ECLI:CZ:US:2009:2.US.978.09.1
sp. zn. II. ÚS 978/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Z., zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 2011/2008-81, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008 č. j. 56 Co 657/2007-67 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2007 č. j. 16 C 356/2006-47, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení uvedená soudní rozhodnutí, o nichž tvrdí, že jimi byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a svobodách, zejména v právu na rovné postavení (resp. zákazu diskriminace) podle článku 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byl dle stěžovatele porušen článek 3 odst. 1, článek 4 odst. 3 a článek 11 Listiny.
Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že soudy všech tří stupňů vycházely při svém rozhodování z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů restitučních předpisů v projednávané věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to na straně jedné tzv. "přímých oprávněných a jejich dědiců" a na straně druhé "postupníků". I když si je stěžovatel vědom, že tento postup vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb. a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 39, nález č. 226, str. 389, jeví se mu takový postup diskriminační a v rozporu s právy a svobodami garantovanými ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel odmítá označení "spekulanta s pozemky", neboť v pravomocně skončeném soudním řízení prý prokázal, že sice nabyl předmětné nároky podle zákona o půdě smlouvou o postoupení práv od "původního přímého restituenta", ale nikoli za účelem spekulace, nýbrž vždy veden snahou realizovat v předmětné lokalitě konkrétní podnikatelský záměr pro konečné využití pozemků k zemědělským účelům. Stěžovatel se proto opakovaně účastnil soutěží o přidělení pozemků v rámci veřejných nabídek a podával žádosti o úplatný převod pozemků od Pozemkového fondu ČR. Tyto aktivity nebyly z pohledu stěžovatele úspěšné; důvodem byla jednak malá nabídka pozemků nabízených Pozemkovým fondem a dále skutečnost, že v konečné fázi měli přednost v případě veřejných nabídek nájemci předmětných pozemků.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 56 Co 657/2007-67, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2007, č. j. 16 C 356/2006-47, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovaný (vedlejší účastník) byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků specifikovaných v žalobním návrhu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž na žalobce byla původními oprávněnými osobami na základě smluv o postoupení pohledávek postoupena práva ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, s odůvodněním, že nedošlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku 6 zákona č. 253/2003 Sb. ve vztahu k postupníkům bez ohledu na to, co bylo motivem postoupení restitučního nároku. Pokud ze zrušovacího výroku citovaného nálezu Ústavního soudu byly vyjmuty osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob, tento postup byl odůvodněn tím, že nejde o osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, kterou má zákon o půdě odstranit, nýbrž se jednalo o osoby, jež převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako jiné osoby v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl pro absenci zásadního právního významu v rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledává důvod vytknout rozhodnutím obecných soudů ústavně právní pochybení, neboť jak judikatura obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu), tak i Ústavního soudu je od vydání citovaného nálezu Ústavního soudu při posuzování žalob postupníků o převod náhradních pozemků konzistentní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 86/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 785/08, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jakkoli považuje stěžovatel nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 za "diskriminační", porušující jeho vlastnická práva a právo na rovné postavení, a tedy rovněž za protiústavní, není z hlediska Ústavního soudu ani nyní důvod se od závěrů přijatých v předmětném nálezu odchýlit, a to ani s ohledem na námitky a argumentaci stěžovatele.
V již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 se Ústavní soud zabýval i právním postavením tzv. postupníků, přičemž ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů se postavil na stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům". Pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý (nejen) vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, "jen" realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatele, se všemi riziky z toho vyplývajícími. Nelze tedy v tomto případě dovodit závěr o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu