ECLI:CZ:US:2021:2.US.956.20.1
sp. zn. II. ÚS 956/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Štěpánská 39, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2019 č. j. 11 C 201/2018-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na bezplatnou zdravotní péči zaručené čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny), práva na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na ochranu tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatelka se domáhala na žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatila za zdravotní péči v souvislosti s těhotenství a porodem porodní asistentce Ivaně Königsmarkové. Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem její žalobu zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že protiústavní aplikací zákonných a podzákonných předpisů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s výkladem právní úpravy týkající se úhrady zdravotních úkonů z veřejného zdravotního pojištění, dle kterého je asistence porodní asistentky při porodu proplácena z veřejného zdravotního pojištění pouze v případě, že je poskytnuta ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelka dále polemizuje s výkladem vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče (dále jen vyhláška č. 92/2012 Sb.), ze které nalézací soud dovodil, že na porod v domácím prostředí vedený porodní asistentkou se vztahují podmínky uvedené v příloze č. 2 určené pro ambulantní péči. Ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, stanoví, že v rámci zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí pacienta lze vykonávat pouze takové zdravotní výkony, jejichž poskytnutí není podmíněno technickým a věcným vybavením nutným k jejich provedení ve zdravotnickém zařízení. Porodní asistentky však nejsou oprávněné provést císařský řez, ke kterému je zapotřebí operační sál. Stěžovatelka je přesvědčená o tom, že žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna byla povinna nasmlouvat poskytování zdravotnických úkonů porodními asistentkami v domácím prostředí. Stěžovatelka se proto domáhá ústavněkonformní aplikace zákonné a podzákonné úpravy zaručující jí právo na hrazenou zdravotní péči při domácím porodu, stejně jako mají ostatní pojištěnky právo na hrazenou péči při porodu v nemocnici. Stěžovatelka se cítí současnou právní úpravou diskriminována. Současný výklad a aplikace právní úpravy je rovněž v rozporu s evropským právem, a to směrnicí Rady ES 80/155/EHS, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu, neboť Česká republika podmiňuje hrazení úkonů porodní asistentky v domácím prostředí jejich vybavením pro vedení císařského řezu, čímž omezuje volný pohyb osob v rámci EU. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s argumentem obecného soudu, že s ohledem na to, že úkon není obodován v seznamu uvedeném ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, nelze úkon proplatit.
5. Podle stěžovatelky existují tři způsoby vedení porodu: ve zdravotnickém zařízení, které matka zvolí pouze v případě patologického těhotenství, v ambulantní péči, tedy v tzv. porodním domě, a v péči domácí, která by měla být standardní variantou v případě fyziologických nekomplikovaných porodů (k tomu stěžovatelka dokládá srovnávací studii se zahraničím). Stěžovatelka vysvětluje, že se pro domácí porod rozhodla po předchozí zkušenosti s porodem ve zdravotnickém zařízení, při kterém zdravotnický personál odmítl nechat dotepat pupečník plný pro dítě důležitých látek, po zralé úvaze založené na prostudování všech dostupných informací a po absolvování všech vyšetření, která by mohla odhalit nějakou kontraindikaci. V České republice převládající přístup k domácím porodům považuje stěžovatelka za paternalistický a pokrytecký a podrobně popisuje vše, co se jí na porodu ve zdravotnickém zařízení nelíbí. Stěžovatelka nesouhlasí s přístupem vážícím právo dítěte na ochranu zdraví proti zájmům matky, neboť má za to, že se nejedná o zájmy protichůdné; naopak "systém" dle stěžovatelky hájí i další zájmy, např. finanční zájmy zdravotnických zařízení. Stěžovatelka dále nesouhlasí s argumentem nalézacího soudu, že mohla využít služeb předporodní a poporodní péče, neboť jí šlo hlavně o porod samotný. Stěžovatelka si vybrala zkušenou porodní asistentku. Není dle stěžovatelky podstatné, že porodní asistence bylo oprávnění k výkonu porodní asistentky vráceno až dne 10. 10. 2016, neboť v době, kdy porodní asistentku potřebovala, tj. dne 25. 5. 2016, žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna žádnou porodní asistentku s neokleštěným oprávněním nasmlouvanou neměla. Svou ústavní stížnost stěžovatelka končí apelem, že bychom si žen, které dokáží provázet rodičku při porodu mimo zdravotnické zařízení, měli vážit, a nikoli je perzekuovat.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci byl předmětem řízení před obvodním soudem spor o zaplacení částky 9000 Kč s příslušenstvím, tedy částky, kterou lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4163/19 ze dne 11. 2. 2020 či usnesení sp. zn. III. ÚS 4136/19 ze dne 28. 1. 2020).
9. Navzdory bagatelní výši předmětu sporu, může být ústavní stížnost výjimečně meritorně posouzena, a to v případě, že se týká ústavněprávní otázky, která má relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Obrazně to lze vyjádřit i tak, že se zkoumá "hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen" [nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Ani uvedené kvalitativní hledisko však nebylo v posuzované věci naplněno.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecného soudu, kterou vedla již v předchozím řízení. Se všemi argumenty se obecný soud již vypořádal a své závěry řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud je shledává udržitelnými. Ústavní soud neshledal ani porušení práva na
bezplatnou zdravotní péči, ani nepřípustný zásah do práva na soukromí.
11. Ve vztahu k právu na bezplatnou zdravotní péči hrazenou skrze veřejné zdravotní pojištění Ústavní soud ustáleně připomíná, že se jedná o právo sociální, a tedy smyslem jeho ústavního zakotvení není vymezení prostoru svobody jednotlivce, do kterého veřejná moc není oprávněna zasahovat, nýbrž
naopak garance, že stát bude v určitých případech aktivně jednat, aby zajistil podmínky pro jeho důstojný život a rovnost šancí. Tomu odpovídá i čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze hospodářských, sociálních a kulturních práv, jež jsou obsažena ve vyjmenovaných ustanoveních hlavy čtvrté Listiny, včetně základních práv podle čl. 31 Listiny, domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavně zaručená sociální práva obsažená v ustanoveních vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny nepůsobí bezprostředně ve vztahu k jednotlivcům. Je to až tzv. podústavní právní úprava, která ve skutečnosti dává odpověď na otázku, čeho a za jakých podmínek se může jednotlivec na základě tohoto základního práva domáhat, tedy jaké jsou meze tohoto základního práva. Uvážení zákonodárce není bezbřehé, jeho meze vyplývají z podstaty a smyslu sociálního práva, jichž v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny musí být zákonem šetřeno [srv. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/15 ze dne 30. 5. 2017 (N 89/85 SbNU 503; 231/2017 Sb.)].
12. V případě základního práva občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky podle čl. 31 věty druhé Listiny je zákonodárce povinen stanovit podmínky jeho realizace, včetně vymezení, která zdravotní péče a zdravotní pomůcky musí být občanům poskytovány bezplatně, tedy bez toho, aby za jejich poskytnutí vznikla občanům povinnost k jejich přímé úhradě. Podstata a smysl tohoto základního práva budou zachovány tehdy, bude-li občanům zaručeno bezplatné poskytnutí zdravotní péče a zdravotních pomůcek potřebných pro zlepšení nebo zachování jejich zdravotního stavu nebo zmírnění jejich utrpění, a to formou takového ošetření a léčby, jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité úrovně a lékařské etiky [srv. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 14/02 ze dne 4. 6. 2003 (N 82/30 SbNU 263; 207/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 3/15 ze dne 30. 5. 2017 (N 89/85 SbNU 503; 231/2017 Sb.)].
13. Podmínky poskytování zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění upravují ustanovení §13 a násl. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Způsob hrazení jednotlivých úkonů zdravotní péče upravuje §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění, podle kterého za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Ustanovení dále upravuje náležitosti takové smlouvy a podmínku, že smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat. Smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze k úhradě zdravotnických výkonů obsažených ve vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (§17 odst. 1 předposlední věta). Podle §18 odst. 1 zákona o veřejném pojištění, nestanoví-li tento zákon jinak, poskytují hrazené služby jiní zdravotničtí pracovníci než lékaři, s výjimkou klinických psychologů a farmaceutů, pouze na základě indikace ošetřujícího lékaře pojištěnce.
14. Ze skutkových zjištění v posuzovaném případě vyplynulo, že stěžovatelkou zvolená porodní asistentka, Ivana Königsmarková, neměla v době stěžovatelčina porodu ani platné oprávnění k výkonu činnosti porodní asistentky, ani uzavřenou smlouvu se žalovanou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou o poskytování a úhradě hrazených služeb (porodní asistentka o uzavření smlouvy v předmětné době ani nezažádala). Stěžovatelce tak v souladu s výše uvedenou právní úpravou nemohla být poskytnutá zdravotní péče uhrazena z veřejného zdravotního pojištění, neboť pro to nebyly splněny podmínky dané právní úpravou. Takovýto závěr obecného soudu není v rozporu s právem zaručeným čl. 31 Listiny, neboť, jak bylo již výše vysvětleno, práva na bezplatnou zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění se lze domáhat pouze na základě podmínek stanovených zákonem.
15. Pokud jde o obecnou argumentaci stěžovatelky týkající se zákonem stanovených podmínek pro výkon zdravotní péče poskytované porodními asistentkami, zejména nesouhlas s požadavky na technické a věcné vybavení, pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavního pořádku nevyplývá pozitivní závazek státu zaručit realizaci domácího porodu za účasti porodní asistentky, pakliže i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ze dne 15. 11. 2016 ve věci Dubská a Krejzová proti České republice (stížnosti č. 28859/11, 28473/12) odůvodnil proporcionalitu zásahu do čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ochranou zdraví rodičky a novorozence. Evropský soud pro lidská práva pregnantně konstatoval, že politika státu zaměřená na podporu porodů v nemocnicích (a tedy nepodporující domácí porody) představuje zásah do práva zaručeného čl. 8 Úmluvy, jenž není nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli, jímž je ochrana zdraví a bezpečí matky i dítěte během porodu i po jeho skončení. Ve světle těchto závěrů je třeba vnímat závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/11 (viz všech sedm konkurenčních stanovisek k odůvodnění usnesení, zejména stanoviska soudkyně Ivany Janů a soudce Jana Musila).
16. Co se týče argumentace právem Evropské unie, Ústavní soud předně upozorňuje, že stěžovatelkou citovaná směrnice Rady 80/155/EHS ze dne 21. ledna 1980 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu pozbyla platnosti již v roce 2005. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací, která směrnici 80/155/EHS nahrazuje, ukládá členským státům zajistit přístup k výkonu povolání porodní asistentky prostřednictvím příslušných (harmonizovaných) kvalifikačních požadavků, nezabývá se však stanovením (harmonizovaných) podmínek poskytování zdravotních služeb s tímto povoláním spojených. Stanovení těchto podmínek přenechává směrnice plně členským státům a jimi uplatněným hlediskům, jako je např. ochrana veřejného zdraví [srv. výkladové pravidlo (6) preambule směrnice]. V České republice tyto podmínky stanoví zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v platném znění. Stěžovatelčina argumentace právem Evropské unie je proto pro posouzení ústavní stížnosti irelevantní, nebylo proto třeba zabývat se komplexním vztahem práva Evropské unie a ústavního pořádku České republiky.
17. Stěžovatelka se dále v ústavní stížnosti věnuje obecnému popisu problematiky domácích porodů a činnosti porodních asistentek. Snáší přitom celou řadu argumentů ve prospěch domácích asistovaných porodů a jejich legalizace. Jakkoliv lze chápat snahu stěžovatelky o změnu nazírání na domácí porody jak orgány veřejné moci, tak i odbornou veřejností, v posuzované věci není pro takovou argumentaci žádné místo. Stěžovatelce by mělo být vzhledem k její profesi zřejmé, že stanovení podmínek pro výkon činnosti porodní asistentky a jejich praktického využívání nepřísluší v žádném případě soudům, a to ani evropskému, ani ústavnímu, ani obecnému, ale pouze moci zákonodárné a výkonné, které po zevrubné odborné a společenské debatě zvolí odpovědné řešení.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu