ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4821.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4821/2017-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného H. G. , Č. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti povinným 1) D. R. , K., zastoupené JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici, Dlouhá č. 154, a 2) K. B. , bytem tamtéž, pro 6 602 528,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 13 EXE 316/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 24 Co 1803/2016-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově dne 26. 2. 2016 pod č. j. 14 EXE 285/2014-48 pověřil JUDr. Milana Bronce, soudního exekutora Exekutorského úřadu České Budějovice, provedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněného v celkové výši 6 602 528,40 Kč s 17% úroky z prodlení ročně z částky 5 000 000 Kč od 1. 11. 1995 do zaplacení, z částky 997 717 Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení a z částky 363 865 Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 10. 2002, č. j. 5 C 1092/1998-310.
První povinná dne 24. 3. 2016 navrhla zastavení exekuce vůči své osobě s tím, že vznesla námitku promlčení práv oprávněného vůči ní, neboť povinnosti stanovené exekučním titulem, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2002, měli povinní splnit do 3. 1. 2003. Exekuční návrh však byl soudnímu exekutorovi doručen až dne 11. 2. 2016, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby běžící ode dne, kdy mělo být podle exekučního titulu plněno ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. K promlčení tak dle názoru povinné došlo dne 4. 1. 2013 (nesprávně uvedeno 4. 2. 2013), když v mezidobí nedošlo k žádnému právnímu jednání, na základě něhož by se promlčecí doba prodloužila.
Usnesením ze dne 15. 7. 2016, č. j. 13 EXE 316/2016-41, Okresní soud v Českém Krumlově předmětnou exekuci vůči první povinné zcela zastavil (výrok I.), vůči druhému povinnému ji částečně zastavil v rozsahu, v jakém se po něm oprávněný domáhá vymožení pohledávky společně a nerozdílně s první povinnou nad rozsah částky odpovídající jedné polovině z částky 6 602 528,40 Kč s 17% úroky z prodlení ročně z částky 6 361 852 Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení, jakož i jedné poloviny náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 105 097,40 Kč (výrok II.), a určil, že oprávněný je povinen zaplatit první povinné k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 42 762 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.) a že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Broncovi, Exekutorský úřad České Budějovice, na náhradě nákladů exekuce částku 4 235 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.). Po skutkové stránce uzavřel, že povinným bylo uloženo zaplatit oprávněnému, nikoliv však společně a nerozdílně, částku 6 602 528,40 Kč s příslušenstvím, která se skládala z několika pohledávek oprávněného. Oprávněný dne 17. 10. 2003 podal proti oběma povinným návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k vymožení pohledávky z exekučního titulu, avšak před nařízením výkonu dne 6. 11. 2003 vzal svůj návrh zpět, a proto bylo řízení o nařízení výkonu rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 11. 2003, č. j. 12 E 860/2003-7, které nabylo právní moci dne 24. 12. 2003, zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 4. 1995, č. j. E 123/95-7, byl proti povinnému K. B. nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí na základě návrhu oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení, přičemž tohoto řízení se jako manželka povinného účastnila též D. B., nyní R.. Usnesením ze dne 31. 3. 2004, č. j. E 123/95-474, byla nařízena dražba nemovitých věcí, před jejímž zahájením oprávněný svým podáním ze dne 19. 4. 2004 přihlásil svou pohledávku z exekučního titulu. Přípisem ze dne 21. 5. 2004 pak byli přihlášení věřitelé a oprávnění informováni o prohlášení konkurzu na povinného K. B. s tím, že se z tohoto důvodu nebude dražební jednání konat, neboť nelze výkon rozhodnutí postihující majetek povinného provést. Usnesením ze dne 1. 12. 2008, č. j. E 123/95-537, které nabylo právní moci dne 31. 1. 2009, pak byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí zcela zastaven, neboť nemovitosti byly prodány v dražbě v rámci konkurzního řízení. Konkurz na druhého povinného K. B. byl prohlášen dne 25. 3. 2004 a byl zrušen usnesením konkurzního soudu ze dne 13. 11. 2008, které nabylo právní moci dne 4. 12. 2008. Dále soud zjistil, že konkurz na oprávněného byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2004, č. j. 12 K 37/2002-185, přičemž téhož dne byl správcem konkurzní podstaty ustanoven Z. P.. Konkurz na majetek oprávněného byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení dne 28. 7. 2015 s právní mocí ke dni 4. 9. 2015. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že běh promlčecí doby v daném případě započal běžet dne 4. 1. 2003, tedy ode dne, kdy mělo být podle exekučního titulu plněno, a proto je právo oprávněného vůči první povinné promlčeno ke dni 4. 1. 2013. Dle soudu nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce ani podáním přihlášky do probíhající exekuce či výkonu rozhodnutí, když sám oprávněný uvádí, že vůči první povinné podal pouze návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, který vzal zpět ještě před jeho nařízením, přičemž ostatní úkony se týkaly pouze osoby druhého povinného. Rovněž neobstojí námitka oprávněného, že po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu na jeho osobu došlo ke stavení promlčecí doby, neboť nebyl aktivně legitimován vymáhat přiznaný nárok vůči první povinné. Podle §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání mohl pohledávky oprávněného vymáhat správce konkurzní podstaty, přičemž samotné prohlášení konkurzu nemá za účinek stavení promlčecí doby dle §110 obč. zák. Jelikož exekučním titulem nebylo povinným uloženo splnit povinnosti společně a nerozdílně, vyšel soud z právní fikce stanovené v ustanovení §261a odst. 3 o. s. ř., dle níž jsou povinni plnit dluh rovným dílem, tedy každý jednou polovinou. Soud proto exekuci částečně zastavil i vůči druhému povinnému nad rámec jedné poloviny z částky 6 602 528,40 Kč, dále 17% úroků z prodlení ročně z částky 6 361 582 Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení a jedné poloviny náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 105 097,40 Kč.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. října 2016, č. j. 24 Co 1803/2016-80, usnesení okresního soudu v odstavci I., II. a IV. Jako věcně správné potvrdil (výrok I.), v odstavci III. o nákladech řízení jej změnil tak, že oprávněný je povinen zaplatit první povinné k rukám jejího advokáta JUDr. Jana Káry na nákladech řízení o zastavení exekuce částku 26 789,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud odkázal na skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně a uzavřel, že vzhledem k tomu, že oprávněný zahájil exekuci až dne 11. 2. 2016, přičemž vykonávaný exekuční titul nabyl právní moci dne 3. 12. 2002 a vykonatelným se stal dne 3. 1. 2003, počala běžet desetiletá promlčecí doba tímto dnem podle ustanovení §110 věty prvé obč. zák., přičemž skončila dne 3. 1. 2013. Vliv na její délku nemělo ani řízení vedené před Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 12 E 860/2003, v němž oprávněný ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. řádně nepokračoval, neboť toto řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí návrhu oprávněného na zahájení řízení. Na závěru o promlčení pohledávky vůči první povinné nic nemění ani prohlášení konkurzu na majetek druhého povinného a oprávněného, neboť ohledně první povinné konkurz prohlášen nebyl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1110/2016, odvolací soud uvedl, že s výjimkou uvedenou v ustanovení §14 odst. 1 písm. l) zákona č. 328/1991 Sb. (která se však dané věci netýká), nemá prohlášení konkurzu na majetek dlužníka vliv na běh promlčecí doby ohledně splatných pohledávek, jež měl ke dni prohlášení konkurzu vůči svým dlužníkům. K argumentaci oprávněného, že ohledně jeho majetku byl veden konkurz, a proto svoji pohledávku vůči první povinné nemohl vymáhat, uvedl, že podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek zásadně svědčí správci konkurzní podstaty dlužníka. Ten pohledávku oprávněného v rámci konkurzu vedeného na majetek druhého povinného přihlásil a dosáhl částečného uspokojení, aniž se domáhal výkonu rozhodnutí či exekuce proti první povinné, která oprávněnému dlužila polovinu částky přihlášené v konkurzu proti druhému povinnému. Pokud správce nehodlá dlužníkovu pohledávku vymáhat a vyloučí ji ze soupisu majetku konkurzní podstaty dlužníka postupem dle ustanovení §27 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. nebo sepíše-li ji do konkurzní podstaty dlužníka, přechází oprávnění nakládat s takovou pohledávkou se všemi důsledky z toho plynoucími (včetně aktivní legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce, jak uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4754/2009. Nic tedy nebránilo tomu, aby správce Z. P. vymáhal do konkurzní podstaty oprávněného jeho pohledávku za první povinnou, popřípadě, aby ji za splnění popsaných podmínek vymáhal sám oprávněný. Protože se tak nestalo, nedošlo ani ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že námitku promlčení je nutné považovat za nepoctivou.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, proto, že dovolacím soudem mají být právní otázky posouzeny jinak, a také proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dle oprávněného jde o otázky, „zda je námitka promlčení vznesená první povinnou v rozporu s dobrými mravy, pokud oprávněný po dobu, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurz, opakovaně žádal správce konkurzní podstaty (v konkurzním řízení vedeném na majetek oprávněného, aby pohledávku vymáhal“, „zda je námitka promlčení nároku oprávněného vznesená první povinnou v rozporu s dobrými mravy s ohledem na účelové kroky první povinné směřující ke zmaření exekučního řízení“, „zda se promlčení bezdůvodného obohacení řídí úpravou zákona č. 40/1964 Sb. nebo zákonem č. 89/2012 Sb.“ a „pokud se promlčení bezdůvodného obohacení řídí úpravou zákona č. 40/1964 Sb., vylučuje znění ustanovení §110 tohoto zákona aplikaci §107 odst. 3 téhož zákona?“. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, dovolatel dále uvedl, že námitka promlčení vznesená první povinnou je v rozporu s dobrými mravy, neboť on sám marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a činil veškeré kroky nutné k vymožení pohledávky (mimo jiné i v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 123/95, když toto vykonávací řízení bylo vedeno prodejem nemovitostí ve spoluvlastnictví obou povinných), přičemž postup první povinné považuje za ryze účelový, mající za cíl se vyhnout splácení předmětných dluhů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Jestliže dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že se institut promlčení v dané věci řídí úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, nelze jeho námitce přisvědčit, neboť se jedná o posouzení promlčení a běhu promlčecí doby, která započala běžet ke dni 3. 1. 2003, tedy za účinnosti obč. zák. (k tomu srov. ust. §3028 odst. 3 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), neboť právo, jehož se promlčecí doba týká, vzniklo do 31. 12. 2013 (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4335/2016, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015).
Jde-li o výhradu dovolatele, že námitku promlčení ze strany první povinné měl odvolací soud posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, Nejvyšší soud ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“ v obecné rovině již dovodil, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014). Nejvyšší soud rovněž již dříve odůvodnil a formuloval závěr, dle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Jestliže odvolací soud vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, neshledal důvody rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jeho úvahách zjevnou nepřiměřenost či odklon od ustálené judikatury. Žádné okolnosti, pro které by s ohledem na výše uvedené bylo na místě posoudit námitku promlčení ze strany první povinné v rozporu s dobrými mravy, přitom nebyly zjištěny. Skutečnost, že na majetek oprávněného byl prohlášen konkurz a oprávněný tak po tuto dobu předmětnou pohledávku vůči první povinné nemohl vymáhat, přičemž opakovaně žádal správce konkurzní podstaty, aby tak učinil, nemůže být kladena k tíži první povinné a odůvodňovat rozpor její námitky promlčení s dobrými mravy. Z žádného ze skutkových závěrů, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, nevyplývá, že by první povinná aktivně činila kroky vedoucí k promlčení nároku oprávněného.
Dovolatel dále namítá, že jeho návrhem na výkon rozhodnutí proti druhému povinnému v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 123/95 došlo ke stavení promlčecí lhůty i vůči první povinné, když tento návrh postihoval nemovitosti, jejichž vlastníkem byla též první povinná. Exekuce vedená pod sp. zn. E 123/95 se však uskutečnila pouze pro výlučný dluh druhého povinného. Byla sice vedena i vůči jeho manželce (první povinné), protože se postihovaly nemovitosti ve společném jmění manželů, ale nešlo o realizaci dluhu z předmětného exekučního titulu a tudíž tato exekuce promlčecí dobu ohledně závazku první povinné z exekučního titulu nemohla stavět.
Další dovolatelem nastolená otázka „pokud se promlčení bezdůvodného obohacení řídí úpravou zákona č. 40/1964 Sb., vylučuje znění ustanovení §110 tohoto zákona aplikaci §107 odst. 3 téhož zákona“, přípustnost dovolání dle ust. §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť se nejedná o otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
Oprávněný dovoláním napadá i část výroku I. odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV., kterým bylo rozhodnuto, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Broncovi, Exekutorský úřad České Budějovice, na náhradě nákladů exekuce částku 4 235 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení; výrok II. usnesení dovolacího soudu, kterým bylo ve výroku III. změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že oprávněný je povinen zaplatit první povinné na nákladech řízení částku 26 789,40 Kč k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a proti výroku III. odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je však vyloučena ustanovením §238 odst. 1. písm. c) o. s. ř., neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a nejedná se přitom o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.
Oprávněný dovoláním konečně napadl i část výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo ve výroku II. potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byla exekuce vůči druhému povinnému částečně zastavena. Uvádí, že již v odvolání proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově namítal, že částka, jejíž úhrady se oprávněný domáhá, neměla být rozdělena rovným dílem mezi oba oprávněné. Ačkoli z exekučního nevyplývá povinnosti povinných hradit společně a nerozdílně, není v něm uvedena částka, kterou by měl plnit každý z povinných jednotlivě. Ve vztahu k této části výroku však nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dle ust. §237 o. s. ř. Právní názor odvolacího soudu o tom, že povinným nebylo exekučním titulem uloženo plnit společně a nerozdílně a že s ohledem na absenci této solidarity je proto nutné vycházet z právní fikce uvedené v ust. §261a odst. 3 o. s. ř., dle níž jsou povinni plnit dluh rovným dílem, tedy každý jednou polovinou, je navíc správný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 121/2003 či ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1168/2015).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo, neboť povinným v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a oprávněný na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu