ECLI:CZ:US:2007:2.US.936.07.1
sp. zn. II. ÚS 936/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 6. září 2007 sp. zn. II. ÚS 936/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2007 č. j. 11Co 887/2006-356, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2007 č. j. 11Co 887/2006-356 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedenému usnesení, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně ve výši 124 751 Kč a před odvolacím soudem ve výši 42 275 Kč, a to tak, že je povinna je zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti uvedla, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno postupem odvolacího soudu, který ji nevyrozuměl o tom, že předchozí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo zrušeno, a že z toho důvodu probíhá nové řízení o této otázce. Konkrétně šlo o to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově byl stěžovatelkou veden spor o zvýšení výživného pro manželku. Spor posléze ukončil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340, kterým změnil původní vyhovující rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, a to tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že úspěšnému žalovanému, v tomto řízení vedlejšímu účastníkovi, nebyla přiznána.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník ústavní stížnost. Ústavní soud jej ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil nálezem ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 196). Krajský soud v Ostravě, aniž stěžovatelku o tomto vývoji vyrozuměl, znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že ji uznal povinnou uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů v rozsahu, jak je uvedeno shora. Stěžovatelka se tak až z tohoto rozhodnutí dozvěděla, že předchozí rozhodnutí o nákladech řízení bylo zrušeno. Nebylo jí tak umožněno, aby na takto nově vzniklou situaci reagovala. Uvedla, že na její straně přitom došlo k významné změně majetkových poměrů, která dokonce vedla Okresní soud v Karviné - pobočku v Havířově, že v jiné věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 112 C 33/2005, ji osvobodil od placení soudních poplatků v plném rozsahu. Tato nová majetková situace podle názoru stěžovatelky nemohla zůstat bez vlivu na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení též v nyní posuzované věci. Namítaným postupem soudu jí však byla odňata možnost, aby na novou situaci upozornila.
Stěžovatelka proto rozhodnutí napadla ústavní stížností. K výzvě soudce zpravodaje doplnila následně své podání o sdělení, čeho přesně se po Ústavním soudu domáhá, což původně opomněla učinit; navrhla tedy, aby Ústavní soud svým nálezem oba výroky usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2007 č. j. 11Co 887/2006-356 zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten svého práva nevyužil a pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí, ze kterého je zřejmé, proč soud neaplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Současně vyjádřil souhlas, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.
K vyjádření byl vyzván též vedlejší účastník řízení, Ing. M. R. Po opakovaném doručování mu výzva byla doručena dne 19. 5. 2007 na adresu ..., Praha 8, kam má podle relace pošty zajištěnu dosílku. Svého práva vyjádřit se k podané ústavní stížnosti ve stanovené 30 denní lhůtě, která uplynula dne 18. 6. 2007, nevyužil. Uvedeným přípisem byl také vyzván, aby se vyjádřil, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, s tím, že jeho případné mlčení bude bráno jako jeho souhlas.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání souhlasila výslovně.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově sp. zn. 112 C 229/2001. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka dne 2. 10. 2001 doručila soudu žalobu, kterou se domáhala zvýšení výživného na manželku, stanoveného předchozím pravomocným rozhodnutím soudu částkou 2 500 Kč, a to na částku 18 000 Kč měsíčně. Ve věci dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, a to vždy tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud v pořadí první vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, v pořadí druhé vyhovující rozhodnutí pak změnil rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 tak, že žalobu zamítl, a o nákladech řízení rozhodl tak, že vedlejšímu účastníkovi, který byl jako žalovaný v řízení plně úspěšný, se náhrada nákladů podle §150 o. s. ř. nepřiznává. Použití citovaného ustanovení občanského soudního řádu odůvodnil tak, že vychází z nepoměru mezi příjmy obou účastníků, z něhož dovodil, že nepřiznání náhrady nepřivodí vedlejšímu účastníkovi takovou újmu, jakou by její přiznání způsobilo stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni).
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník řízení ústavní stížnost, která byla projednávána Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 401/06. Z obsahu příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník v postavení stěžovatele v ústavní stížnosti namítl, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 Listiny, a právo na rovnost účastníků řízení, zaručené v čl. 37 Listiny. Argumentoval tím, že soud své rozhodnutí v otázce nákladů řízení náležitě neodůvodnil a ve skutečnosti pouze odkázal na ustanovení zákona. V ústavní stížnosti citoval řadu nálezů Ústavního soudu a poukazoval na to, že rozhodnutí soudu je s nimi v rozporu.
Ústavní soud mu dal za pravdu a nálezem ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 196) uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výroku o náhradě nákladů zrušil. Zdůraznil, že zásady upínající se k čl. 36 Listiny vyžadují, aby výrok o nákladech řízení byl celkově souladný s průběhem řízení, přičemž úvahy vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněny. Pokud jde o ustanovení §150 o. s. ř., nelze ho považovat za předpis, který by zakládal volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci existují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout jako k okolnostem mimořádného zřetele hodných. Ústavní soud se stěžovatelkou v tomto řízení nejednal jako s vedlejším účastníkem řízení a nezaslal jí ani ústavní stížnost k vyjádření, ani jí posléze nedoručil vydaný nález.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením následně rozhodl tak, že vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši, jak je uvedeno shora, aniž předem stěžovatelce doručil nález Ústavního soudu a aniž ji jakkoliv vyrozuměl o tom, že řízení před ním, pokud jde o náhradu nákladů řízení, probíhá dále. Tak se stalo, že stěžovatelka nebyla vyrozuměna o pokračování řízení v tomto rozsahu a o vývoji projednávané věci se jako účastník řízení dozvěděla až z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, proti kterému již nemohla podat žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla vyrozuměna o tom, že její věc, kterou považovala za pravomocně skončenou, pokračuje v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Upozorňuje na to, že na její straně došlo k zásadní změně v jejích výdělečných a majetkových poměrech, na které v důsledku postupu soudu nemohla upozornit, a tím jí byla odňata možnost před soudem jako účastník řízení jednat.
Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 94). Jde totiž o to, že ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé, a nikoliv k řízení o nákladech řízení, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává.
Ústavní soud z obsahu soudního spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově sp. zn. 112 C 229/2001 a spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 401/06 zjistil, že v řízení před Ústavním soudem ani v následném řízení před odvolacím soudem nebyl stěžovatelce doručen nález Ústavního soudu, kterým byl zrušen výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrok o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka stěžovatelky je opodstatněná. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tato práva se váží k řízení ve věci samé, a nikoliv k řízení o nákladech řízení, avšak to neznamená, že na toto řízení kritéria spravedlivého procesu vůbec nedopadají. Řízení o náhradě nákladů je součástí soudního řízení a pokud soud v rámci řízení o věci samé o náhradě nákladů s konečnou platností nerozhodl, je nutné v dalším řízení, kde se již řeší jen otázka nákladů řízení, postupovat způsobem, který se nevymyká základním principům spravedlivého procesu. Mezi takové principy nepochybně spadá informovanost toho, kdo je účastníkem řízení, že jeho věc dále probíhá, byť jen v části týkající se toliko nákladů řízení.
Tento závěr vyplývá z obecně platného principu, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). I když tedy na řízení o náhradě nákladů řízení nelze beze zbytku vztahovat všechna práva, jež se váží k řízení o projednání vlastního předmětu sporu, např. lze připustit, že takové řízení nemusí již probíhat veřejně a za přítomnosti účastníků, nelze na druhé straně akceptovat, aby účastníkovi bylo upřeno právo být informován, že řízení, které již pravomocně skončilo, v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí dále pokračuje. Jen tak lze zajistit, aby účastník řízení mohl na takto vzniklou procesní situaci reagovat. Absence takové informace zakládá nerovnost mezi účastníky řízení.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na rovné zacházení v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivé řízení vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že nebyla vůbec vyrozuměna o tom, že řízení, které bylo pravomocně skončeno, v důsledku nálezu Ústavního soudu pokračuje, byť jen v rozsahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno. Ústavní soud tím nikterak nepředjímá samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť řešení této otázky je plně v kompetenci obecného soudu.