ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.748.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 748/2018-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného H. G. , Č. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, proti povinné E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, pro 246 251 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 EXE 432/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2017, č. j. 24 Co 2448/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 11. 2016, č. j. 48 EXE 432/2016-168, zastavil exekuci vedenou na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2006, č. j. 13 Cm 748/2005-337 (výrok I.), zamítl návrh povinné na odklad provedení exekuce (výrok II.), uložil oprávněnému zaplatit povinné náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 11 979 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.) a uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 235 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil a uložil oprávněnému zaplatit povinné na nákladech odvolacího řízení částku 11 979 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního zástupce. Jako správný zhodnotil závěr soudu prvního stupně, že vymáhaná pohledávka (náhrada škody, která oprávněnému vznikla v souvislosti s nedůvodným odpojením elektrické energie v autoservisu v období od 19. 8. 1994 do 17. 3. 1995) je promlčena a je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uvedl, že promlčecí lhůta počala běžet dnem 17. 3. 1995, kdy se oprávněný dozvěděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Počátek a běh promlčecí lhůty je třeba posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Nelze aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, protože k porušení smlouvy o dodávce elektrické energie došlo před jeho účinností, ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, protože obch. zák. obsahuje v §387-408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, nadto exekuční soud musí při posuzování otázky promlčení vymáhaného nároku vycházet z právního posouzení provedeného nalézacím soudem v exekučním titulu. V případě náhrady škody končí subjektivní promlčecí lhůta (počítaná od doby, kdy se poškozený dozví o škodě a kdo je povinen k její náhradě) nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, přičemž §408 odst. 1 obch. zák. upravuje obecné omezení promlčecí lhůty na deset let ode dne, kdy počala běžet poprvé. V projednávané věci proto promlčecí lhůta uplynula dne 18. 3. 2005. Exekuční titul nabyl právní moci dne 15. 7. 2006, vykonatelným se stal dne 19. 7. 2006, tedy po uplynutí nejzazší promlčecí lhůty stanovené v §408 odst. 1 obch. zák. Exekuci bylo možné zahájit do tří měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu (§408 odst. 2 obch. zák.), ta však byla zahájena až dne 8. 2. 2016.
Prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemá vliv na běh promlčecí lhůty ohledně splatných pohledávek, které měl dlužník ke dni prohlášení konkursu vůči svým dlužníkům (konkurs prohlášený na majetek oprávněného trval od 29. 6. 2004 do 4. 9. 2015). V samotném uplatnění započtení povinnou nelze bez dalšího spatřovat uznání závazku, stejně tak ani v návrhu povinné na odklad provedení exekuce. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2016, č. j. 24 Co 1623/2016-144, netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k projednávanému zastavovacímu řízení, protože v této věci se jednalo o zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhané pohledávky pro započtení a v projednávané věci se jedná o zastavení exekuce pro promlčení vymáhané pohledávky na základě námitky vznesené povinnou.
Oprávněný v dovolání uvádí, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §408 obch. zák. (námitku promlčení nelze uplatnit v soudním řízení zahájeném před uplynutím této lhůty). Oprávněný přitom svůj nárok uplatnil vzájemným návrhem již dne 27. 7. 1997 v soudním řízení před uplynutím promlčecí doby. Uplatněním nároku došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu §402 obch. zák. Jestliže na něj byl dne 29. 6. 2004 prohlášen konkurs, nalézací řízení mělo být ve smyslu §14 zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, přerušeno. Konkurs byl zrušen až dne 4. 9. 2015 a do té doby nemohl oprávněný disponovat se svým majetkem (tedy ani uplatňovat své pohledávky). Exekuční titul vydaný dne 14. 2. 2006 byl doručen pouze správci konkursní podstaty, ne oprávněnému. I kdyby exekuční titul nabyl právní moci skutečně dne 15. 7. 2016 (správně 2006), exekuce byla zahájena dříve než po uplynutí 10 let. Uplatnění námitky promlčení je navíc v rozporu s dobrými mravy, neboť oprávněný nemohl svou pohledávku vymáhat exekučně, protože mu exekuční titul nebyl nikdy doručen. I kdyby o exekučním titulu věděl, nemohl do 4. 9. 2015 exekuční návrh podat, došlo tak ke zjevné nespravedlnosti, které odvolací soud poskytl ochranu. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou oprávněného, že mu exekuční titul nebyl nikdy doručen, lze proto uvažovat o zastavení exekuce pro neexistenci exekučního titulu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 (uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení v posledních třech měsících plynutí desetileté doby uvedené v §408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí se nepromlčí, podá-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce ve lhůtě tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004 (uveřejněné pod číslem 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Počátek promlčecí doby podle §408 odst. 1 obch. zák. je třeba v případě promlčení práva na náhradu škody pojit s okamžikem porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 792/2017).
V projednávané věci k porušení povinnosti povinnou došlo nejpozději dne 17. 3. 1995 (v období od 19. 8. 1994 do 17. 3. 1995). Absolutní desetiletá promlčecí doba ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. proto uplynula dne 17. 3. 2005 (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet, tedy ode dne porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody).
Právo na náhradu škody bylo oprávněnému pravomocně přiznáno rozhodnutím soudu dne 15. 7. 2006, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby podle §408 odst. 1 obch. zák. Exekuční titul se stal vykonatelným ode dne 19. 7. 2006. Tříměsíční lhůta, v níž oprávněný mohl podat návrh na nařízení exekuce, aniž by došlo k promlčení pohledávky, proto uplynula dne 19. 10. 2006. Exekuční návrh byl podán až dne 8. 2. 2016, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Z exekučního titulu zřetelně vyplývá, že v době jeho vydání (14. 2. 2006) byl účastníkem na straně žalující správce konkursní podstaty úpadce (oprávněného), což – jak správně uzavřel odvolací soud – je důsledkem toho, že v době od 29. 6. 2004 do 4. 9. 2015 byl na majetek oprávněného prohlášen konkurs. V souladu s §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání se přerušují řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, jejichž účastníkem je úpadce, a v řízení lze pokračovat na návrh správce, který se v takovém případě stává účastníkem místo úpadce (z exekučního titulu plyne, že správce konkursní podstaty návrh na pokračování řízení podal dne 21. 4. 2005).
V souladu s §158 odst. 2 o. s. ř. se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Protože oprávněný nebyl v době vydání rozsudku účastníkem řízení, z podstaty věci je pro nabytí právní moci rozhodnutí nevýznamné, že mu nebylo rozhodnutí doručováno.
Oprávněný se dále domnívá, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a tento rozpor odůvodňuje tím, že i kdyby věděl o existenci exekučního titulu, nemohl exekuční návrh nejméně do 4. 9. 2015 podat.
Vzhledem k tomu, že do 4. 9. 2015 trvaly účinky prohlášení konkursu na majetek oprávněného, svědčila aktivní legitimace k vymáhání pohledávky v exekuci správci konkursní podstaty [viz bod XXIII stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, Cpjn 19/98 (uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009].
Nejvyšší soud již dříve odůvodnil závěr, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Skutečnost, že na majetek oprávněného byl prohlášen konkurs a oprávněný tak po tuto dobu předmětnou pohledávku vůči povinnému nemohl vymáhat, nemůže být kladena k tíži povinnému a odůvodňovat rozpor jeho námitky promlčení s dobrými mravy [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017].
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu