ECLI:CZ:US:2009:2.US.962.08.1
sp. zn. II. ÚS 962/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti EDEC-CR s.r.o., sídlem Praha 3, Orebitská 4, zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem Praha 1, Voršilská 10, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 13 C 42/2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 27. 7. 2005 ve věci sp. zn. 13 Co 206/2005 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008 ve věci sp. zn. 25 Cdo 214/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 16. 6 1994 si stěžovatelka pronajala pozemky spravované Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "Pozemkový fond") dle §17 odst. 1 zákona č. 226/1991 Sb. k nezemědělským účelům, konkrétně k výstavbě obchodního centra. Dne 2. 2. 1999 Okresní soud Praha - západ vydal rozsudek ve věci sp. zn. 6 C 1537/98, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001 ve věci sp. zn. 26 Co 358/99 konstatoval, že předmětné pozemky vlastní Královská kanonie premonstrátů. Nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a Pozemkovým fondem se tak stala neplatnou, a stěžovatelka se na základě toho domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ze strany Pozemkového fondu.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Soud prvního stupně posuzoval návrh stěžovatelky podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že Pozemkový fond není státním orgánem a uzavírání smluv Pozemkovým fondem není úředním postupem ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. Městský soud v Praze jako soud odvolací konstatoval, že neshledává na postupu a především závěru soudu prvního stupně pochybení a rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelčino dovolání posléze Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka polemizuje se skutečností, že jsou napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna především tím, že Pozemkový fond není státním orgánem, pročež se při jeho činnosti nejedná o výkon veřejné moci. Odvolací soud navíc v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 575/99 a sp. zn. 25 Cdo 2905/99, tato rozhodnutí poté navíc napadeným rozsudkem popřel dle stěžovatele i Nejvyšší soud) konstatoval, že při nakládání s majetkem státu nemůže dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Tímto výkladem měly obecné soudy porušit stěžovatelčina základní práva.
Dle názoru stěžovatelky je pro účely posuzování nároků podle zákona č. 58/1969 Sb. nerozhodné, zda je (či není) Pozemkový fond právnickou osobou odlišnou do státu, neboť do úvahy je třeba brát pouze otázku, zda plní úkoly státních orgánů (či nikoliv). V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že úkoly státních orgánů a jiných orgánů veřejné správy jsou založeny zákonem, a stejně tak Pozemkový fond je zřízen na základě zákona (zákon č. 569/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.). Pozemkový fond byl dle stěžovatelky zřízen za účelem správy nemovitostí ve vlastnictví státu; výkon této správy je proto plněním úkolů orgánu veřejné správy. Skutečnost, že Pozemkový fond uzavřel nájemní smlouvu se stěžovatelkou k pozemkům, které nebyly ve vlastnictví státu, je tedy dle stěžovatelky nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelčiných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda skutečnost, že Pozemkový fond zařadil pozemky, které nebyly ve vlastnictví státu, mezi pozemky, které může dát do nájmu, přičemž se tyto pozemky posléze staly předmětem (neplatné) nájemní smlouvy, je možno podřadit pod tzv. nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., respektive zákona č. 82/1998 Sb. Jinými slovy, pro posouzení opodstatněnosti dané ústavní stížnosti je stěžejní otázka, zda obecné soudy v právní věci stěžovatelky porušily její základní práva garantovaná Listinou a Úmluvou, pokud (prokázaná) pochybení Pozemkového fondu nepodřadily pod tzv. nesprávný úřední postup ve smyslu uvedených zákonů.
Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR, v zásadě nepřísluší revidovat rozhodnutí obecných soudů, jimž není v žádném případě instančně nadřazen, neporušují-li tyto soudy svou rozhodovací činností některá základní práva stěžovatelů. V kontextu projednávané věci je proto třeba konstatovat, že k porušení stěžovatelčiných základních práv by mohlo dojít toliko v případě, že by se obecné soudy v procesu interpretace právních předpisů - v dané věci např. při výkladu §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., respektive §5 zákona č. 82/1998 Sb. - dopustily libovůle spočívající ve zjevném excesu logickém, případně judikatorním.
Excesivní vybočení, jež by zakládalo důvodnost posuzovaného podání, nicméně v projednávané věci shledáno nebylo.
Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné zabýval pojmem "nesprávný úřední postup" a konstatoval, že dle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. může jít v případě nesprávného úředního postupu o "jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu". Podstatné je, že úředním postupem je jednání, kdy státní orgán vystupuje jako nositel veřejné moci a tuto svoji moc uplatňuje. Podle Nejvyššího soudu pak sice stát odpovídá i za subjekt odlišný od státního orgánu, na který byl výkon státní moci přenesen, jedná-li jako nositel veřejné moci; výkonem veřejné moci není nakládání se státním majetkem. Stát podle zákona č. 58/1969 Sb. neodpovídá za činnost subjektu, který do právních vztahů vstupuje jako subjekt občanskoprávních vztahů, za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů odpovídají subjekty podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody. Dále Nejvyšší soud, s odkazem na předcházející judikaturu (resp. rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 1024/2000), doplnil, že Pozemkový fond je účelovým sdružením majetku, nikoliv orgánem výkonné moci. Jestliže se tedy nejedná o úřední postup a nejde ani o škodu způsobenou státem, nelze zakládat odpovědnost státu za pochybení Pozemkového fondu na základě zákona č. 58/1969 Sb.
V předchozím odstavci prizmatem napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu rekapitulované právní závěry soudů obecných jsou dle mínění Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace práva, jež je prosta prvků libovůle, je řádně odůvodněna, přičemž toto odůvodnění je srozumitelné a ústavně konformní.
Pouze na okraj proto Ústavní soud konstatuje, že ani po stránce věcné neshledává na právních závěrech obecných soudů učiněných ve stěžovatelčině právní věci žádná ústavněprávně relevantní pochybení, naopak že se jedná o právní závěry zcela konformní s dosavadní judikaturou.
Ústavní soud se problematice veřejné moci v minulosti již mnohokrát věnoval a ve svých rozhodnutích tento pojem vymezil; například v usnesení ze dne 25. 11. 1993 ve věci sp. zn. II. ÚS 75/93 veřejnou moc charakterizoval jako takovou moc, "která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu".
Činnost Pozemkového fondu by tedy mohla být podřaditelná pod ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. pouze za předpokladu, že Pozemkový fond vystupuje v dané věci v pozici nositele veřejné moci, tedy že Pozemkový fond je v tzv. vrchnostenském postavení ve vztahu ke stěžovatelce. V případě uzavření - čistě občanskoprávní - nájemní smlouvy by proto závěr o vrchnostenském postavení Pozemkového fondu nebyl ničím opodstatněný (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001 ve věci sp. zn. II. ÚS 93/99; tímto nálezem byl ostatně zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2000 ve věci sp. zn. 29 Cdo 575/99, na který se stěžovatelka výslovně odvolává - její argumentace opírající se o existenci tohoto judikátu tak nemůže být případná).
Projednávané podání ze shora předestřených důvodů postrádá jakékoli opodstatněnosti jak v rovině práva ústavního, tak v rovině práva podústavního.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu