ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1596.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1596/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti povinnému M. H. , narozenému XY, bytem v XY, t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, pro 801.100 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 EXE 1114/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2022, č. j. 5 Co 1256/2021-206, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 7. 2021, č. j. 48 EXE 1114/2019-166, zastavil exekuci vedenou na základě jeho pověření ze dne 27. 5. 2019, č. j. 48 EXE 1114/2019-12, a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Rozhodl tak poté, co návrhu již dříve nevyhověl usnesením ze dne 1. 10. 2019, č. j. 48 EXE 1114/2019-94, jež však bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2020, č. j. 24 Co 1819/2019-112, a věc vrácena okresnímu soudu s pokyny pro další řízení.
2. Okresní soud v usnesení ze dne 2. 7. 2021, č. j. 48 EXE 1114/2019-166, uzavřel, že pokud povinný uplatňoval jako důvod zastavení exekuce započtení pohledávek, byl jeho nárok v době vzniku nároku oprávněného již promlčen, a důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tudíž není dán. Okresní soud však současně dospěl k závěru, že je třeba aplikovat §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a zastavit exekuci, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Tento důvod shledal v nemravnosti vymáhaného nároku. Soud prvního stupně konstatoval, že oprávněný má sice vykonatelný titul na vymáhanou pohledávku, spočívající v nákladech řízení, jež pro žalobce (povinného) skončilo neúspěchem, avšak - jak z nalézacího řízení vyšlo najevo - oprávněný a jeho bývalá manželka si ponechali povinným zaplacenou kupní cenu nemovitostí ve výši 3.650.000 Kč, přičemž nárok na její vrácení je již promlčen. Za situace, kdy si oprávněný tuto částku ponechává, a naopak po povinném, který nezískal nemovitosti (uzavřená kupní smlouva nebyla způsobilá vkladu a k uzavření nové smlouvy mezi smluvními stranami nedošlo) ani vrácení peněz, vymáhá částku 801.100 Kč, shledal okresní soud provádění exekuce v rozporu s dobrými mravy a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, z něhož se podává, že byť je postupováno po právu (zákonně), neznamená to automaticky, že takový postup nemůže být zároveň v rozporu s dobrými mravy a s principy spravedlnosti; pokud by byl takový rozpor dán, Ústavní soud požaduje, aby nebyla takovému postupu soudy poskytnuta právní ochrana spočívající v exekuci takového plnění, ale aby bylo využito ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a exekuce byla zastavena (viz též nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3194/18, I. ÚS 119/11, III. ÚS 562/12, III. ÚS 4084/12 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1857/2019).
3. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že promlčená pohledávka povinného není způsobilá k započtení s nepromlčenou pohledávkou oprávněného. Neztotožnil se však s argumentací, že exekuce má být zastavena proto, že oprávněný postupuje v rozporu s dobrými mravy a principy spravedlnosti, jestliže vymáhá přiznané náklady z nalézacího řízení v situaci, kdy povinný podával nedůvodné žaloby, které nemohly vést k navrácení zaplacené kupní ceny. Povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, místo té podal žalobu na nahrazení projevu vůle, která byla shledána nedůvodnou, a nelze najít argumenty, že exekuce přiznaných nákladů nalézacího řízení by měla být v rozporu s dobrými mravy či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Připomněl, že nalézací soud rozhodl o nákladech řízení podle úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř. a důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů podle §150 o. s. ř. neshledal.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že usnesení řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž některé řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a právní vědou. Za dosud neřešenou považuje otázku, zda je třeba zastavit exekuci z důvodu popření základních principů právního státu a zcela zjevné nespravedlnosti, resp. z důvodu rozporu s dobrými mravy, v situaci, kdy oprávněný obdržel od povinného vysokou kupní cenu za nemovitosti (v projednávané věci 3.650.000 Kč), povinný se však nestal jejich vlastníkem, jelikož návrh na vklad vlastnického práva byl zamítnut (kupní smlouva nebyla způsobilá vkladu), ani nedostal zpět kupní cenu a ani nedošlo k uzavření nové kupní smlouvy, přičemž povinný se následně neúspěšně domáhal vůči oprávněnému a jeho bývalé manželce nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření nové kupní smlouvy a soud mu uložil povinnost nahradit nyní vymáhané náklady nalézacího řízení (801.100 Kč). Dovolatel poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, s tím, že není relevantní, zda a jak efektivně hájil svá práva v nalézacím řízení a že zastavení řízení není podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 644/2021). Dovolatel dále vytýká, že odvolací soud svůj závěr o absenci rozporu s dobrými mravy a principy spravedlnosti dostatečně neodůvodnil, nevypořádal se závěry okresního soudu ani s obsahem podání povinného ze dne 4. 1. 2022 (konkrétně s poukazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejm. na nález IV. ÚS 3542/20, usnesení sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, příp. na rozhodnutí II. ÚS 3194/18, I. ÚS 119/11, III. ÚS 562/12, III. ÚS 4084/12). Usnesení považuje za nepřezkoumatelné a současně je přesvědčen, že jsou zde splněny podmínky k zastavení exekuce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o změně dovoláním napadaného usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, a současně rozhodl o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
6. Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda exekucí pro pohledávku přiznanou nalézacími soudy na nákladech řízení účastníkovi nalézacího řízení - v kontextu skutkových zjištění projednávané věci – je v rozporu s dobrými mravy a dochází ke kolizi se základními principy demokratického právního řádu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, vyžadující zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil své rozhodnutí. Vykonávací řízení neslouží k nalezení, ale výhradně k prosazení již zjištěného práva (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesením ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, usnesením ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněným pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost, aby posoudil právní charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího soudu, uzavřel, že plnění bylo soudem přiznáno z nesprávného hmotněprávního důvodu. Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace nutno pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekuované pohledávky, jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve formě rozsudku.
8. Podobně v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020, Nejvyšší soud znovu zdůraznil, že exekuční soud má respektovat i nalézacím soudem zjištěný právní charakter pohledávky plynoucí nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu. V opačném případě by došlo k setření rozdílu mezi nalézacím a vykonávacím řízením, který je nezbytné zachovat s ohledem na potřebu funkčnosti soudního řízení jako celku. Opačný přístup může exekuční soud zaujmout jen tehdy, bylo-li by případnou „nespravedlnost“ spočívající v údajně nesprávném hmotněprávním posouzení plnění ze strany nalézacího soudu nezbytné korigovat z pozic argumentačně mimořádně silných, neboť poškození práva účastníka exekučního řízení by bylo natolik podstatné, že by přivodilo kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, nebo ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, příp. s bodem 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018).
9. V projednávané věci byla exekuce nařízena podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit procesně úspěšnému oprávněnému na náhradě nákladů nalézacího řízení před soudy všech stupňů částku 801.100 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Exekučním titulem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce (povinný) domáhal určení, že žalovaný (oprávněný) a jeho bývalá manželka jsou podílovými spoluvlastníky s podílem každý jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro k. ú. XY jako pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rozestavěná budova a pozemek parc. č. XY, a dále že se zamítá i žaloba, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle – uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanými jako prodávajícími, týkající se pozemku parc. č. st. XY, rozestavěné budovy postavené na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a k. ú. XY, za dohodnutou kupní cenu 3.650.000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva ze dne 28. 2. 2011, z jejíhož obsahu žalobce (povinný) odvozuje své žalobní nároky, je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o kupní ceně a pro (počáteční) nemožnost plnění, nadto žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, protože v době rozhodování je katastrálním vlastníkem osoba odlišná od účastníků řízení. K vydání tohoto exekučního titulu došlo poté, co soudy postupně učinily poměrně rozsáhlá skutková zjištění, jež lze shrnout následovně:
- Dohodou ze dne 27. 7. 2010 žalobce a žalovaní deklarovali zájem na převodu předmětných pozemků a rozestavěné stavby za kupní cenu 4.400.000 Kč v termínu do 11. 8. 2010 a dohodli se na pokračování stavebních prací na pozemku a budově v době do převodu vlastnictví (tyto práce si měl zajistit a financovat žalobce, který měl svěřeny nemovitosti do užívání), účastníci též konstatovali úhradu částky 300 000 Kč žalobcem společnosti RHINOCEROS a. s. z titulu dohody o zablokování dalšího zprostředkování prodeje nemovitostí, úhradu částky 900 000 Kč jako zálohy na kupní cenu a dohodli se na vzájemných nárocích spojených s neuzavřením kupní smlouvy v uvedeném termínu;
- Dne 15. 9. 2010 uzavřeli povinný a oprávněný dohodu o odstranění vad nemovitostí, podle níž se účastníci dohodli na způsobu odstranění vad a nedodělků, kterými dotčené nemovitosti trpí;
- Dne 24. 9. 2010 uzavřeli žalovaní dohodu o vypořádání společného jmění manželů a práva bydlení, v níž se dohodli, že pozemek parc. č. XY a XY a rozestavěný dům na oddělené stavební parcele č. XY zůstávají nadále v jejich společném jmění, a vypořádali si sjednanou kupní cenu;
- Manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 34 C 329/2010, pravomocným dne 10. 11. 2010;
- Bylo připraveno více verzí kupní smlouvy na nemovitosti (realitní kanceláří a později právním zástupcem povinného) i dohody o vypořádání společného jmění manželů V.;
- Dne 28. 2. 2011 povinný uzavřel jako kupující s oprávněným a jeho bývalou manželkou jako prodávajícími kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. XY, obec XY, a to pozemek parc. č. st. XY včetně rozestavěné stavby na něm, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. XY. Kupní cena byla sjednána ve výši 3.650.000 Kč, přičemž byla z větší části zaplacena (k úhradě části kupní ceny došlo před podpisem kupní smlouvy, případně ve lhůtě fixované ke dni podpisu kupní smlouvy). Smlouva v rozporu se skutečností konstatovala, že se žalovaní dohodou ze dne 24. 9. 2010 vypořádali tak, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, každý s podílem jedné ideální poloviny. Žalovaní se zavázali zdržet se do provedení vkladu úkonů, které by mohly zmařit nebo ohrozit realizaci kupní smlouvy, současně převedli a postoupili žalobci veškerá práva, nároky a pohledávky vyplývající ze smluv uzavřených ohledně dotčených nemovitostí, zejména ze smlouvy o dílo č. 4/2006 se společností Stavitelství Karel Vácha a syn s. r. o. Všichni účastníci se též zavázali uzavřít do 7 pracovních dnů od právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu novou kupní smlouvu za stejných podmínek a s nápravou vad, pro které došlo k zamítnutí, přičemž ujednání o výši a způsobu úhrady kupní ceny a o faktickém užívání předmětu koupě se nemění a zůstávají i nadále v platnosti;
- Dne 20. 6. 2013 byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů včetně jejího dodatku z téhož data, podle níž se oprávněný a jeho bývalá manželka dohodli na tom, že vzhledem k zaniklému a nevypořádanému společnému jmění manželů a k tomu, že uzavřená kupní smlouva z 28. 2. 2011 není vkladu schopná, se žalovaný stal výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. XY a rozestavěné stavby na pozemku parc. č. st. XY, ale pozemek parc. č. XY zůstává nadále ve společném jmění manželů. Právní účinky vkladu nastaly dne 25. 6. 2013. Žalovaná měla podle smlouvy předat z obdržené zálohy na kupní cenu ve výši 1.600.000 Kč na úplné vyrovnání bývalému manželovi částku 800.000 Kč;
- Dne 3. 10. 2013 povinný podal žalobu na určení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 340/2013, řízení bylo pro zpětvzetí zastaveno, usnesení nabylo právní moci dne 10. 5. 2014 (soud v řízení vyjádřil názor, že kupní smlouva ze dne 28. 2. 2011 nebyla již od samého počátku vkladu schopná);
- Jednání o převodu nemovitostí pokračovala, oprávněný podmiňoval převod doplacením dalších závazků žalobce, k uzavření nové kupní smlouvy nedošlo;
- Povinný podal návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2011 až dne 10. 6. 2014, ten byl však rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 18. 8. 2014, č. j. V-7353/2014-301, zamítnut, s tím, že kupní smlouva nesplňuje náležitosti pro navrhovaný vklad (nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru), protože v předložené smlouvě uvedená prodávající podle stavu zápisů k datu rozhodování katastrálního úřadu nebyla (spolu)vlastnicí předmětných nemovitostí, výlučným vlastníkem byl k datu rozhodování již žalovaný na základě dohody o vypořádání s právními účinky vkladu ke dni 25. 6. 2013;
- Soud v nalézacím řízení uzavřel, že nebylo prokázáno, kdo zavinil, že návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě smlouvy z 28. 2. 2011 nebylo možné vyhovět (viz čl. 288 nalézacího spisu);
- Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, 2. oddělení obecné kriminality, SKPV, pod sp. zn. KRPC-168220/TČ-2013-020172, odložila trestní oznámení žalobce na žalované se závěrem, že nelze dovodit, že žalovaní při uzavírání kupní smlouvy měli v úmyslu povinného uvést v omyl a nemovitost po uhrazení kupní ceny nepřevést. Policie konstatovala, že naopak právě Ing. Hora, který vypracoval kupní smlouvu a další písemnosti, po celou dobu dělal obstrukce, aby snížil cenu nemovitosti. Uzavřená kupní smlouva i dohoda o vypořádání společného jmění manželů počítala s přepracováním v případě, že neobstojí při vkladu do katastru nemovitostí. Podezření ze spáchání trestného činu nebylo prokázáno;
- Dne 23. 4. 2015 povinný podal žalobu na nahrazení projevu vůle, rozšířenou podáním na čl. 39 o návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví;
- Smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 21. 9. 2015, s právními účinky vkladu ke dni 22. 9. 2015, žalovaný jako výlučný vlastník zastavil dotčené nemovitosti k zajištění existující a budoucí pohledávky do výše 15.000.000 Kč ve prospěch L. Z., který žalovaného v nalézacím řízení jako advokát zastupoval;
- V řízení o nahrazení projevu vůle a o určení podílového spoluvlastnictví k dotčeným nemovitostem rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, tak, že žalobě vyhověl. Uvedl, že nebylo jednoznačně prokázáno, kdo zavinil, že podaný návrh na vklad vlastnického práva na základě smlouvy z 28. 2. 2011 byl zamítnut, a že povinný nijak nevysvětlil, proč podal návrh na vklad až více než 3 roky od uzavření smlouvy. Soud považoval kupní smlouvu za platnou a dohodu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 20. 6. 2013 za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na §150 odst. 4 obč. zák. uzavřel, že nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly bývalých manželů jsou stejné. Na určení je dán naléhavý právní zájem, neboť bez toho nelze dosáhnout vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Údajná neuhrazená částka dohodnutá v dohodě o odstranění vad ze dne 15. 9. 2010 podle soudu s kupní smlouvou nesouvisí a žalovaní mohou svůj nárok uplatnit samostatně;
- K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, žalobu o určení a o nahrazení projevu vůle zamítl (v odvolacím řízení došlo opakovaně k odročování z důvodu mimosoudních jednání, avšak nebyla shoda na výši částky, kterou by měl povinný oprávněnému doplatit). Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva je platná, a to s kupní cenou ve výši 3.650.000 Kč, nikoli ve výši 4.400.000 Kč; pokud žalovaní namítali dohodu o odstranění vad ze dne 15. 9. 2010, jde o samostatnou dohodu nezávislou na kupní smlouvě a nelze dovodit jinou výši kupní ceny. Kupní smlouva nebyla způsobilá vkladu do katastru nemovitostí již v době uzavření, neboť obsah smlouvy byl v rozporu se zápisem v katastru. Žalobce nijak nevysvětlil, proč návrh na vklad nepodal dříve a vyčkával s ním déle než tři roky po uzavření kupní smlouvy. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze dne 20. 6. 2013 včetně dodatku byla podle odvolacího soudu uzavřena proto, že nedošlo ke vkladu vlastnického práva pro žalobce, odvolací soud ji nepovažuje na neplatnou, žalovaní reagovali na situaci tak, že se nadále cítí vázáni uzavřenou kupní smlouvou s tím, že žalovaná je nadále vůči oběma vypořádána a vlastnické právo k předmětným nemovitostem a tím i závazky budou nadále výlučně žalovaného. Z dohody nelze dovodit záměr zmařit převod nemovitostí. Jejím uzavřením se postavení žalobce nezměnilo, protože uzavřená kupní smlouva od počátku nebyla způsobilá vkladu. Protože podle dohody o vypořádání z 20. 6. 2013 se vlastníkem předmětných nemovitostí stal výlučně žalovaný (u pozemku parc. č. XY se uplatní §150 odst. 4 obč. zák., neboť i podle dohody o vypořádání z 20. 6. 2013 tento pozemek zůstal nadále v SJM), nelze žalobě vyhovět. Nadto pozemek parc. č. XY, oddělený od pozemku parc. č. XY, nebyl v návrhu kupní smlouvy v žalobním petitu ani dostatečně vymezen (ani výměrou, ani geometrickým plánem) a není v současné době v katastru nemovitostí jako samostatná věc zapsán, pročež v této části je předmět kupní smlouvy neurčitý;
- Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 2400/2018-388, rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2018, č. j. 19 Co 1166/2017-333, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Poukázal na další zcela zásadní nedostatky kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2011, a to na neurčitost ujednání o kupní ceně (není zřejmé, za jakou cenu každý ze spoluvlastníků prodával svůj podíl) a na nereflektovanou právní konsekvenci spojenou s faktem, že účastníci ke dni uzavření kupní smlouvy nebyli spoluvlastníky předmětného majetku, ale vlastnili jej v tehdy zaniklém a nevypořádaném společném jmění. Věc byla vrácena k dalšímu řízení, protože tyto otázky zůstaly dosud neřešeny. Dovolací soud současně upozornil na nutnost zohlednit v novém rozhodnutí i aktuální stav zápisu v katastru nemovitostí (předmětné nemovitosti aktuálně vlastní osoba od účastníků řízení odlišná - L. Z.);
- Následně krajský soud vydal exekuční titul v této věci, přičemž dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 24 Cdo 2658/2019-449, se závěrem, že žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem (pročež nemohl být úspěšný ani v návrhu na nahrazení projevu vůle), neboť nežaloval „katastrálního vlastníka“, v jehož prospěch svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí.
- Dne 31. 3. 2020 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 790/20 odmítl stížnost proti exekučnímu titulu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 24 Cdo 2658/2019-449. Ačkoli povinný již v ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že se dopustily zjevné nespravedlnosti, neposkytly ochranu právu, nýbrž bezpráví, a dopustily absurdní výsledek, kdy stěžovatel nemá ani nemovitosti a ani peníze, které za ně zaplatil, přitom právo na vydání bezdůvodného obohacení je v současnosti již promlčeno, Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh, v postupu obecných soudů neshledal překročení meze ústavnosti a posouzení věci obecnými soudy považoval za přesvědčivé. Současně připomněl, že uzavřená kupní smlouva byla absolutně neplatná primárně z důvodů neurčitosti ujednání o kupní ceně a nemožnosti plnění, tedy žalobě nemohlo být vyhověno.
10. Dovolací soud se zaměřil s vědomím, že skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu vytvářejí ucelenou a uzavřenou funkční jednotu, a s ohledem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu na posouzení, zda v projednávané věci nedošlo ke zcela zjevné nespravedlnosti kolidující se základními principy demokratického právního řádu, kterou je nezbytné ve fázi exekuce „korigovat z pozic argumentačně mimořádně silných“. K takovému mimořádnému zásahu však neshledal dostatečný důvod.
11. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že nalézací soud o vymáhané pohledávce rozhodoval v kontextu rozsáhlých skutkových zjištění. Přitom nalézací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, aby náhradu nákladů řízení oprávněnému nepřiznal (§150 o. s. ř.). Při hlubším zkoumání spletitých skutkových okolností spojených s mnoho let trvajícím „vyjednáváním“ účastníků ohledně řešení jejich situace s převodem dotčených nemovitostí nepovažuje ani dovolací soud tvrzenou nespravedlnost za natolik „zjevnou“ či dokonce kolidující se základními principy demokratického právního řádu, aby odůvodnila zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Takový zásah není určen k nápravě nežádoucích důsledků volby strategie k prosazení vlastního zájmu. Smluvní svoboda občana (jeho svobodná volba prostředků právní obrany) a odpovědnost za vlastní rozhodnutí jsou dvě strany jedné mince. Objektivně vzato povinný měl možnost včas a efektivně bránit svá práva, aktivně přitom využíval též právního poradenství. Nelze přehlédnout, že sepis kupní smlouvy zařizoval právě on a informace o aktuálním stavu zápisů v katastru nemovitostí byly a jsou veřejně dostupné. Neověření zápisu podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k dotčeným nemovitostem v katastru nemovitostí je těžko pochopitelné či uvěřitelné, stejně jako skutečnost, že povinný následně několik let otálel s podáním návrhu na vklad. Povinný přesto několik let (se svolením vlastníků) nemovitosti užíval, prováděl na nich stavební úpravy a investoval do nich, ačkoli mu nepatřily.
12. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že podle ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4579/2008, nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II ÚS 3168/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 II. ÚS 76/17) rozpor s dobrými mravy může způsobit i vznesení námitky promlčení uplatněné v souvislosti s rozhodováním o zastavení exekuce. V tomto řízení ale taková obrana uplatněna nebyla.
13. Dovolací soud nesídlí názor dovolatele, že odvolací soud se s některými argumenty nedostatečně vypořádal, a že jeho usnesení trpí nepřezkoumatelností. Odvolací soud zcela jasně (byť stručně) vyložil, jak dospěl ke svým závěrům. Protože jeho posouzení věci je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu