ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1512.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1512/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) D. S., b) H. Ch., zastoupených advokátkou, proti povinnému K. T., zastoupenému advokátem, pro 392.226,50 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. E 10/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, č.j. 20 Co 460/2006-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (pouze ve výroku o nákladech výkonu rozhodnutí co do jejich výše změnil) usnesení ze dne 10. 2. 2006, č.j. E 10/98-174, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 8. 2006, č.j E 10/98-199, jímž okresní soud nařídil podle svého usnesení ze dne 28. 6. 1995, č.j. 4 C 971/94-46, k uspokojení pohledávky 392.226,50 Kč s 33 % úroky z prodlení od 1. 7. 1993 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení 9.850,- Kč výkon rozhodnutí prodejem budovy číslo popisné 1450 na pozemku parc. č. 4284/3, budovy bez čísla popisného - stavby technické vybavenosti na pozemku parc. č. 4282, pozemku parc. č. 4290 trvalý travní porost a pozemků ve zjednodušené evidenci - parcel původního pozemkového katastru parc. č. 65/6 a parc č. 67, zapsaných na listu vlastnictví č. 3470 pro obec a katastrální území Č., a zastavil řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem pozemků ve zjednodušené evidenci - parcel původního pozemkového katastru parc. č. 74/1 a parc. č. 80 v katastrálním území H. Č. a pozemků ve zjednodušené evidenci - parcel původního pozemkového katastru parc. č. 500/2 a parc. č. 500/8 v katastrálním území D. Č. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněny, zejména dospěl k závěru, že oprávněné jsou aktivně věcně legitimovány, jelikož dohodou o vypořádání nároků, která splňuje náležitosti listiny uvedené v §256 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), prokázaly, že jim byla postoupena pohledávka z exekučního titulu. Odvolací soud nepřihlédl k listině, jež měla dokládat postoupení pohledávky první oprávněnou na Č. i. a f. s., s. r. o., jelikož nesplňovala požadavky ustanovení §256 o.s.ř.; význam by beztak měla pouze v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, prokázal-li by povinný, že v době, kdy mu bylo postoupení pohledávky oznámeno, pohledávku splnil této společnosti, což povinný ani netvrdil. Odvolací soud dále uzavřel, že oznámení postoupení pohledávky dlužníku je při výkonu rozhodnutí významné jen tak, že do té doby může dlužník plnit původnímu věřiteli. Tvrzení tomu odpovídající však povinný nepředložil, nehledě na to, že zaplacení vymáhané pohledávky je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí. Při nařízení výkonu rozhodnutí soud tuto okolnost, stejně jako to, zda došlo k započtení a jaká byla výše pohledávky v době postoupení, nezkoumá.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v části, kterou byl nařízen výkon rozhodnutí, povinný dovoláním. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá nedostatek aktivní legitimace oprávněných. Postoupení pohledávky z exekučního titulu oprávněným mu původní věřitel Z. d. D. v likvidaci neoznámil, proto „pohledávka nebyla platně postoupena, resp. ... postoupení je vůči povinnému neúčinné.“ Postoupení pohledávky je podle dovolatele navíc „zmatečné, neurčité,“ pokud je dohodou postupovaná pohledávka o 100.000,- Kč vyšší, než vymáhaná částka, takže postoupení je „pro svoji neurčitost neplatné.“ Dovolatel dále namítá, že již dopisem ze dne 5. 8. 1996 provedl proti pohledávce přiznané exekučním titulem (nedoplatek kupní ceny za nemovitosti) vůči původnímu věřiteli zápočet své pohledávky ve výši 503.765,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, čímž svůj závazek „formou zápočtu splnil.“ Protože vymáhané právo takto zaniklo již před podáním návrhu na výkon rozhodnutí, není návrh důvodný a je zde také důvod pro zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o.s.ř. Povinný proto ve svém podání vedle odvolání zastavení výkonu rozhodnutí navrhl, avšak odvolací soud, který měl podle dovolatele tento návrh vyloučit k samostatnému řízení před soudem prvního stupně, pochybil a o tomto návrhu vůbec nerozhodl. Oprávněným nesvědčí aktivní legitimace ani v případě, že pohledávka existuje, neboť první oprávněná ji smlouvou ze dne 17. 3. 2004 postoupila Č. i. a f. s., s.r.o., která povinnému postoupení oznámila a vyzvala jej k plnění. Protože „rozhodnutí je napadeno vadou spočívající v nesprávném právním posouzení,“ dovolatel navrhl, aby dovolací soud „usnesení v obou jeho stupních“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně sice předcházelo jeho dřívější usnesení ze dne 9. 4. 2001, č.j. E 10/98-75, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 9. 2001, č.j. E 10/98-94, které bylo – mimo jiné – v části, jíž bylo návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověno, zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2002, č.j. 24 Co 342/2002-104, avšak odvolací soud ve svém kasačním usnesení nevyjádřil právní názor závazný pro soud prvního stupně a nijak jej neusměrnil v tom, jak má nově rozhodnout), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V souzené věci je exekučním titulem usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 6. 1995, č.j. 4 C 971/94-46, jímž byl schválen smír Z. d. D. v likvidaci (žalobce) a povinného (žalovaného), kterým se žalovaný zavázal zaplatit žalobci zbytek dlužné kupní ceny po slevě ve výši 492.226,50 Kč tak, že do 4. 7. 1995 zaplatí žalobci 100.000,- Kč, zbývající částku ve výši 392.226,50 Kč do 31. 12. 1995. Pro případ prodlení se zaplacením těchto částek se povinný zavázal zaplatit 33 % roční úroky z prodlení z dlužné částky, počínaje 1. 7. 1993 do zaplacení, a částku 9.850,- Kč z titulu nákladů soudního řízení „rovněž do zaplacení.“ Dohodou o vypořádání nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí postoupilo Z. d. D. v likvidaci oprávněným pohledávky z uvedeného usnesení s veškerým příslušenstvím, zejména úroky. Dohoda byla 20. 10. 1999 podepsána D. S., 18. 10. 1999 H. Ch. a 5. 11. 1999 JUDr. D. J., likvidátorkou Z. d. D. v likvidaci.
Ačkoliv dovolatel pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, neuvádí, v čem tento význam spatřuje, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Pramenem věcné legitimace účastníků řízení o výkon rozhodnutí, která je jedním z předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky řízení o výkon rozhodnutí, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu. Důsledky hmotněprávní (univerzální či singulární) sukcese, při níž účastník neztratil způsobilost být účastníkem řízení, jež nastala v době po vydání exekučního titulu do rozhodnutí o nařízení jeho výkonu, se projevují v tom, že subjekt, který vystupuje v řízení jako (procesně) oprávněný, je odlišný od toho, komu rozhodnutí nebo jiný titul přiznává právo (respektive /procesně/ povinný je odlišný od toho, kdo je titulem zavázán k plnění povinnosti). V takovém případě je na (procesně) oprávněném, aby nejen tvrdil, že právo nebo povinnost přešly, ale přechod (převod) – nevyplývá-li přímo z právního předpisu – také způsobem předepsaným ustanovením §256 odst. 2, případně §107a ve spojení s §254 odst. 1 o.s.ř. prokázal. Zásadě formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí odpovídá, že dokazování za účelem zjištění, zda právo či povinnost přešly na jiného, se před nařízením výkonu rozhodnutí (zpravidla) neprovádí (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.). Shora uvedená ustanovení upravují pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit. Jestliže soud shledá oprávněným doložené listiny způsobilými prokázat přechod (převod) vymáhaného práva, neznamená to ještě, že skutečně na jejich základě v konkrétním případě pohledávka s příslušenstvím změnila osobu věřitele. Povinný se však při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k nositeli práva z exekučního titulu nebo zpochybněním (platnosti) listin oprávněným předložených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004).
V souzené věci oprávněné dovozují svou aktivní legitimaci z předložené dohody o vypořádání nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí, jejíž způsobilost prokázat převod vymáhaného práva dovolatel zpochybňuje jednak tak, že je v ní postupovaná pohledávka „specifikována ve svém slovním vyjádření v rozporu s nařízenou exekucí,“ a sice částkou o 100.000,- Kč vyšší oproti částce, jež má být výkonem rozhodnutí vymožena. Tato námitka však nemůže být opodstatněná, je-li pohledávka v dohodě určena exekučním titulem, jímž byla přiznána, i její výší včetně příslušenství, která s výrokem podkladového usnesení koresponduje, takže není pochyb o tom, jaká pohledávka byla předmětem dohody, ani o tom, že pro vymožení části právě této pohledávky byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Na újmu určitosti nemůže být to, že nařízení výkonu rozhodnutí je navrhováno pro vymožení nikoli celé pohledávky z exekučního titulu.
Ani další namítaná okolnost, a sice že původní věřitel povinnému postoupení pohledávky neoznámil, předloženou listinu jako průkaz převodu vymáhané pohledávky nevylučuje, jelikož tato okolnost nemá – oproti názoru dovolatele – na platnost dohody o postoupení pohledávky, a potažmo aktivní legitimaci postupníka v exekučním řízení, vliv. Následky porušení notifikační povinnosti postupitele upravuje ustanovení §526 odst. 1, věty druhé, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, a odvolací soud je v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil.
Nedostatek aktivní legitimace oprávněných dovolatel spatřuje i v tom, že první oprávněná postoupila vymáhanou pohledávku třetí osobě, která jej vyzvala k plnění. Z výše podaného výkladu však vyplývá, že taková námitka může být – v případě, kdy (procesně) oprávněný je totožný s osobou, jíž bylo rozhodnutím nebo jiným titulem přiznáno právo, stejně jako v případě, kdy (procesně) oprávněný kvalifikovaně doloží, že na něj toto právo přešlo – významná jen ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 149/2006).
Závěr odvolacího soudu, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jakém rozsahu vymáhaná povinnost zanikla (zde v důsledku započtení vzájemných pohledávek), a v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno, je v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Takové okolnosti mohou být posuzovány jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel ostatně tuto skutečnost jako důvod zastavení výkonu rozhodnutí hodnotí a odvolacímu soudu – v rámci nezpůsobilého důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – vytýká pouze to, že „otázku návrhu na zastavení“ nevyloučil k samostatnému řízení před soudem prvního stupně.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu