ECLI:CZ:US:2013:1.US.1107.13.1
sp. zn. I. ÚS 1107/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloše Rámeše, advokáta, zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Pellicova 25, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 To 518/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 89 T 173/2011, přiznal stěžovateli jako obhájci odměnu a náhradu hotových výloh v částce 4.050 Kč; nepřiznal mu částku 1.350 Kč. Městský soud uvedl, že se neztotožnil s výpočtem obhájce za právní úkon spočívající v prostudování spisu; součástí právního úkonu spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy obhajoby musí být i seznámení se se spisem, neboť teprve seznámením se se spisem a s podstatou obvinění může obhájce řádně převzít obhajobu obviněného a na tuto se náležitě připravit. K převzetí obhajoby a seznámení se se spisem mělo dojít ve stejný den a není tedy možné je považovat za dva samostatné úkony právní služby.
Napadeným usnesením krajský soud stížnost stěžovatele zamítl. Uvedl, že jak se podává z advokátního tarifu, prostudování spisu podle §11 odst. 1 písm. f) se rozumí studium při skončení vyšetřování, tedy nikoli studium spisového materiálu na počátku trestního stíhání. Tím - dle názoru stížnostního soudu - je příprava zastoupení nebo obhajoby podle písm. a) či písm. b) §11 odst. 1 advokátního tarifu.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva (především na spravedlivý proces a na legitimní očekávání).
V konkrétnostech stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebyla za všechny jím vyúčtované úkony právní služby přiznána samostatně odměna. Zdůrazňuje, že dle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží obhájci mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby, tedy bez ohledu na to, zda byl učiněn ve stejný den či nikoliv. V daném případě jedním samostatným úkonem obhájce byla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby, kdy má obhájce možnost se s danou trestní věcí seznámit prostřednictvím klienta a čerpat z informací poskytnutých mu klientem; jde tedy o úkon právní pomoci dle §11 odst. 1 písm. b) adv. tarifu. Tento úkon nelze směšovat s jiným úkonem právní pomoci, kterým je seznámení se spisem, resp. prostudování spisu. Tento úkon je samostatným úkonem právní pomoci [kvalitativně odlišným od úkonu dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], jemuž dle §11 odst. 3 advokátního tarifu je svou povahou a účelem nejbližší úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu per analogiam, neboť jde o úkon právní služby neuvedený v prvém a druhém odstavci advokátního tarifu. Není správný názor obecných soudů, že bez prostudování spisu nelze řádně převzít obhajobu a na tuto se náležitě připravit, neboť v praxi je zcela běžné (a orgánům činným v trestním řízení, tedy i obecným soudům je to velmi dobře známo) převzetí obhajoby bez prostudování spisu, poněvadž to z "taktických důvodů" není obhájci ani obviněnému ze strany orgánů činných v trestním řízení umožněno. Obhájce tedy převezme obhajobu postavenou nikoliv na základě seznámení se spisem, ale podle informací poskytnutých mu klientem při první poradě, v jejímž rámci dochází, po dohodě s klientem, i k přípravě obhajoby. Podle stěžovatele tím soud zasáhl do jeho základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku. Dosavadní praxe obecných soudů - kterou stěžovatel dokladuje odkazy na dvě rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pokud jde o přiznání odměny za stejné úkony právní služby ve zjednodušeném řízení v obdobných trestních věcech, byla podle stěžovatele odlišná od stanoviska uvedeného v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně opomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §11 vyhlášky (advokátního tarifu), resp. oponentura názoru, že není důvod aplikovat jeho §11 odst. 3) této vyhlášky a přiznat za náhled do spisu jako za samostatný právní úkon odměnu. Podle stěžovatele mu však odměna za tento úkon samostatně náleží.
Stěžovatel tedy především nesouhlasí s aplikací podústavního práva. Jím kritizovaný výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však zjevně nevybočuje z rámce principu, že ne všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna pod §11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip - v souvislosti s podobnými námitkami jako vznesla nyní stěžovatelka - již bylo v judikatuře Ústavního soudu opakovaně odkazováno, a to kupř. v nálezu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 791/07, v usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1855/07.
V citované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod.
Ústavní soud v citované judikatuře uváděl, že i kdyby mohly být námitky tehdejších stěžovatelů vůči nepřiznání odměny za kritické úkony právní služby (např. studium spisu) hodnocené jako relevantní, spadají svojí povahou zásadně do rámce práva podústavního, a proto postrádají ústavněprávního významu.
Není důvodu neaplikovat tyto úvahy z rozhodovací praxe Ústavního soudu i na nyní posuzovanou věc. Stěžovateli nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu. Je proto přiléhavé učinit závěr, že výše uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v dané věci splněny nejsou. O ústavněprávně relevantní libovůli při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy zde nejde. Stěžovatel toliko v rovině správnosti výkladu podústavního práva, nadto práva podzákonného, v podstatě oponuje jen sporem o to, zda namítaný úkon právní služby je svoji povahou a účelem nejbližší (viz §11 odst. 3 advokátního tarifu) nějakému úkonu vyjmenovanému v §11 odst. 1, 2 advokátního tarifu.
Jak podobně dovodila výše citovaná judikatura Ústavního soudu, vzhledem k řečenému není akceptovatelný ani názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" stěžovatele ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť jím uplatněný nárok nelze kvalifikovat "jako majetkový nárok, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy".
Stěžovatel konečně namítá dosavadní opačnou praxi obecných soudů, kterou dokladuje odkazem na dvě rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Leč, existují i jiná odlišná rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 4 To 355/2012, a ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 4 To 356/2012; to jsou rozhodnutí vydaná několik měsíců před vydáním nyní napadeného rozhodnutí a nadto vydaná ohledně jeho (patrně) manželky (JUDr. Rámešové, se stejným bytem i sídlem výkonu advokacie). Dále Ústavní soud poukazuje kupříkladu na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 20 Co 335/2011, a na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 23 C 141/2007, ve kterých byl vysloven názor podobný nynější věci; tedy že tehdejší stěžovatelčiny úkony (včetně nahlížení do spisu) nelze jako samostatné právní úkony podřadit pod §11 vyhlášky ani analogicky, a proto za něj stěžovatelce odměna nepřísluší, resp. je nutno je podřadit pod první poradu s klientem včetně přípravy a zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Konečně, Ústavní soud odkazuje na vlastní usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06. Tam stěžovatelka obdobně (vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu) namítala, že nahlížení do spisu mělo být posouzeno jako samostatný úkon právní služby a měla být za něj přiznána odměna. Ústavní soud však její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že "Ústavní soud stejně tak za spektakulární argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení §11 odst. 3 a odst. 2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat ...; stejně tak za něj nelze považovat nahlížení do spisu, které je ostatně upraveno v ustanovení §11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout nelze.". Již z této demonstrativně uvedené praxe muselo či mělo být stěžovateli zřejmé, že jeho majetkový nárok není soudní praxí individualizovatelný (na základě právní úpravy) natolik, aby mohl hovořit o svém legitimním očekávání, o překvapivosti opačného názoru (než zastává on sám) apod. Naopak, stěžovatel s názorem nyní aplikovaném objektivně musel počítat.
K uvedenému názoru stěžovatele - pokud poukázal na údajně opačnou praxi obecného soudu - lze dodat, že zásadně není věcí Ústavního soudu, aby sjednocoval judikaturu soudů obecných.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu