ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1470.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 1470/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného V. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, proti povinné M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 21/2, pro 1 563 466,04 Kč s příslušenstvím, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2022, č. j. 9 Co 824/2019-133, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 30. prosince 2020, č. j. 9 Co 824/2019-66, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021, č. j. 20 Cdo 2404/2021-97, zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 16. června 2022, sp. zn. IV. ÚS 3363/21. Odvolací soud, vázán právním názorem Ústavního soudu, uvedl, že v projednávané věci došlo v průběhu soudního řízení, ve kterém bylo právnímu předchůdci oprávněného pravomocně přiznáno právo na úhradu vymáhané pohledávky, k uplynutí horní hranice promlčecí doby určené ustanovením §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinným do 31. prosince 2013, dále též jen „obch. zák.“, proto lze takto vydaný exekuční titul vykonat ve smyslu ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. pouze tehdy, bylo-li řízení o jeho výkon, resp. exekuční řízení, zahájeno do 3 měsíců ode dne, kdy mohlo být fakticky zahájeno. V daném případě (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) oprávněný, resp. jeho právní předchůdce, mohl reálně a řádně vést exekuční řízení až od okamžiku, kdy bylo ukončeno odvolací řízení o odvolání právního předchůdce povinné proti exekučnímu titulu (byť se jednalo o odvolání opožděné, tedy bez suspenzivního účinku), jelikož do té doby nebylo možné vyznačit doložku právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, která je nezbytnou zákonnou náležitostí pro podání exekučního návrhu [viz ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“].
Proti tomuto rozhodnutí podala povinná dovolání, ve kterém namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 498/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 748/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 631/2021), když považoval za rozhodující okamžik pro počátek běhu tříměsíční doby podle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. dobu vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu, nikoliv vykonatelnost exekučního titulu. Povinná k tomu uvedla, že primární exekuce byla vedena vůči několika povinným, kteří se (vyjma povinnou) úspěšně domohli zastavení exekuce, ačkoliv se její případ od ostatních povinných žádným způsobem neliší. Povinná považuje zrušující nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2022, sp. zn. IV. ÚS 3363/21, za překvapivý a zjevně nespravedlivý, neboť za shodných skutkových a právních okolností (ve věci jednoho z povinných z primární exekuce) Ústavní soud v jiném senátu rozhodl zcela odlišně, a to usnesením ze dne 14. září 2021, sp. zn. III. ÚS 1455/21. Za této situace se proto povinná domnívá, že Nejvyšší soud má „ možnost si z uvedených dvou názorů Ústavního soudu vybrat a argumentačně podpořit názor, který mu bude v dané věci bližší “. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se exekuce zastavuje.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že se jím nelze věcně zabývat, neboť dovolací soud je v této věci vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve shora citovaném kasačním nálezu (k tomu srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, nález ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný v téže Sbírce, svazek 5, č. 9).
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud považoval napadené usnesení odvolacího soudu za správné, a proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné (je bez dalšího zřejmé, že podaný opravný prostředek nemůže být úspěšný) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. e. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu