ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1234.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1234/2021-1878
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3˚, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511 156 995, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Sinkulova 1158/25, proti povinnému V. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 17 Co 305/2020-1776, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 Nc 5080/2005-1748, zamítl návrh povinného z 23. 6. 2020 na odklad exekuce nařízené usnesením ze dne 24. 2. 2005, č. j. 10 Nc 5080/2005-60 (výrok I), a zamítl i návrh povinného z 23. 6. 2020 na zastavení téže exekuce (výrok II). Konstatoval, že exekuce je vedena na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu, jehož věcná správnost nemůže být dle ustálené soudní praxe v exekučním řízení přezkoumávána. K vedení exekuce je (mimo jiné) dostačující směnka v té podobě, jak byla předložena, a povinný svými mnohokrát uplatněnými návrhy jen oddaluje vlastní vymáhání dlužné částky.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II je zrušil a řízení o návrhu povinného z 23. 6. 2020 na zastavení exekuce zastavil. Odvolací soud uvedl, že otázkou platnosti postoupení pohledávky a ve vazbě na tuto i aktivní legitimací oprávněné se soudy v tomto řízení opakovaně zabývaly (viz usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu z 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261; dále usnesení okresního soudu z 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286, v němž soud respektoval právní názor Krajského soudu v Praze vyjádřený v usnesení z 31. 5. 2006, č. j. 30 Co 71/2006-221; případně usnesení z 5. 4. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-513, ve spojení s usnesením z 8. 6. 2012, č. j. 17 Co 213/2012-543, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, ve spojení s usnesením z 16. 8. 2016, č. j. 17 Co 169/2016-1073).
3. Odvolací soud dále uvedl, že nyní projednávaný návrh povinného na zastavení exekuce je již čtrnáctým, který soudy v této věci řešily. Opakovaně (v rámci řízení o nařízení exekuce i řízení o návrzích na zastavení exekuce) se zabývaly i tím, zda na oprávněnou řádně přešlo právo z vykonávaného exekučního titulu, a uzavřely, že z listin, které oprávněná doložila, mají její aktivní legitimaci ve věci za prokázanou. Při hodnocení předložených listin vycházely mimo jiné z fotokopie směnky. Bez ohledu na tvrzený nesoulad tohoto závěru s judikaturou Nejvyššího soudu se jedná o otázku pravomocně rozhodnutou, která již nemůže být (ani ve světle nové judikatury) znovu posuzována (§159a odst. 5 resp. od 1. 1. 2014 odst. 4 o. s. ř.). Povinný proto již nemůže zpochybnit další vedení exekuce tím, že dosud nebyl v exekučním řízení předložen originál směnky, a není tak dána aktivní legitimace oprávněné. Nejedná se o novou skutečnost (soudem neprojednanou), rozvíjením právní argumentace povinný pouze usiluje o přezkum totožného předmětu řízení. Kromě toho povinný ani neuvedl žádná konkrétní tvrzení (natož důkazy), že oprávněná převedla směnku na jinou osobu poté, kdy jí směnka byla vrácena v roce 2014 nalézacím soudem. Odvolací soud tedy s ohledem na výše uvedené nenařizoval jednání, neprovedl důkaz originálem směnky a neshledal vadu řízení v tom, že i soud prvního stupně postupoval shodně. Závěrem návrh povinného označil za další z jeho šikanózních prostředků prodlužujících délku exekuce, kdy v rámci postihu nemovitých věcí povinného byly uděleny příklepy, ohledně kterých jsou vedena odvolací řízení, v nichž povinný žádá o posečkání s rozhodnutím do doby, až bude rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce. Povinný zasahuje výrazně do práv oprávněné, neboť brání tomu, aby exekuční orgány vymáhaly vykonatelnou pohledávku v přiměřeném čase.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž zrušil výrok II usnesení soudu prvního stupně a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil, napadl povinný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že odvolací soud posoudil otázku nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné v rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel zdůraznil, že odvolací soud se odmítl věcně jeho návrhem zabývat, neboť dospěl k závěru, že se jedná o věc již pravomocně rozhodnutou. Přitom považuje postup odvolacího soudu za odchylující se od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4086/2018 (totožnost věci je dána stejnými účastníky a stejným skutkovým základem projednávané věci – stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) s tím, že nejde o věc rozhodnutou, neboť až nyní požadoval předložení originálu směnky s úředně ověřenými podpisy indosantů, což dosud nenavrhoval a žádný soud se tímto dosud nezabýval.
5. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí účelově a nesprávně poukazuje na své dřívější rozhodnutí ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105. Podle jeho názoru se v dřívějším rozhodnutí krajský soud směnkou nezabýval, protože řešil odlišné otázky (hovořil o ní jen v souvislosti s námitkou neoprávněného vyplnění směnky). Dovolatel pak z nalézacího spisu zjistil, že k datu 31. 5. 2005 nebyl indosament směnky opatřen úředními ověřeními podpisů (podpis prvního indosanta byl uznán za vlastní až dne 21. 6. 2005, podpis druhého indosanta ověřen vůbec nebyl, přičemž exekuce byla nařízena již dne 24. 2. 2005). V době nařízení exekuce originál směnky tedy nemohl být opatřen úředně ověřeným podpisem všech indosantů a na oprávněnou proto právo z této směnky kvalifikovaně nepřešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2009, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3271/2018). To byl důvod, proč povinný požadoval předložení směnky. Pokud oprávněná nedisponuje směnkou, její směnečný nárok by zanikl, jelikož nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, a exekuce by musela být zastavena.
6. Dovolatel připomněl, že aktivní legitimaci je soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí, stejně tak i kvalifikované prokázání přechodu práva z exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3259/2007).
7. Dovolatel rovněž doplnil, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a do jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Posléze též navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení.
8. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
9. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
11. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že otázka aktivní legitimace oprávněné byla v průběhu exekučního řízení soudy již zkoumána a pravomocně rozhodnuta (§159a odst. 4 o. s. ř.), a proto nemůže být znovu posuzována (ani perspektivou nové judikatury).
12. Ze soudního spisu se podává, že povinný ve svém odvolání ze dne 1. 4. 2005 (viz čl. 64 spisu), jež podal proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2005, č. j. 10 Nc 5080/2005-60, kterým byla nařízena exekuce na majetek povinného, namítal nedostatek aktivní legitimace oprávněné v řízení s tím, že nebylo kvalifikovaným způsobem prokázáno, že by došlo k jejímu právnímu nástupnictví (viz odstavec pátý strana druhá odvolání). Není tudíž pochyb, že se odvolací soud s otázkou aktivní legitimace v řízení včetně kvalifikovaného průkazu právního nástupnictví oprávněné musel vypořádat, což učinil a svůj závěr promítl do usnesení ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005 - 105. Dovolání proti němu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261, odmítl, přičemž vysvětlil, že závěr o aktivní legitimaci oprávněné v řízení je závěrem právním, jehož přezkumu v dovolacím řízení nelze docílit prosazováním vlastních skutkových zjištění odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací (zda na oprávněnou v exekučním řízení řádně přešla pohledávka původního věřitele).
13. Mimo jiné z důvodu nedostatku aktivní legitimace oprávněné podal povinný rovněž návrh za zastavení exekuce dne 6. 10. 2005. Tento návrh byl nakonec pravomocně zamítnut usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286. Dále nedostatek aktivní legitimace oprávněné povinný namítal v návrhu na zastavení exekuce ze dne 19. 7. 2015 (správně 27. 7. 2015 – č. l. 887), tento návrh byl usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, zamítnut (výrok IV), Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2016. č. j. 17Co 169/2015-1073, usnesení okresního soudu v tomto výroku zrušil a řízení zastavil s tím, že o otázce aktivní legitimace oprávněné bylo pravomocně rozhodnuto, a proto ji nelze projednat znovu.
14. Dovolatel je přesvědčen, že není dána totožnost věci, resp. stejný skutkový základ, uplatnil-li námitku nedostatku aktivní legitimace s požadavkem na předložení originálu směnky (s úředně ověřenými podpisy indosantů), dle níž byl vymáhaný exekuční titul vydán. Dovolatel poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, od nějž se měl odvolací soud odchýlit. Uvedené usnesení se však týká posouzení nemajetnosti povinného, jehož dřívější návrh na zastavení exekuce byl odmítnut pro předčasnost, neboť exekutor dosud neučinil všechny nezbytné kroky ke zjištění jeho majetkové situace a pozdější návrh bylo třeba věcně projednat s ohledem na skutečnosti ovlivňující majetkové poměry povinného a nastalé po rozhodnutí soudu o dřívějším návrhu povinného. Jde tedy o situaci zcela odlišnou, neboť v projednávané věci skutkové okolnosti nezbytné pro posouzení otázky aktivní legitimace oprávněné nedoznaly v mezidobí žádných změn, natož pak takových, kterých by se povinný mohl účinně dovolat v souvislosti s novou námitkou nedostatku aktivní legitimace oprávněné.
15. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, navíc plyne, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stejnou úvahu uplatňuje odvolací soud v nyní projednávané věci a řídí se jí taktéž ustálená judikatorní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1048/2020). Námitkou dovolatele, že aktivní legitimaci je exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí, nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata.
16. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000).
17. Dovolatel opětovně vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněné v exekučním řízení. Na podporu svého tvrzení poukázal na závěry přijímané pozdější judikaturou, jež Nejvyšší soud postupně zaujímal a zpřesňoval, a to jednak v souvislosti s průkazem práva ze směnečného platebního rozkazu, znějícího ve prospěch subjektu odlišného od subjektu podávajícího exekuční návrh, a jednak práva ze směnky, podle níž byl takový směnečný platební rozkaz vydán. Požadavky soudů na prokázání aktivní legitimace osob uplatňujících v řízeních před soudy právo z vykonatelného směnečného platebního rozkazu resp. právo k vykonatelné pohledávce ze směnky (rozsah předkládaných listin, nezbytnost úředního ověření kopií listin či podpisů osob na nich) doznaly od zahájení tohoto exekučního řízení změn, neboť byly postupně zpřesňovány (toto exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 2. 2005, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2009). Nutno však připomenout, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky nedostatku aktivní legitimace nespočívá (spočívá na posouzení, zda projednání dalšího návrhu povinného na zastavení exekuce brání překážka věci rozsouzené). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vyžádal od oprávněné originál směnky, a povinný byl o této skutečnosti informován.
18. Protože dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Dovolatel navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem nezbýval.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu