infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.2017, sp. zn. II. ÚS 838/16 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:2.US.838.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:2.US.838.16.1
sp. zn. II. ÚS 838/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4860/2015-121 ze dne 10. února 2016, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §236 - §243g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se domáhá zrušení části čtvrté hlavy třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), pro rozpor se základními právy na spravedlivý proces a na přístup k soudu upravenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 109/2014 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 109/2014-77 ze dne 16. 1. 2015 bylo řízení ve věci stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody a odškodnění, co do částky 150 286 Kč s příslušným úrokem z prodlení zastaveno (výrok I.), žaloba, aby žalovaná zaplatila stěžovateli částku 202 961 Kč s příslušným úrokem z prodlení, byla zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby stěžovatele a o jeho zbylém nároku na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin přechovávání dětské pornografie podle §205a trestního zákona. 3. Městský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 58 Co 128/2015 ze dne 25. 6. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k úroku z prodlení změnil tak, že se řízení zastavuje ohledně úroku z prodlení 8,05% z částky 152 863 Kč od 17. 4. 2014 do 1. 7. 2014 (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 1 700,20 Kč s příslušným úrokem z prodlení a co do částky 203 837,80 Kč s příslušným úrokem z prodlení se žaloba zamítá (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 29 161 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 8 947,20 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, že stěžovatel neprokázal nemajetkovou újmu, neboť přes řádné poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. neuvedl konkrétně, v čem újma spočívá, když pouze obecně tvrdil, že obvinění z držení dětské pornografie citelně zasáhlo do jeho osobní sféry. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že jeho dovolání obsahovalo vysvětlení, že požadavek prvoinstančního i odvolacího soudu, aby bylo specifikováno, jaká konkrétní imateriální újma byla nedůvodným trestním stíháním způsobena, a toto tvrzení bylo prokázáno, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž bylo odkázáno v poznámce pod čarou. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadeného usnesení i příslušného soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s procesním postupem Nejvyššího soudu, na jehož základě došlo k odmítnutí jím podaného dovolání, v němž stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. 8. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že jedním z případů porušení práva na spravedlivý proces, jehož neoddělitelnou součástí je i právo jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, je svévolné odmítnutí meritorního přezkumu z důvodu restriktivního či přepjatě formalistického výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivce k soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu jednotlivých podání. Taková pravidla a podmínky jsou obecné soudy povinny interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301)]. To platí i pro řízení o dovolání, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů, včetně práva na spravedlivý proces [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131), sp. zn. II. ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 8/76 SbNU 123)]. Je proto nezbytné, aby i rozhodnutí dovolacího soudu nejen odpovídalo zákonu v meritu věci a bylo vydáváno za plného respektu k procesním normám, nýbrž aby také jeho odůvodnění odpovídalo zákonným kritériím. Úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání se přitom musí pohybovat nejen v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem, ale i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. 9. Jak však vyplývá z napadeného usnesení, výše uvedené povinnosti Nejvyšší soud dostál, když s odkazem na svá rozhodnutí (která přezkoumával i Ústavní soud a shledal je ústavně konformní) uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého dříve přijatého řešení se dovolací soud má odchýlit. Z podaného dovolání, které je součástí soudního spisu, se totiž tyto otázky nepodávají. 10. Dovolacímu soudu je možno pouze vytknout, že se při hodnocení přípustnosti dovolání blíže nezabýval nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2012, na nějž stěžovatel v dovolání v poznámce pod čarou odkázal v souvislosti se svým tvrzením, že požadavek prvoinstančního i odvolacího soudu, aby specifikoval, jaká konkrétní újma mu byla nedůvodným trestním stíháním způsobena a toto prokázal, je v rozporu s uvedeným judikátem, a je proto nadbytečné tuto újmu s ohledem na její povahu jakkoliv konkretizovat. V nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016 (obdobně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005) totiž Ústavní soud konstatoval, že i námitka o protiústavnosti právních závěrů či procesního postupu odvolacího soudu představuje naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nicméně současně uvedl, že tato námitka musí být v dovolání dostatečně odůvodněna a konkretizována (pouhé obecné konstatování o protiústavnosti těmto požadavkům nedostojí). Dovolací soud se proto měl s uvedeným judikátem alespoň ve stručné podobě při odmítnutí dovolání zabývat. 11. Existence určitého procesního nedostatku však nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť není nutné rušit rozhodnutí v případě, kdy je zřejmé, že procesní pochybení nemohlo mít reálnější dopad na spravedlnost soudního řízení jako celku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99 ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 2239/11 ze dne 15. 9. 2011, dostupná na http://nalus.usoud.cz). 12. Stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 řešil otázku, zda lze přiznat náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu. Je v něm mimo jiné konstatováno, že "...každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání. Je sice pravdou, že do okamžiku právní moci je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží nejen psychickou, ale mnohdy právě i finanční. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla...". Jak však vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně, soudy nezpochybňovaly nárok na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání. Protože však stěžovatel v souvislosti se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč pouze jednou větou uvedl, že bylo zasaženo do jeho osobnostní sféry, důvodně ho podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvaly, aby svůj nárok doplnil a jasně specifikoval, na což stěžovatel vůbec nereagoval a jeho tvrzení tak zůstalo pouze v obecné rovině. Soudy proto nijak nepochybily, když požadavek stěžovatele v tomto rozsahu zamítly s tím, že na základě v žalobě uvedených nedostatečných tvrzení není možné nároku vyhovět. Pokud stěžovatel z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 vyvozuje, že nemusí tvrdit ani prokazovat, jaká konkrétní újma a v jaké výši mu byla nezákonným stíháním způsobena, nic takového se z tohoto nálezu nepodává, takže jeho závěry by jen stěží mohly rozhodnutí dovolacího soudu zvrátit. 13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost a s ní spojený akcesorický návrh na zrušení ustanovení §236 - §243g o. s. ř. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněné návrhy. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2017 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:2.US.838.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 838/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 11. 7. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 3. 2016
Datum zpřístupnění 23. 8. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 99/1963 Sb.; Občanský soudní řád; §236, §237, §238, §238a, §239, §240, §241, §241a, §241b, §242, §243, §243a, §243b, §243c, §243e, 243f, §243g
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §236, §237, §238, §238a, §239, §240, §241, §241a, §241b, §242, §243, §243a, §243b, §243c, §243d, §243e, §243f, §243g, §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-838-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 98277
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-08-26