ECLI:CZ:US:2009:2.US.99.09.1
sp. zn. II. ÚS 99/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1. 10. 2008, č. j. 18 Co 165/2008-473, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 7. 2006, č. j. 10 C 82/2002-341 a doplňujícímu rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. 12. 2007, č. j. 10 C 82/2002-422, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručené základní práva garantovaná v (a) čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dálen jen "Úmluva"), (b) čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, (c) čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), (d) čl. 1 Listiny, (e) dále že napadená rozhodnutí představovala porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, (f) čl. 6 odst. 1 Úmluvy a (g) čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny. Namítaná porušení těchto základních práv stěžovatel ve své ústavní stížnosti zevrubně odůvodnil a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na přerušení řízení u Ústavního soudu a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku (dále jen "ESD") dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen "Smlouva o založení ES").
Okresní soud v Chrudimi dne 24. 7. 2006 zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. Heřmanův Městec. Podle názoru okresního soudu se stal řádným vlastníkem předmětných nemovitostí stát a jako vlastník je též na základě řádné smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem převedl žalovaným V. a V. S. do jejich spoluvlastnictví. Dne 12. 12. 2007 Okresní soud v Chrudimi svůj předcházející rozsudek doplnil o další bod, když doplňujícím rozsudkem zamítl žalobu na určení, že je stěžovatel vlastníkem dalšího pozemku nacházejícího se rovněž v k. ú. Heřmanův Městec.
Stěžovatel napadl rozsudky včas podaným odvoláním, jehož součástí byl i návrh na předložení předběžné otázky ESD dle čl. 234 Smlouvy o založení ES. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil. K návrhu na předložení předběžné otázky zaujal záporné stanovisko, neboť smyslem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva evropských společenství, zatímco návrh stěžovatele byl veden cílem dosáhnout přenesení rozhodovací pravomoci státu na jiný členský stát. Vycházeje ze skutkových zjištění okresního soudu, krajský soud shledal napadený rozsudek věcně správným, neboť "deklaratorní rozhodnutí byla vydána orgánem nadaným příslušnou pravomocí, nepochybně označují osobu, jíž se konfiskuje (a to veškerý majetek), byla doručena náležitým způsobem, a stala se pravomocnými." Vlastnictví k předmětným nemovitostem proto přešlo podle názoru krajského soudu ex lege a ex tunc na stát. Žalobě také nemohlo být vyhověno z toho důvodu, že "ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st 21/05 nemůže mít žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to pro absenci legitimního očekávání (§80 písm. c) o. s. ř.)."
Po posouzení námitek a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky stěžovatele, musí se druhý senát Ústavního soudu přiklonit k závěru, že tomu, aby se stěžovatel úspěšně domohl ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, skutečně brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.). Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ust. §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její menšinový názor pro posouzení věci relevantní.
Podle stanoviska pléna totiž "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Závěry plynoucí ze stanoviska pléna proto vylučují, aby se stěžovatel úspěšně domáhal ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku, na který se - ať už z jakékoliv důvodu - nevztahovaly restituční předpisy. Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatele stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy (srov. pro podrobnou argumentaci usnesení sp. zn. I. ÚS 3262/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Judikatura Ústavního soudu se vyvíjí v čase. Stanovisko Ústavního soudu představovalo obrat v dosavadní judikatuře, když bylo konstruováno na základě vymezení se druhého senátu Ústavního soudu vůči předchozím nálezům sp. zn. I. ÚS 539/98 (N 46/21 SbNU 411) a IV. ÚS 403/98 (N 156/12 SbNU 431), v nichž se Ústavní soud vyslovil ve prospěch možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva v případech podobných tomuto určovací žalobou. V mezidobí tedy skutečně došlo ke změně judikatury Ústavního soudu a stanoviskem pléna je vázán i dnes ve věci rozhodující senát, zatímco názory vyslovené v předcházejících rozhodnutích Ústavního soudu přestaly být relevantní.
Návrhu stěžovatele stran postoupení věci ESD, nemohl Ústavní soud vyhovět, neboť, jak shora vysvětleno, stěžovateli vlastně pro vedení sporu před obecnými soudy chybí věcná aktivní legitimace. Navíc Ústavní soud dodává, že stěžovatelův návrh nesleduje ani účel prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení ES, kterým je - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný. V pravomoci ESD není rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (pro podrobnou argumentaci viz usnesení sp. zn. II. ÚS 71/06 dostupné na dostupné na http://nalus.usoud.cz/). S ohledem na výše řečené Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu