X5 pro k. ú. Kosmonosy, obec Kosmonosy" - dále jen "budova") se domáhala, aby jí žalovaný, v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel" (podnájemce "nebytových prostor - obchodu č. 9, o celkové výměře podlahové plochy 57 m2, nacházejícího se v budově" - dále jen "předmětné nebytové prostory", resp. "nebytové prostory") zaplatil částku 382.281,37 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Z toho částku 321.809,76 Kč požadovala z titulu dlužného podnájemného z předmětných nebytových prostor za část dubna 2012 a za období od 1. května 2012 do 31. března 2013, částku 31.512,- Kč z titulu nezaplacených paušálních úhrad za totéž období a částku 28.959,61 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % za každý (započatý) den prodlení se zaplacením dlužného podnájemného a úhrad za služby vyčíslené ke dni 18. března 2013.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. 6. 2013 č. j. 8 C 90/2013-158 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. prosince 2013 č. j. 19 Co 441/2013-188 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 26 Cdo 4156/2014-277 bylo podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v tom, jakým způsobem se dovolací soud vypořádal s jeho námitkou vymezenou v jeho dovolání proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, kterou stěžovatel brojil proti nesprávné aplikaci norem hmotného práva, které obsahují pravidla pro výklad projevu vůle obsaženého v právním úkonu. Ze strany dovolacího soudu došlo k restriktivnímu výkladu pojmu nesprávného právního posouzení, resp. významu pojmů právního posouzení a skutkového zjištění, čímž podle stěžovatele došlo k nepřípustnému omezení dovolacího důvodu v rozporu se smyslem a účelem ust. §241a odst. 1 o. s. ř., což vedlo k tomu, že toto ustanovení bylo interpretováno způsobem, který je přepjatě formalistický, jakož i v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dovolací soud podle stěžovatele nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. V neposlední řadě došlo ze strany dovolacího soudu k excesu v rovině ústavního práva tím, že byla zcela ignorována právní argumentace stěžovatele týkající se vymezení dovolacího důvodu, kterou stěžovatel podpořil odkazem na judikaturu dovolacího soudu, a proto je podle stěžovatele jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Stěžovatel uvádí, že si byl vědom předpokladů vymezení způsobilého dovolacího důvodu, které jsou upraveny v ust. §241a odst. 1 o. s. ř., a proto výslovně odkázal na usnesení dovolacího soudu ze dne 30. června 2009 sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, ve kterém byl přijat právní závěr, že výklad projevu vůle za použití interpretačních pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, pročež otázka takového posouzení je otázkou právní.
Stěžovatel dovodil, že v důsledku přepjatě formalistického rozlišení pojmů právního posouzení a skutkového zjištění, nesoucího nesmazatelné znaky nahodilosti a svévole, došlo k nepřípustně restriktivnímu výkladu pojmu nesprávného právního posouzení, a tím i k omezení dovolacího důvodu oproti smyslu a účelu ust. §241a odst. 1 o. s. ř., což je nutno považovat za svévolnou aplikaci podústavního práva, která vyústila v odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i obecně pojatého principu rovnosti (ust. čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a ústavního postulátu vyloučení svévole (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy), došlo ze strany dovolacího soudu v důsledku porušení ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy, které je nutno spatřovat v tom, že dovolací soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), podle kterého se v případě výkladu obsahu smlouvy jedná o právní posouzení, aniž však bylo ze strany dovolacího soudu podáno alespoň stručné odůvodnění, proč s tímto názorem nesouhlasí, resp. byly předestřeny jeho vlastní úvahy, které názoru Ústavního soudu konkurují (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2919/10 (N 40/60 SbNU 477).
Dovolací soud podle stěžovatele vybočil z ústavněprávních mezí také tím, že zcela ignoroval v dovolání uplatněnou právní argumentaci stěžovatele (podepřenou odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), jejímž prostřednictvím se stěžovatel snažil vysvětlit, že v případě výkladu obsahu smlouvy se jedná o právní posouzení, pročež je také v případě uvedené dovolací námitky vymezen způsobilý dovolací důvod podle ust. §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolací soud podle stěžovatele rovněž nevysvětlil, proč se přiklonil k (opačnému) právnímu názoru, podle kterého je zjišťování obsahu smlouvy skutkovým zjištěním, pročež je jeho rozhodnutí zatíženo nepřípustnou svévolí, resp. nese nesmazatelné prvky nahodilosti a libovůle, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v jeho věci nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání; stěžovatel je přesvědčen, že ve svém dovolání nenapadl nesprávná skutková zjištění, která nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, jak nesprávně dovodil Nejvyšší soud.
Ústavní soud připomíná, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť ve smyslu ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva. Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci této pravomoci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat.
Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
V souzené věci podal stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu dovolání, ve kterém namítal, že odvolací soud nesprávně interpretoval ujednání čl. 3.3 Podnájemní smlouvy, neboť jednak nezjišťoval skutečnou vůli jednajících osob "výslechem účastníků řízení, popř. svědků, v rámci důkazního řízení", a jednak v rozporu s jeho textem dovodil, že podnájem nebytových prostor mohl vypovědět výlučně z důvodů uvedených v §9 zákona č. 116/1990 Sb., ačkoli výčet výpovědních důvodů obsažený v citovaném ujednání byl pouze demonstrativní (neboť byl uvozen termínem "zejména"). Podle mínění stěžovatele se tím soud odchýlil od právních názorů vyslovených např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 31. března 2011 sp. zn. 23 Cdo 37/2010 a ze dne 28. března 2012 sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, a dále rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/2003 (N 84/37 SbNU 157).
Nejvyšší soud k výše uvedené námitce stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovodil, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem výkladem čl. 3.3 a 3.4 Podnájemní smlouvy. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
V rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1548/97 Nejvyšší soud vyslovil, že především (při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného skutkového zjištění) nelze ztratit ze zřetele zásadu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Takovým skutkovým zjištěním [jež zůstalo dovoláním - odůvodněným pouze dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. - nenapadeno] je i to, že projevy vůle obou účastníků smlouvy směřovaly k nájmu celé budovy. Jestliže z takového skutkového zjištění odvolací soud vyvodil závěr o právním režimu budovy podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku, je - ovšem pouze potud - jeho názor správný.
V usnesení ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4974/2007 Nejvyšší soud vyslovil, že zkoumá-li soud kupní smlouvu z hlediska zjištění účelu uzavření tohoto smluvního vztahu, jedná se o skutkové závěry, a nikoliv závěry právní. Posuzuje-li proto soud vůli účastníků smluvního vztahu promítající se do jeho obsahu, činí skutkové závěry; právní posouzení se pak promítá do hodnocení, jaká práva a povinnosti smluvním stranám z takového právního úkonu vyplývají. Jinými slovy řečeno, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, činí skutková zjištění, zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní.
Stěžovatel ve svém dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně interpretoval ujednání čl. 3.3 Podnájemní smlouvy, neboť nezjišťoval skutečnou vůli jednajících osob "výslechem účastníků řízení, popř. svědků, v rámci důkazního řízení". Jak však z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění. Smlouva jako taková, a tedy i smlouva podnájemní, je totiž právním úkonem, resp. právním jednáním, tedy právní skutečností volního charakteru. Smlouva je ujednáním dvou či více stran (v daném případě dvou), na jejímž základě vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti.
Vycházeje z výše citované judikatury Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud dostatečným způsobem vysvětlil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, což je právě případ stěžovatele. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) a ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2919/10 (N 40/60 SbNU 477) či na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383) neshledal Ústavní soud v souzené věci případnými.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu