ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.644.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 644/2021-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému J. H. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3, pro 132 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 57 EXE 459/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2020, č. j. 66 Co 130/2020-83, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2020, č. j. 66 Co 130/2020-83, se mění tak, že exekuce vedená soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 57 EXE 459/2017 na základě pověření Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. března 2017, č. j. 57 EXE 459/2017-17, se zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a řízení před soudním exekutorem 35 471,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 503,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudní exekutorce Mgr. Marcele Petrošové, Exekutorský úřad Břeclav, na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Zrušují se příkazy k úhradě nákladů exekuce vydané soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, ze dne 3. dubna 2017, č. j. 160 EX 779/17-21, a ze dne 19. května 2017, č. j. 160 EX 779/17-24.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě k odvolání povinného usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 66 Co 130/2020-83, potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 12. 2019, č. j. 57 EXE 459/2017-62, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 16. 4. 2019 na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 57 EXE 459/2017. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v projednávané věci rozhodčí nález rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 13. 10. 2016, č. j. 104 Rozh 5278/2016-7, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 139 866 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky od 19. 8. 2016 do zaplacení, smluvní pokutou ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 110 384 Kč od 20. 7. 2016 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 18 040 Kč. Exekuční titul byl vydán na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26. 11. 2015, č. 9100977692, uzavřené mezi oprávněnou a povinným, kterou se oprávněná zavázala poskytnout povinnému spotřebitelský revolvingový úvěr v celkové výši 50 000 Kč, se základní dobou trvání 36 měsíců, přičemž základní celková částka splatná povinným činila 128 232 Kč s tím, že celková výše každé ze 30 měsíčních splátek (zahrnujících splátku jistiny a úroku) činila 3 562 Kč, výpůjční úroková sazba úvěru, která byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru (bez revolvingu), činila 109,26 % p. a. a předpokládaná RPSN činila 109,25 %. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodce byl v projednávané věci vybrán transparentně, v souladu s ustálenou judikaturou, když byl vybrán oprávněnou (povinný nevyužil své možnosti se na výběru podílet) ze seznamu 13 jmenovaných rozhodců. Rozhodce Mgr. Radek Lubina nebyl při svém rozhodování závislý na Rozhodčí společnosti Pardubice, neboť tato společnost mu poskytovala pouze administrativní podporu (kterou mu nelze klást k tíži), aniž by však zasahovala do jeho rozhodovací činnosti. Odvolací soud rovněž zohlednil i skutečnost, že povinný byl po celou dobu řízení pasivní a svou možnost obrany využil až v exekučním řízení. Při posouzení souladu výše úroku s dobrými mravy zohlednil nominální úrokovou sazbu (nikoliv efektivní sazbu uvedenou v úvěrové smlouvě, která činila 109,26 % p. a.), za kterou byl úvěr poskytnut a která v projednávané věci měla činit 31,99 % ročně. Tato sazba pak podle odvolacího soudu mírně překročila průměrnou nejvyšší úrokovou sazbu (která činila 23,66 %) v době poskytnutí úvěru. Odvolací soud tak dovodil, že úročení poskytnutého úvěru nebylo v rozporu s dobrými mravy a nezakládá důvod pro neplatnost úvěrové, potažmo rozhodčí smlouvy. V úvěrové smlouvě sjednanou smluvní pokutu s kaskádovitým navyšováním nelze s ohledem na délku prodlení s platbou samu o sobě hodnotit jako ujednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a stejně tak ani smluvní pokutu, ke které byl povinný zavázán v rozhodčím nálezu. Smlouvu o úvěru vyhodnotil odvolací soud jako nepřehlednou, nesrozumitelnou a vzal v potaz i její formulářovou podobu. Odvolací soud konečně zohlednil i skutečnost, že oprávněná řádně vyhodnocovala úvěruschopnost povinného, a to s použitím všech dostupných prostředků, avšak povinný před oprávněnou zatajoval výši svých závazků a uváděl nepravdivé údaje. Po vyhodnocení všech okolností v jejich úhrnu dospěl odvolací soud k závěru, že v projednávané věci není důvod pro zastavení exekuce dán.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá neplatnost smlouvy o úvěru a její zjevnou nespravedlnost, neboť úrokové sazby několikanásobně převyšují úrokové sazby banky, a jako nemravné hodnotí poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč se splatností 36 splátek, přičemž celková částka splatná povinným činila 128 232 Kč, což představuje efektivní úrokovou sazbu 109,26 % p. a., která v nominální výši činí 75,11 % p. a. a nikoliv 31,99 %, jak nesprávně uvedl odvolací soud. Odvolací soud při posuzování přiměřenosti úroku z úvěrové smlouvy přihlížel k tzv. nominální úrokové sazbě, kterou nesprávně určil, aniž by vysvětlil, jakým výpočtem k určené nominální sazbě 31,99 % p. a. dospěl. V tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Dovolatel namítá, že přepočet efektivní úrokové sazby vyjádřené ve smlouvě na sazbu nominální je zavádějící a neakceptovatelný, když běžný spotřebitel není schopen tyto sazby rozlišit a oprávněná v úvěrové smlouvě neuvádí, o jakou sazbu se jedná, a ve smlouvě vyjádřená úroková sazba proto ztrácí vypovídací a srovnávací hodnotu. Odvolací soud rovněž při přezkumu přiměřenosti úroku z úvěru chybně srovnával úrokovou sazbu s úrokovou sazbou u bankovních pohledávek z úročených úvěrů z kreditních karet, ačkoliv jde o dva nesrovnatelné produkty, když kreditní karta je bankovní produkt umožňující spotřebiteli zcela jiné služby než v projednávané věci posuzovaný jednorázový úvěr s okamžitým čerpáním a bez přidružených služeb (na rozdíl od kreditních karet). Dovolatel dále dovozuje, že úvěrová smlouva je neplatná nejen z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku, který činí v nominální výši 75,11 % p. a., ale i z důvodu nepřiměřených sankcí, když sjednaná smluvní pokuta za první rok prodlení dosáhne 116,25 % dlužné částky. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 199/11) a dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 1857/2019) dovozuje, že posuzovaná úvěrová smlouva je svým obsahem s lichevními úroky a drakonickými pokutami takovým excesem, že tomuto jednání nemůže být poskytnuta soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení. Dále namítá, že oprávněná nezkoumala jeho úvěruschopnost s odbornou péčí, pouze shromáždila potřebné údaje, aniž by je řádně vyhodnotila a analyzovala (například se zabývala dlouhodobými příjmy a výdaji povinného a nikoliv jen za jeden měsíc), a to z důvodu, že jejím záměrem bylo poskytnout klientovi úvěr bez ohledu na to, zda jej bude schopen splácet; tato skutečnost taktéž způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“, jehož podobu neměl povinný možnost ovlivnit, se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Rovněž ani rozhodčí smlouva uzavřená mezi oprávněnou a povinným nebyla uzavřena v souladu s dobrými mravy, neboť rozhodce nesplňoval kritéria nezávislosti a nestrannosti. Spor v projednávané věci totiž reálně nerozhodoval Mgr. Lubina jako nezávislý rozhodce, ale Rozhodčí společnost Pardubice, které byl například hrazen poplatek za rozhodčí řízení, která vyplácela blíže neurčenou odměnu (po odečtení svých poplatků) rozhodci, a která poskytuje administrativní servis pouze rozhodcům, kteří opakovaně rozhodují prakticky pouze ve sporech oprávněné. Rozhodce Mgr. Lubina přitom rozhodcovské služby účtoval Rozhodčí společnosti Pardubice, čímž však nevykonával rozhodčí činnost pro strany sporu, ale pro Rozhodčí společnost Pardubice. Odvolací soud se otázkou ekonomické nezávislosti rozhodce nezabýval dostatečně, když popsané vazby mezi rozhodcem Mgr. Lubinou a Rozhodčí společností Pardubice nezohlednil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že smyslem exekuční řízení není nalézat právo, ale pouze vykonat to, co bylo uloženo exekučním titulem, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že povinný v nalézacím řízení nevyužil možných prostředků obrany (obrana v rozhodčím řízení, žaloba na zrušení rozhodčího nálezu před soudem). Závěry povinného jsou zcela v rozporu se závěry dovolacího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 3712/2012), když z jeho strany nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by v projednávané věci byly dány natolik extrémní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek jsou v kolizi s dobrými mravy a základními principy demokratického právního řádu. Úrok byl v projednávané věci sjednán v zákonných limitech, neboť šlo o nebankovní úvěr s vyšším rizikem (oproti finančním produktům bankovních subjektů) a výše úroků odpovídala běžné výši úroků poskytovaných v této oblasti. Nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami podle databáze ARAD byly v rámci úročených úvěrů z kreditních karet a činily v rozhodném období 23,62 % p. a. V porovnání s touto sazbou činí sazba 76,21 % p. a. sjednaná v projednávané věci pouze 3,22 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů, přičemž za nepřiměřené jsou považovány sazby, které převyšují míru obvyklou až čtyřnásobně. Přiměřená byla i výše smluvních pokut, neboť šlo o jediný zajišťovací prostředek úvěru, který nastoupil až v okamžiku prodlení dlužníka. Oprávněná rovněž řádně posuzovala i úvěruschopnost dlužníka, na základě informací, které jí poskytl, zatajování informací ze strany povinného však nemohla zabránit. V rozporu s dobrými mravy nebyla uzavřena ani rozhodčí smlouva, neboť zde nejsou žádné okolnosti, které by toto naznačovaly. Povinný přitom tyto skutečnosti ani netvrdí, ani neprokázal; nevznášel žádné námitky proti rozhodčí smlouvě ani vůči osobám navržených rozhodců. Oprávněná konečně namítá, že rozhodčí nález byl vydán jmenovaným rozhodcem, který rozhodčí nález vypracoval, rozhodčí společnost zajišťovala pro rozhodce pouze servisní činnost a tato skutečnost, včetně otázky, kde se bude rozhodčí řízení konat, byla známá již z rozhodčí smlouvy. Oprávněná rozhodci ani rozhodčí společnosti nehradila žádné jiné služby ani poplatky, vyjma poplatku za návrh na zahájení rozhodčího řízení ve výši sjednané v rozhodčí smlouvě, proto jsou-li povinným nyní napadány vztahy mezi rozhodčí společností a rozhodcem, nelze je klást k tíži oprávněné, neboť jde o interní vztahy mezi těmito subjekty a oprávněná je nezná. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, popřípadě zamítl.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).
5. Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
6. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
7. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a . a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce).
8. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
9. V projednávané věci je podstatné, že oprávněná s povinným uzavřela dne 2. 12. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100977692, na jejímž základě oprávněná povinnému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč, k němuž byla RPSN sjednána ve výši 109,26 %, výpůjční úroková sazba úvěru 109,56 % p. a., takže celkem měl povinný oprávněné vrátit 128 232 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3 562 Kč po dobu 36 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně dohodnuta i smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo) do zaplacení. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že je namístě exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), když exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020).
10. Z výše uvedených důvodů se dovolací soud dalšími námitkami povinného pro nadbytečnost nezabýval a v souladu s ustanovením §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se posuzovaná exekuce zastavuje.
11. Vzhledem k tomu, že předmětná exekuce byla zastavena a bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů exekučního řízení, zrušil soud příkazy k úhradě nákladů exekuce vydané soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, ze dne 3. 4. 2017, č. j. 160 EX 779/17-21, a ze dne 19. 5. 2017, č. j. 160 EX 779/17-24 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019).
12. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím je odůvodněn tím, že povinný měl v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby mu oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložil k uplatňování svého práva, v celkové výši 35 471,48 Kč , které sestávají:
a) z odměny advokáta povinného za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, účast advokáta na jednání soudu prvního stupně dne 5. 11. 2019 a dne 10. 12. 2019, sepis odvolání) v celkové výši 27 150 Kč. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 132 666 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 110 384 Kč ode dne 20. 7. 2016 do 25. 8. 2016, smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 106 784 Kč ode dne 26. 8. 2016 do 29. 11. 2016 a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 103 184 Kč ode dne 30. 11. 2016 do zaplacení, která je podle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, které činí 470 777 Kč. Tarifní hodnota je tedy 639 281,68 Kč. Za pět úkonů právní služby povinnému náleží podle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu pět mimosmluvních odměn advokáta ve výši jedné poloviny, tj. v souhrnu částka 27 150 Kč;
b) z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za pět úkonů právní služby, tj. v celkové výši (5 x 300 Kč) 1 500 Kč ;
c) z náhrady cestovních výdajů advokáta povinného uplatněná za cesty z Ostravy k jednání soudu v Novém Jičíně, a to sice za účast na jednání soudu prvního stupně dne 5. 11. 2019 a 10. 12. 2019, tedy za cestu na trase Ostrava – Nový Jičín a zpět (92 km) v celkové výši 398,60 Kč . Výše nákladů za cestu dne 5. 11. 2019, automobilem Subaru Forester 2.0XT CVT, RZ 9T50585, k uvedenému soudu činí, při kombinované spotřebě 8,5 l benzinu na 100 km a ceně pohonných hmot 33,10 Kč/1 l benzinu, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 4,10 Kč/1 km, vše podle vyhlášky č. 333/2018 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále též jen „vyhláška č. 333/2018 Sb.“), a to při výpočtu (33,10 x 8,4)/100 x 92, což činí částku 255,80 Kč, k níž byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy (92 x 4,10), což činí 377,20 Kč, tedy celkem 633 Kč. Vzhledem k tomu, že se zástupce povinného dne 5. 11. 2019 účastnil tří soudních jednání, náleží mu uplatněná náhrada nákladů za cestovné k jednání dne 5. 11. 2019 ve výši 211 Kč. Výše nákladů za cestu dne 10. 12. 2019, automobilem Volkswagen Passat, RZ 6T80980, k uvedenému soudu činí, při kombinované spotřebě 6,0 l motorové nafty na 100 km a ceně pohonných hmot 33,60 Kč/1 l motorové nafty, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 4,10 Kč/1 km, vše podle vyhlášky č. 333/2018 Sb., a to při výpočtu (33,60 x 6,0)/100 x 92, což činí částku 185,47 Kč, k níž byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy (92 x 4,10), což činí 377,20 Kč, tedy celkem 562,67 Kč. Vzhledem k tomu, že se zástupce povinného dne 10. 12. 2019 účastnil tří soudních jednání, náleží mu uplatněná náhrada nákladů za cestovné k jednání dne 10. 12. 2019 ve výši 187,60 Kč;
d) z náhrady za promeškaný čas cestou advokáta na jednání soudu shora podle §14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, a to za 8 půlhodin po 100 Kč, celkem 8 00 Kč. Vzhledem k tomu, že se advokát dne 5. 11. 2019 i 10. 12. 2019 účastnil tří soudních jednání, náleží mu uplatněná náhrada za promeškaný čas v celkové výši 266,67 Kč ;
e) s připočtením částky 6 156,21 Kč odpovídající 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Z vyloženého se současně podává, že nad rozsah přiznaných a podle dovolacího soudu účelně vynaložených nákladů povinného nebyly za účelně vynaložené výdaje považovány zbylé advokátem povinného provedené úkony právní služby, které specifikoval v rámci podání ze dne 12. 12. 2019, resp. ze dne 10. 5. 2021. Jednalo se o nahlížení do rozhodčího spisu, které v projednávané věci dovolací soud nepovažoval za samostatný úkon podle advokátního tarifu, ale za součást převzetí zastoupení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06, či ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1107/13, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinného v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za jeden úkon právní služby učiněný v dovolacím řízení přísluší povinnému [při shora uvedené tarifní hodnotě – ad a) – 639 281,68 Kč] podle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 10 860 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem byly náklady zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 17 503,60 Kč .
14. O náhradě nákladů soudní exekutorky soud rozhodl podle ustanovení §89 exekučního řádu a §5 odst. 1, §6 odst. 1 a 3, §13 odst. 1 a §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“. Vzhledem k tomu, že exekuční návrh byl podán dne 7. 3. 2017 a exekuce tedy byla vedena v době, kdy již existovala judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12), rozhodl soud, že základem pro určení odměny v projednávané věci je nulová výše vymoženého plnění. Za této situace zahrnují náklady soudního exekutora odměnu ve výši 2 000 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem tak soudnímu exekutorovi náleží částka ve výši 6 655 Kč . Uplatněnou náhradu za ztrátu času soudní exekutor nikterak blíže nespecifikoval a nedoložil, v čem spočívá, proto mu nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu