ECLI:CZ:US:2007:3.US.1855.07.1
sp. zn. III. ÚS 1855/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. J. H., advokátky, zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2007, č.j. 13 To 159/2007-736, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2007, č.j. 4 T 141/89-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že soudy "vyložily a aplikovaly" vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "advokátní tarif") "v rozporu s jeho smyslem a v rozporu se smyslem práva na obhajobu" podle čl. 40 odst. 3 Listiny, jestliže "státní garance hrazení nákladů ustanoveného obhájce" představuje materiální předpoklad pro realizaci práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).
V jednotlivostech stěžovatelka uvedla, že jí - coby ustanovené obhájkyni v trestním řízení o ukončení ochranného léčení odsouzeného S. S. - napadeným usnesením okresního soudu nebyla přiznána částka 3.105,- Kč s odůvodněním, že za tři úkony právní služby podle §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna toliko ve výši jedné poloviny, tj. 1.035,- Kč namísto účtovaných 2.070,- Kč. Provedené úkony spočívající 1) v převzetí a přípravě obhajoby, 2) prostudování spisu, a 3) v účasti při veřejném zasedání, jsou však podle stěžovatelky podřaditelné ustanovení §11 odst. 1 advokátního tarifu, jež naopak přiznává mimosmluvní odměnu v plné výši. Stěžovatelka míní, že advokátní tarif "nedává soudu žádnou zákonnou možnost" odměnu dle §11 odst. 1 snížit, a není ani přijatelný názor stížnostního soudu "ohledně analogie", jelikož tu lze použít jen tehdy, jde-li o úkony právní služby v advokátním tarifu neuvedené. Ustanovení §11 odst. 2 písm. d), k němuž se soudy uchýlily, podle stěžovatelky "dopadá pouze na případy písemných projevů v ustanovení uvedených věcech", a proto ve vztahu k jí provedeným úkonům je použít nelze. Stěžovatelka posléze kritizuje též úvahu stížnostního soudu, že jí soud prvního stupně nesprávně přiznal i odměnu za "prostudování spisu", a nesouhlasí s názorem, že tento úkon lze podřadit pod "převzetí a přípravu obhajoby".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla stěžovatelce (obhájkyni v trestní věci jmenovaného S. S.) přiznána jakožto odměna a náhrada hotových výdajů částka 4.766,- Kč; naopak soud nepřiznal dalších požadovaných 3.105,- Kč (3x 1.050,- Kč), reflektujících "krácení" mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby na jednu polovinu [§11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu].
Ke stížnosti stěžovatelky krajský soud taktéž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka byla ustanovena jako obhájce pouze pro účely obhajoby v řízení o ukončení ochranného léčení, a nešlo tudíž o obhajobu v trestním řízení, v němž by bylo rozhodováno o vině a trestu, nýbrž (jen) o zvláštní stádium řízení vykonávacího. To stížnostní soud hodnotil jakožto "jednodušší typ řízení", v němž není konáno hlavní líčení, ale "řízení probíhá ve formě veřejného zasedání; jestliže by obhájkyně sama podala návrh na ukončení léčby nebo vydané rozhodnutí napadla stížností, pak by jí nepochybně náležela za takovýto úkon odměna ve výši jedné poloviny "za podání návrhu nebo stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání". Proto i za převzetí obhajoby v tomto typu řízení, jakož i za účast při veřejném zasedání, musí logicky náležet odměna ve stejné výši, a to podle ustanovení §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2 písm. d), neboť jde o úkony výslovně neuvedené v §11 odst. 1 a 2, které jsou svou povahou a účelem nejbližší úkonům uvedeným v §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s výkladem ustanovení §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu [resp. oponentura názoru, že není důvod aplikovat jeho §11 odst. 1, písm. b), f) /ve spojení s §11 odst. 3/ a g)].
Stěžovatelka tedy především nesouhlasí s aplikací jednoduchého práva. Jí kritizovaný výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však zjevně nevybočuje z rámce principu, že ne všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony za něž je poskytována mimosmluvní odměna (§11 advokátního tarifu). Je pak přiléhavé poukázat na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a pak nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 225/05).
I kdyby tedy mohly být námitky stěžovatelky vůči přiznání pouze poloviny odměny za výše vyjmenované úkony právní služby hodnoceny jako relevantní (resp. jí předestřený výklad též obhajitelný), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a postrádají ústavněprávního významu (srov. II. ÚS 435/06).
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96, na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu (vyhlášky č. 270/1990 Sb. ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, publikovaný in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.).
Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatelky dovodit nelze již proto, že jí nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, lze je rozumně zastávat, a stěžovatelka ani netvrdí, že představují očividné vybočení ze standardů ustáleného výkladu a tím i rozhodnutí nepředvídatelné, resp. "svévolné". Nedostatkem respektu k principu "proporcionality" (viz shora) napadená usnesení obecných soudů netrpí zjevně, jestliže usnesení soudu stížnostního je naopak na jeho uplatnění (ve výkladu rozhodných ustanovení advokátního tarifu) založeno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z předchozího výkladu je přiléhavé učinit závěr, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O excesivní vybočení ze všeobecně sdílných interpretačních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde.
Námitkou, jíž stěžovatelka oponuje stížnostnímu soudu, že jí nenáležela odměna za prostudování spisu, se Ústavní soud nezabýval, neboť tento názor se do právního postavení stěžovatelky (nepříznivě) nepromítl (§150 odst. 1 tr. řádu).
Je proto namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu