ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1413.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1413/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. F. F. , zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti povinnému M. H., pro 72.196,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 Nc 5429/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 24 Co 261/2008 - 41, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 24 Co 261/2008 - 41, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. března 2008, č. j. 17 Nc 5429/2008 - 7, změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se z a m í t á , jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud změnil usnesení ze dne 18. 3. 2008, č. j. 17 Nc 5429/2008 - 7 (kterým okresní soud nařídil podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 21. 2. 2003, č. j. 14 C 35/2003 - 11, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 72.196,20 Kč s 8 % úroky z částky 72.196,20 Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení, jakož i pro náklady nalézacího řízení ve výši 18.370,- Kč, pro náklady exekuce a pro náklady oprávněného, jejich výši určí soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce, exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil JUDr. Jiřího Štrincla, soudního exekutora) tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce. Odvolací soud k námitce povinného, že exekuční titul není vykonatelný, neboť mu nebyl doručen (z důvodu, že od 21. 2. 2003 do 2. 3. 2003 byl se svým otcem v Ch. za účelem rybaření), z nalézacího spisu zjistil, platební rozkaz byl povinnému doručován na adresu jeho trvalého bydliště a že doručenka s datem doručení dne 27. 2. 2003, obsahuje nečitelný podpis příjemce i nečitelný podpis doručovatele (§50e odst. 1 o. s. ř., ve znění v době doručování). Protože tuto doručenku nelze považovat za veřejnou listinu (§50e odst. 4 o. s. ř.) a vzhledem ke zjištění učiněnému ze zprávy České pošty s.p., z níž vyplývá, že veškeré doklady týkající se doručování exekučního titulu již byly skartovány, provedl krajský soud (při nařízeném jednání) důkazy navržené povinným, a to jeho výslechem jako účastníka řízení a dále výslechem svědků M. H., P. H. (rodičů povinného) a J. Š. (spolupracovníka povinného); po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že v řízení bylo vyvráceno, že došlo k doručení exekučního titulu v den, který je uveden na doručence. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti, jakož i vzhledem k charakteru doručenky, považoval odvolací soud za nadbytečné a nehospodárné provedení důkazu písmoznaleckým posudkem a obsahem záznamů v cestovních dokladech povinného (již neplatného) a jeho otce, neboť ani tyto důkazy nemohou zásadně vyvrátit skutkové zjištění prokázané svědeckými výpověďmi. Odvolací soud uzavřel, že nebyl-li platební rozkaz povinnému doručen do vlastních rukou, nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku (§173 odst. 1 a §174 odst. 1 o. s. ř.) a nelze tudíž podle něj nařídit exekuci podle §37 odst. 1 a 2 exekučního řádu.
Oprávněný v dovolání, podaném z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., namítá, že žádná z provedených svědeckých výpovědí ani výpověď povinného „neměly natolik zásadní přesvědčivost, aby svým obsahem či argumentační silou převážila závěr, že doručenka doručovatele České pošty a.s., kterou bylo prokazováno doručení platebního rozkazu do rukou povinného, a která zároveň nese jeho podpis, není dostatečným důkazem o skutečnosti, že povinnému do vlastních rukou doručeno bylo“. Všechny tyto výpovědi považuje dovolatel za účelové a poukazuje i na to, že povinný odvolacímu soudu nepředložil jediný písemný důkaz o svém pobytu v zahraničí, dovolával se pouze smlouvy o ubytování s turistickou agenturou Janjina, která však neosahovala jméno povinného, a tudíž ničeho neprokazovala. Odvolacímu soudu pak vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy (cestovními pasy povinného a jeho otce a grafologickým posudkem). S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/06 nesouhlasí s povinností hradit náklady exekuce, neboť postupoval-li v dobré víře ve správnost pravomocného rozhodnutí, nelze mu ukládat povinnost k úhradě jakýchkoli nákladů. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání, které je proti výroku o věci samé přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 zák. č. 120/2001 Sb., není důvodné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatel předně namítá, že žádná z provedených svědeckých výpovědí ani výpověď povinného „neměly natolik zásadní přesvědčivost, aby svým obsahem či argumentační silou převážila závěr, že doručenka doručovatele České pošty a.s., kterou bylo prokazováno doručení platebního rozkazu do rukou povinného, a která zároveň nese jeho podpis, není dostatečným důkazem o skutečnosti, že povinnému do vlastních rukou doručeno bylo“, a že všechny tyto výpovědi považuje za účelové. Těmito námitkami však dovolatel ve skutečnosti neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů, ale napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitkou, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, případně že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné).
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (cestovními pasy povinného a jeho otce a grafologickým posudkem). Touto námitkou dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ani podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. nález tohoto soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, či nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999) nevyplývá ze zásad řádného procesu automaticky povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). V dané věci odvolací soud řádně odůvodnil, že návrhu oprávněného na provedení důkazu písmoznaleckým posudkem a obsahem záznamů v cestovních dokladech povinného (již neplatného) a jeho otce nevyhověl proto, že ani tyto důkazy nemohou zásadně vyvrátit skutkové zjištění, které učinil ze svědeckých výpovědí. Dovolací soud je proto toho názoru, že řízení namítanou vadou netrpí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé správné, Nejvyšší soud dovolání oprávněného jako nedůvodné podle §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (exekuce), není přípustné.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti nákladovým výrokům podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo a povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu