ECLI:CZ:US:2020:2.US.95.19.1
sp. zn. II. ÚS 95/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rolanda Jozefa Marcela Vanheese, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 461/2018-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z důvodu průtahů v soudním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci vypořádání společného jmění manželů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") ze dne 18. 5. 2017 č. j. 6 C 272/2015-113 bylo žalované České republice uloženo zaplatit stěžovateli 47 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a stěžovateli uloženo zaplatit žalované České republice částku 314,40 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 12 Co 226/2017-168 změnil výrok I. rozsudku nalézacího soudu tak, že ohledně částky 47 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), výrok II. rozsudku nalézacího soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované České republice částku 1 200 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Konstatoval, že otázka, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Přiměřenost délky soudního řízení hodnotil s ohledem na složitost věci, mezinárodní prvek a nutnost provádět dokazování v cizině, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce. Při zvažování (ne)přiměřenosti délky řízení odvolací soud zvažoval kritéria §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), a individuálně posuzoval, zda byla při projednávání věci zachována či překročena doba přiměřená. S ohledem na to, že předmětné řízení nebylo zatíženo nepřiměřenou délkou ve smyslu §13 odst. 1 věta první a třetí zákona č. 82/1998 Sb., námitky týkající se výše tvrzené újmy se míjí s obsahem napadeného rozhodnutí.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudní řízení trvající 5 a půl roku je vadné a v rozporu s judikaturou vrcholných soudů; Ústavní soud ve své předchozí rozhodovací praxi vyslovil, že nepřiměřeně dlouhé je řízení o správní žalobě trvající na jedné instanci 3 a půl roku (k tomu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 899/17, III. ÚS 1263/17 a I. ÚS 3324/15). Dále stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 689/2015, 30 Cdo 3044/2016, 30 Cdo 2389/2015; rozhodnutí Evropského soudu pro lidský práva (dále jen "ESLP") ve věci Žirovnický proti České republice (č. 10092/13) a Golha proti České republice (č. 7051/06) a řadu rozhodnutí odvolacích soudů. Stěžovatel rovněž namítá, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je svou podstatou řízením se zvýšeným významem pro účastníky, a mělo by proto být vyřizováno přednostně. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vyměření a vybrání soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč je protiústavní a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18.
6. Z formálního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srv. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)].
10. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální (srv. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1370/19 ze dne 3. 9. 2019).
11. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění řádně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, že stěžovatelem v dovolání předkládaná otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a dovolání je proto nepřípustné; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ve vztahu k námitce protiústavnosti vyměření a vybrání soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že stěžovatel soudní poplatek uhradil, prostředkem ochrany tvrzeného porušení práv není v takové situaci podání ústavní stížnosti, nýbrž návrh na vrácení údajně nesprávně vyměřené částky podle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O návrhu rozhodne soud usnesením, proti němuž je v závislosti na typu řízení a platné právní úpravě buď přípustný opravný prostředek, nebo jej je možné napadnout přímo ústavní stížností. Případné odmítnutí vrácení poplatku, na nějž má poplatník nárok, přitom může být důvodem porušení jeho základních práv a svobod [srv. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ústavní soud nicméně upozorňuje, že ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019) Ústavní soud shledal, že zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. sledující cíl zamezení zneužívání dobrodiní zákona ve formě osvobození od soudních poplatků naplňuje legitimní účel. Důvodem kasačního zásahu v citovaných nálezech byla absence novelizace položky 22, která vedla k vyměřování soudního poplatku za odvolání podle hodnoty sporu, což ve většině případů představovalo částku nepřiměřenou ve srovnání s fixní částkou za žalobu ve výši 2000 Kč a za dovolání ve výši 14 000 Kč. Jak však Ústavní soud na několika místech v citovaných nálezech zdůraznil, situace v případě dovolání je odlišná, neboť novelou zákona č. 296/2017 Sb. naopak došlo k (nepřímé) novelizaci položky 23. Poplatková povinnost je v případě dovolání, obdobně jako v případě žaloby, stanovena fixní částkou, a to ve výši 14 000 Kč.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu