ECLI:CZ:US:2008:2.US.969.08.1
sp. zn. II. ÚS 969/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. P. (vystupuje též pod jmény R. F. nebo M. P.), zastoupeného Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008 č. j. 10 To 26/2008-1913, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2008, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení, jímž Vrchní soud v Praze zamítl jeho stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře o dalším trvání vazby. Současně žádá o přednostní projednání věci.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obě rozhodnutí posuzují otázku trvání vazby pouze z pohledu naplnění podmínek trestního zákona a trestního řádu, aniž by braly v úvahu pohled zdravotní. Uvádí, že již při zatýkání a následném výslechu bylo zřejmé, že stěžovatel není po zdravotní stránce zcela v pořádku. Přesto byla nařízena vazba. Vzhledem ke zdravotním problémům byl poslán na vyšetření do vězeňské nemocnice a na specializované pracoviště Nemocnice na Bulovce, byl u něj identifikován HIV pozitivní a žloutenka typu C. Přes veškerá doporučení specialistů mu však dle jeho tvrzení není poskytována řádná léčba, když mu bylo sděleno, že léčba je drahá, že je cizí státní příslušník a že nemá zaplaceno zdravotní pojištění. Opakovaně žádal o poskytnutí zdravotní péče formou žádosti o propuštění z vazby, případně o vyhoštění do své vlasti, ale jeho žádostem nebylo vyhověno. Má za to, že rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na život zakotvené v čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu zdraví zakotvené v čl. 31 Listiny.
Z obsahu napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Dne 25. 1. 2008 byla na stěžovatele a dalšího obviněného podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře obžaloba pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž oba obvinění jsou trestně stíháni i pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Usnesením ze dne 21. 2. 2008 č. j. 9 T 2/2008-1862 bylo mj. rozhodnuto podle §71 odst. 5 tr. ř. o ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že u něj nadále trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. ř. O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. stížnost zamítl jako nedůvodnou. Obava, že by se mohl stěžovatel skrývat nebo uprchnout, je dle soudů založena důvodným podezřením, že po dobu svého pobytu na území České republiky užíval několik falešných totožností a znesnadňoval tak zjištění své totožnosti. Nadto mu hrozí vzhledem k okolnostem páchání trestné činnosti vysoký trest odnětí svobody, a to ve výměře nad 8 let. Důvod vazby předstižné je odůvodněn dlouhou dobou páchání trestné činnosti a výdělečným motivem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy se zákonnými podmínkami stanovenými pro možnost ponechání stěžovatele ve vazbě ve stádiu po podání obžaloby zabývaly (srov. ust. §71 odst. 5 tr. ř. ve spojení s §67 tr. ř.). Soud prvního stupně k tomu v souladu s ustálenou praxí vazebního rozhodování stěžovatele za přítomnosti jeho obhájkyně vyslechl. Pokud poté dospěl k závěru, že vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. ř. u stěžovatele nadále trvají a své rozhodnutí dostatečně srozumitelně odůvodnil (i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03) a vysvětlil, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele, nelze jeho postupu z ústavního hlediska cokoli vytknout. Rovněž rozhodnutí stížnostního soudu bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a je přesvědčivým způsobem odůvodněno. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Zatímco při osobním slyšení před soudem prvního stupně stěžovatel argumentoval především tím, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že vyšetřování je od počátku tendenční a účelové a že jako cizinec má ztíženou možnost obhajoby a požádal, aby byl z důvodu vážného zdravotního stavu, který je dle názoru českých lékařů stabilizovaný, urychleně eskortován do vlasti, v ústavní stížnosti žádné námitky ohledně důvodnosti dalšího trvání vazby nevznáší. Výhradně argumentuje svým vážným zdravotním stavem a neochotou příslušných orgánů a lékařů poskytnout mu zdravotní péči.
Ústavní soud v minulosti k obdobným námitkám stěžovatelů o neposkytnutí řádné lékařské péče ve výkonu vazby konstatoval, že způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody, pro které byla vazba nařízena a pro které je nutné její trvání. Poukázal přitom na náš právní řád, především právní předpisy, jimiž se řídí výkon vazby, které poskytují dostatek prostředků k ochraně práv vazebně stíhané osoby, jichž může v případě, že není spokojena se způsobem výkonu vazby, ke zjednání nápravy využít (srov. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05).
I v souvislosti s nyní projednávanou věcí je třeba odkázat na ustanovení §360 tr. ř., dle něhož podmínky výkonu vazby stanoví zvláštní zákon. Tím je zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby a na něj navazující vyhláška č. 109/1994 Sb., které upravují vlastní průběh výkonu vazby, zejména z pohledu práv a povinností obviněných ve vazbě i dalších osob, které se na výkonu vazby podílejí nebo o něm rozhodují. Právo na zdravotní péči obviněného ve výkonu vazby je upraveno v ustanovení §18 odst. 3 zákona o výkonu vazby, dle něhož má obviněný právo na zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem s přihlédnutím k omezení vyplývajícím z účelu vazby. Zdravotní péči o obviněného zajišťuje především zdravotnické středisko ve věznici nebo jiné zdravotnické zařízení vězeňské služby, ve stanovených případech pak nejbližší zdravotnické zařízení umístěné mimo věznici (srov. §32 vyhlášky č. 109/1994 Sb.).
Jak vyplývá z lékařských zpráv připojených k ústavní stížnosti, stěžovatel byl poté, co u něj byl diagnostikován HIV pozitivní, opakovaně vyšetřen na infekčním oddělení Nemocnice České Budějovice, v Nemocnici Vazební věznice Praha Pankrác, kde byl od 19. 4. do 10. 5. 2007 hospitalizován, a na infekční klinice Fakultní nemocnice na Bulovce. Ze stanoviska Nemocnice České Budějovice z 10. 10. 2007 vyplývá, že při nepodání antivirotik nehrozí u stěžovatele bezprostřední ohrožení na životě. Nelze dovodit, že by stěžovateli byla odmítnuta lékařská péče. Tato péče je mu zajištěna jak zdravotnickým střediskem vězeňské služby, tak i speciálními zdravotnickými zařízeními mimo věznici. Pokud není stěžovatel spokojen s kvalitou a způsobem léčení, které dle něj neodpovídá doporučení lékařů - specialistů, má k dispozici dostatek prostředků k ochraně svých práv a ke sjednání nápravy (srov. ustanovení §20 a §29 zákona o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Ústavní soud znovu opakuje, že způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně. Stěžovatel má ustanovenou obhájkyni, která mu v této záležitosti jistě poskytne právní pomoc.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu